http://www.sklisen.cz/sahaweb/index.php

21. února 2018

Big Boss - Collection of Black Roses

Už v hodnocení Doomy Ballads jsem psal, že je mi Big Bossova sólová tvorba bližší než současné směřování domovských Root. Ovšem to, co předvádí na dvojalbu Collection of Black Roses, to jsem opravdu nečekal. Jedná se o naprostou bombu a konstatováním, že to se prostě musí slyšet a slova jsou zbytečná, by mohl tento text skončit. 

"Sbírka" vyšla ve formě dvoj CD, první z nich je rockové s anglickými texty, druhé akustické s texty českými. Samozřejmě nejde o metal ale o skvostné skladby, ty rockové jsou temné, baladické i razantní a ty akustické jsou ... naprosto úžasné, nikdy bych nečekal, že mě to takhle zaujme. Hudbu doplňuje Khaablusův do hněda laděný booklet s decentní grafikou a texty. 

Na nahrávce doplnil Big Bosse výkvět (brněnské) scény - Paramba, Igor Hubík, Dejan Petkovič, Alesh A.D., Lukáš Krupička, Zbyněk Husa, PačessHans Konečný, o akustické nástroje se postarali zejména Thomas Bruno (kytara) a Lukáš Krupička (harfa), prostor dostali i další kytaristé - Igor Hubík, Thomas Vain nebo Dan Pešek. Většinu skladeb složil Big Boss sám, podle jednoho rozhovoru již před patnácti roky, což na nich rozhodně poznat není. 

Všechny skladby jsou skvělé, v každé stojí něco za zmínku a každý moment nahrávky je krásný. Ovšem veškerý popis je jen plýtvání slovy a jde o spíše neumětelský pokus zprostředkovat hluboké emoce, které tohle dvoj CD obsahuje a přináší.

Big Boss - Collection of Black Roses

V rockové verzi skladeb dostane prostor jak jemné brnkání akusticky pojaté kytary a procítěný zpěv gradovaný sborovým refrénem ("Black Rose") tak i razantní souzvuk jednotlivých nástrojů, riffů a vyhrávek ("Tell Me Why"). Třetí "Leave Me Alone" je typická Pačessovka s majestátní a epickou atmosféru, těžkotonážními riffy a vysoko posazeným zpěvem, jinde zase převažuje temná a nostalgická nálada, která nechá vyniknout vznosnému vokál pomalu hrubnoucímu do chraplavé deklamace ("The Tree Of Sorrow"). Velmi povědomě mi zní "Memory" s chytlavým refrénem a úžasnou táhlou melodií, "Dark Angel Of Mine" nabízí perkusní bicí a chraplavý zpěv doplněný druhým zpěvákem. Dojde i na netradiční zvuky, recitace nebo melodický zpěv v rychlejším tempu, přičemž každý prvek je vždy použit na umocnění celkového dojmu. 

Snad každá skladba má jinak pojatý zpěv, i hudebně je to zajímavé a nechybí ani chytlavé momenty, díky nimž mají skladby neskutečný náboj a drive, což skvěle kontrastuje s pomalejšími a temnějšími momenty.

Big Boss - Sbírka černých růži

Akustické CD nabízí stejné skladby v totožném pořadí doplněné dvěmi skladbami navíc.
Prostor dostává akustická kytara, resp. harfa a chraplavý zpěv starého barda, výsledkem je naprostá bomba, kdy už vůbec nemá cenu popisovat a hodnotit jednotlivé skladby. Výsledkem jsem nadšen o to více, že jsem od toho vůbec nic nečekal. 

Velmi silné jsou skladby, kdy Big Bosse doplňuje Dejan - ať už oba zpívají nebo Big Boss recituje. Ona samotná kombinace kytary a zpěvu je nesmírně působivá, nostalgická a sladkobolná, některé skladby doplní rytmika, což jim přidá na důrazu. Akorát mě zamrzí zhození (jak u blbejch) v závěru kraťoučké a jinak skvělé "Když pláčeš", což je první skladba navíc, druhá skladba navíc je "Hostina smrti", chraplavým hlasem vyprávěný smutný příběh formou klavírního melodramu. Poslední tři skladby s harfou mají netradiční zvuk, předposlední "Samota (část třetí)" má i v akustické verzi velký drive rychlé melodiky a závěrečná "Panta Rhei" mi přijde snad ještě lepší než v rockové verzi, i když není úplně fér a smysluplné obě podoby skladeb porovnávat.

***

Tohle je prostě Big Bossův majstštyk, úžasná je práce s hlasem a emocemi, jimiž je album nabito. A to neříkám proto, abych se komukoliv zavděčil a protože Big Boss, klidně přiznám, že poslední dvě desky Root mi nic neříkají. 

Není to samozřejmě metal, klidně bych tu mluvil o (rockovém) písničkářství. Rockové verze skladeb jsou výborné, temné, křehké i razantní ovšem akustické verze jsou ještě zajímavější. Tento názor jsem získal hned po prvním poslechu a myslím si to i po mnoha dalších, kdy se vzájemně doplňují různé momenty, melodie i texty rockové a akustické části. Kytara a zpěv prostě nikomu nic neodpustí, buď je to dobré nebo ne, nic se neschová pod produkci nebo načančaný zvuk a efekty, buď to tam je nebo není - a tady to je. Takže pro mě deska roku.
PS: Poslech doporučuju v kvalitních sluchátkách a ideálně sednout si s tím někde v lese nebo u krbu... 

31. prosince 2017

Big Boss - Doomy Ballads

Big Boss je neodmyslitelně spojen s českou legendou ROOT, přiznám se ale, že mě více oslovuje jeho sólová tvorba, ať už pod hlavičkou Big Boss Bandu nebo Equirhodontu. Jeho sólová tvorba je totiž docela rozmanitá a přijde mi i upřímnější, protože ROOT je zajetá značka, ale na sólovce může být sám sebou. 

Doomy Ballads z roku 2008 jsou pro mě překvapivá nahrávka, nemetalová, a ač doomař, tak různé balady a ploužáky nemám moc rád, přesto říkám, že tohle je skvělá záležitost. Booklet CD zdobí pištec skrytý v modrém oparu, celý booklet je laděn do modro zelena a obsahuje texty, v nichž patří mezi nejfrekventovanější (s mírnou nadsázkou) slovo "solitude", tedy samota. Na nahrávce se podílel výkvět brněnské scény a to i skladatelsky, kromě Big Bosse přispěly takové osobnosti jako Igor Hubík, Ashok, Blackie, Tudy, prostor dostali i Khopec, Paraghus, Dejan Petkovič a další. 

"Větrné" intro "The Wind" podmanivě namuvené Paulem Spackmanem plynule přechází do zpočátku spíše akustické "The Cognition" se vznosnými momenty, procítěným zpěvem, sólem i zhrubnutím hlasu na konci. Igorovu "Solitude" uvádí orientální motiv a skladba má pro mě tu správnou vznosnou (rootovskou) náladu, je to zkrátka epická a valivá hymna s vyhrávkami. Ashokovu "Tears of the Ages" hraje Tudy na piano, v závěru doplňuje kytarové sólo, k čemuž skvěle sedí (jak jinak) procítěný zpěv, takže výsledek je další parádní skladba. I Blackieho "The Ocean" je pomalejší, perkusní, melodická a melancholická skladba, kde prostor dostanou vzletné vokály. Rocková a docela chytlavá "The Moment of a Pearl" ve mě silně evokuje svojí náladou "Knocking on heaven's door", tedy super atmosféra akustické skladby až odrhovačky (v dobrém smyslu slova). Závěrečná "The End" přináší spíše nízko položený zpěv, přijde mi to však jako sbírka riffů a ne jako celistvá skladba, ale baladické momenty s melodičtějším zpěvem jsou fajn, a vlastně druhá půlka je moc pěkná... 

Prvním bonusem je "I Scream in the Dark of Lonelinesss" se spoustou progresivních vyhrávek a minimem (majestátního) zpěvu, skladba trvá devět minut - dobrý ale dlouhý. Druhým bonusem a závěrečnou skladbou CD je přearanžované "Adagio Canatibile" od Beethovena, nástroje zní zvláštně a pro mě překvapivě.

***

Nebudu machrovat, že poznám Blackieho nebo Ashokův styl, o to ani nejde. Jde o to, jak to zní a působí jako celek, jaké to vzbudí emoce a v tom jde o mistrovské dílo. Každá skladba je zpívaná trochu jinak a vždy procítěně, všude je cítit sladkobolný smutek a všechno je to krásně zahrané. Pro mě podobné nahrávky s časem získávají na hodnotě, před deseti lety, tedy v době vydání, by to kolem mě jen tak proletělo (v lepším případě), ale dnes si to opravdu užívám. A to ještě Big Boss neřekl vše, opravdový klenot nás teprve čeká... 

Mimochodem, Shindy vyprodává tohle CD za 50,- korun, osobně si myslím, že v českém undergroundu lze jen těžko najít lepší investici...

16. prosince 2017

Root - Dema

Brněnský Root je legenda a za třicet let na scéně patří mezi nejznámější české (metalové) kapely. Ovšem i tato slovutná kapela nějak začínala a pohled na její začátky přináší dvoj CD z roku 2003 obsahující čtyři dema a živák, vše z let 1988-89. 

Jednoduchý booklet obsahuje pár historických fotek a vzpomínky na okolnosti nahrávání jednotlivých dem od Big BosseBlackieho

Uvedené dvoj CD si občas poslechnu, ovšem při psaní tohoto textu jsem si poslechl i debut "Zjevení" a také jsem si pročetl příslušné kapitoly z knihy "Temné kořeny", abych nasál dobovou atmosféru a více pochopil začátky této legendy. Obecně bych řekl, že se na demech střídají dvě polohy. Jednu tvoří "melodram", tedy (jemné) brnkačky s deklamací nebo řevem, což je v podání Dr.FE spíše úsměvné než hrozivé, druhou polohu představují kytarové řežby, ať už v podobě řezavé kytary, výrazného riffu nebo monotonního opakování. Nahrávky jsou syrové, mají však určitou atmosféru a i přes zvukovou nedokonalost je slyšet budoucí potenciál. 


12. listopadu 2017

Václav Havel - Largo desolato, Pokoušení, Asanace

Několik Havlových her ze 70. let jsem již hodnotil, tentokrát jsem se dostal k trojici her z 80. let a jedná se o poslední tři hry před autorovým vstupem do politiky.

Largo desolato (1984)

Largo desolato líčí morální boj a dilema (stárnoucího) filosofa Leopolda. Nedávno napsal esej o lásce a tím se stal mluvčím a nadějí lidí, kteří se k němu upínají. Sám však kvůli tomu žije ve stresu a obavách, přátelům, manželce i milence Lucy opakuje jen prázdné vzletné fráze a očekávané zatčení ochromuje jeho tvůrčí práci. Jeho přátelé se ptají, zda je ještě tou osobou a morální autoritou nebo jen její prázdnou slupkou. Proto mu nabídka představitelů moci na popření autorství připadá vysvobozující a možnost ode všeho si odpočinout je lákavá. 

Hra líčí rozklad Leopoldovy osobnosti pod vlivem očekávání okolí a z toho plynoucího stresu odbourávaného léky a alkoholem. Hra patří mezi absurdní dramata a baví mě opakující se fráze a stejné repliky různých postav vrcholící kakofonií hlášek v závěru pátého obrazu. Stejně tak je zajímavá neschopnost říci "miluji tě" obalená do intelektuálských frází a když za Leopoldem přijde studentka Markéta, opakuje se stejné vzepětí citu jako kdysi u Lucy. Tak nějak tušíme, že jde o věčný koloběh a jen se můžeme ptát, zda je to prázdnota nebo způsob, jak lapat milenky... Autor se také vypořádává s pobytem ve vězení a připadá mi, jako by ho omlouval a zdůvodňoval jako odpočinek - což potvrzují i jeho Dopisy Olze

Na závěr hry jsou přidány poznámky pro inscenátory o lehké ironii, absurditě i nejednoznačnosti postav proplétající se celým dílkem. Na mě to ale takhle nepůsobilo a byť autor nechce, aby byl ze hry cítit socialismus nebo disidentsví, tak to na mě naopak čišelo. Převažující dojem ze hry je flákající se intelektuál, který se nimrá v blbostech. Tím nechce říct, že pouze dělník z kamenolomu má právo se vyjadřovat, spíše jde o to věnovat svůj čas smysluplné práci a vztahům. Což v té době možná nešlo, těžko soudit.

Pokoušení (1985)

Pokoušení je variací na faustovské téma, mě evokuje Bulgakova Mistra a Markétku nebo Pondělí začíná v sobotu bratří Strugackých svojí groteskností i byrokratickou atmosférou. 

Drama se odehrává v neurčitém vědeckém ústavu bojujícímu proti iracionálnímu mysticismu. Hlavní postavou je vědec Foustka, toho navštěvuje okultista Fistula a nabízí se jako pokusný subjekt; slibuje splnění přání týkajících se například sekretářky Markéty a další důkazy svých schopností. Foustka odmítá, ne však dostatečně rozhodně a tak se Fistulovy sliby projeví hned na ústavním večírku, kde jindy nervózní Foustka filosofuje s Markétou. Ráno ho však primář obviní z mysticismu a z dosavadního oblíbence se stává vyvrhel. Markéta se Foustky zastane a je okamžitě vyhozena, Foustka sám však dostane možnost obhájit se. Nejdříve se snaží sloužit oběma stranám, ale nakonec se ukáže, že Fistula je nasazen primářem, což je Foustkova zkáza. 

Hra klade zajímavé otázky ohledně motivů lidského chování, ptá se, co je to osud, co náhoda a co něčí přičinění. Lze se ptát, zda byl flirt s Markétou pouhá náhoda, okultní pikle, nebo se ve Foustkovi probudily schopnosti Fistulou stimulované - dnes bychom řekli, že Fistula je kouč. A bylo z Fistulových řečí opravdu jasné jeho postavení provokatéra nebo si to Foustka zaslepeně interpretoval po svém? 

Ve hře se opět objevují prvky absurdního dramatu, opakování stejných vět a dialogů zejména u promluv primáře, což jsou bláboly bez obsahu opakované pracovníky na různých pozicích. Hra však působí více jako temná groteska, komickou složku posiluje i přítelkyně Vilma, která ve Foustkovi probouzí city, které nechtěl mít, což je motiv objevující se i v předchozí hře. Oproti ní mi však přijde Pokoušení hlubší, kromě osobní roviny se objevují i úvahy o zaprodání se moci ilustrované i na složitých vztazích mezi zaměstnanci, kde se různě kombinují vztahy osobní i kariéristické.

Asanace (1987)

Asanaci plánuje skupina architektů asanaci podhradí, obyvatelé jsou proti a sepisují petici, k nelibosti představitelů místní moci. Hlavní architekt je unaven životem a na vše již rezignoval, oproti tomu mladý architekt Albert je proti asanaci a panelákové výstavbě, tvrdí, že i město má vznikat organicky. Mluví o vnitřním hlasu, který ho nutí dělat věci správně, ptá se, co to je, když přeci není žádný Bůh (podobně se ptá Foustka i Leopold). 

Nově příchozí inspektor dává architektům svobodu, následuje bujará oslava a pitka. Po ní přichází ranní kocovina, další inspektor odvolává právního a svoboda končí. Vše se vrací do původních kolejí, velká slova jsou přizpůsobena nové situaci, jako staří praktici a pragmatici s tím nemají problém. Pouze Albert se nevzdává a tak ho tajemník uvězní, následuje další změna ve společnosti. To už nikdo neví, jak se s ní vyrovnat a vše ústí v tragické vyvrcholení, byť jiné, než by člověk čekal.

I tuto hru provází složité vztahy mezi postavami, kdy každý chce někoho jiného a projevuje se to hlavně při pitce. Zaujme bouřlivá láska mladíka ke zralé ženě a její různá reflexe ostatními. Na jednu stranu se objevují vzpomínky na bezprostřední mládí plné ideálů, na druhou stranu jde o mohutnou paralelu ke společenské situaci. Mluví se zde o pluralitě proti plánování, architektura je brána jako zrcadlo společnosti a svoboda neznamená, že není následovaná koncepce. Debaty lze shrnout do pojmů svoboda, architektura, čest a láska.

***

Ve všech hrách vidím posun od "banálních" jednoaktovek o radostech a strastech disidentského života k hlubším tématům. Zvlášť poslední dvě hry jsou hodně podnětné a hluboké, v těch obecných tématech mají co říci i dnes. Objevují se ještě lehké prvky absurdního dramatu, od nich se však autor dostává ke grotesce a humoru, kterými reflektuje již zmíněná závažná témata. Ta jsou ale vždy vzdálena běžným lidem, postavy her jsou intelektuálové, vědci z ústavů atd. 

Svoji roli v ději všech her hraje alkohol a volné vztahy v podobě různých milenek atd. Obojí Havel dobře znal a proto pro mě není morální autoritou, přesto se na jeho hry dívám čistě jako na literární (umělecké) dílo, oprošťuji se od autora jako takového. Proto mohu říct, že tyto hry mají co nabídnout v obecné rovině zakotvení lidské existence a důstojnosti. Nejsem z nich však nadšen tolik jako nakladatel, který v úvodu knihy mluví o Havlovi jako o nejpřednějším českém dramatikovi. I v minulém století bych našel minimálně Čapka, možná i Topola, o klasicích a obrozencích ani nemluvě. 

21. října 2017

War For War - Illud Tempus

War For War, další z mnoha projektů Lorda Morbivoda, se nějak nemůže najít, co CD, to dosti odlišná tvorba. Aktuální počin Illud Tempus (2017) se nese v duchu mixu elektroniky, black metalu a až operního ženského zpěvu, Morbivod totiž přizval Lenku Machovou (původní zpěvačku Ador Dorath) a vzniklo tak dílo nečekané a originální. CD je vybaveno standardním bookletem s texty a grafikou od Morbivoda, papírový přebal trochu ozvláštňuje standardní a běžnou krabičku. 

Hudebně jde o poměrně zajímavý mix EBM a (black) metalu, prostor dostávají klávesy a samply, dusavá rytmika, kytary, Morbivodův typický zpěv i šepot kontrastující s (operním) zpěvem Lenky. Celek nezní špatně ale asi to pro mě nebude taková srdcovka jako jiné Morbivodovy projekty, i když některé skladby ten potenciál mají. 

Výše uvedená hudební kombinace zní z CD od první skladby, kde přináší klávesy až magickou atmosféru. Třetí, titulní skladba je svižnější, zvukově variabilní a objevují se v ní i šlapavé a chytlavé momenty, zní mi i lehce goticky. V podobném chytlavém duchu pokračuje i následující skladba "Zajištěná cesta" kde zaujme souzvuk zpěvů a atmosféra, pátá "Černé duše mráz" je docela strojová s alternativním nádechem, Morbivodův zkreslený vokál nad elektronikou je taky parádní. Na CD se střídají skladby svižnější i pomalejší, tvorba se často blíží k EBM, třeba dvojice závěrečných skladeb, což jsou pochodové marše, podkrelené melodiemi a táhlými samply. 

Lenčin vokál je sice výborný ale ne vždy zapadá do hudby, album je hodně o zvuku. Dvě živá vystoupení, která jsem viděl, nebyla v tomto smyslu úplně ideální, v klidu doma to zní super ale třeba v šalině už to nějak není ono. A to si myslím, že mám docela dobré přenosné audio. 

Srdcovka to pro mě asi nebude, ale ty chytlavé EBM momenty v druhé půlce stojí za to, takže - spokojenost. Není to (Morbivodní) metal od začátku do konce, který mám rád, ale ... je to zase něco jiného. Někdo v tom slyší Rammstein, někdo The Covenant, já Morbivoda a Lenku :) 

7. října 2017

Lunatic Gods - Sitting By The Fire

Slovenské Lunatic Gods jsem kdysi zbožňoval, hlavně díky totální hymně "Hate" z alba "Inhuman and Insensible", jenže sejde z očí, sejde z mysli. Po objevení Ramchat, aktuálního Hiraxova projektu, jsem si na tuhle "lásku" vzpomněl, no a vzhledem k tomu, že Hirax vyprodává za 5 euro, tak nebylo co řešit. 

CD Sitting By The Fire mám tedy v reedici se dvěma bonusy, což jsou nevydané skladby z alba "Wilderness". Jde o klasickou krabičku s knížečkou s texty, grafika alba nijak vizuálně nezaujme, na rozdíl od hudby. A přestože uběhlo už dvacet let od vydání, tak je to pořád stejná paráda. 

Lunatic Gods je těžké stylově zařadit, sami se teď řadí do folk-blacku, já bych to viděl spíše někam do melodic black/death/pagan a i to slůvko lunatic je pro jejich stylové zařazení celkem důležité. Hned první skladba "Dead But Free" obsahuje typické atributy celé nahrávky, je svižně melodická, chytlavá, obsahuje změny tempa, vyhrávky různých nástrojů a srozumitelný a procítěný zpěv.
Další skladby staví na podobném schématu a i když jsou neskutečně variabilní, přesto vše funguje a jednotlivé prvky do sebe krásně zapadají. Složité a netradiční melodické a rytmické postupy nebo nezvykle frázovaný zpěv (třeba druhá "I'll Never Betray") jsou občas hůře uchopitelné, ale to napětí a atmosféra tam je pořád. Mezi silné prvky patří také melodický zpěv na pozadí, často s kontrastujícím epickým a majestátním vokálem, což je třeba příklad páté "The World Is Full Of Lies" uvozené orientálním motivem, tahle skladba je i příkladem hutně metalové rifovačky. 

V každé skladbě lze najít silně emotivní momenty v podobě dialogu vokálů, vokálů nad rytmikou, vokál dokáže být nešťastný ale i silově deklamující. Mezi další emotivní prvky patří akustické pasáže, rifové smršti i kvapíková tempa. Titulní "Sitting By The Fire" má všechny atributy tvorby, z nějakého důvodu má však větší hitový potenciál a výraznější melodie, ale možná je to tím, že ji mám víc naposlouchanou. Závěrečná "Irreperable" patří mezi ty komplikovanější, i když jsou tam přímočaré kytarové a metalové prvky, zpěv "irreperable" je také zvláštní. 

Bonusem jsou dvě nezveřejněné skladby z alba "Wilderness", první "Counfounded in Dust of Sin" mi přijde metalovější, thrashovější a přímočařejší, druhá "Show Me Your Soul" má zase až symfoblackovou atmosféru (inter a meziher). Tyto skladby už nejsou tak chytlavé, spíše atmosférické.

Občas se divím, že jsem na tuhle kapelu zapomněl, byť znám vlastně jen první dvě, možná tři alba. Jejich poslech není na každý den, ale po každé tam najdu něco nového. Skvělá je kombinace přímočaré chytlavosti a rafinovaných momentů a zejména vokály, ať už melodické na pozadí, charismatické epické deklamace nebo procítěný zpěv - vše je plné emocí.
Při správné náladě vzbuzuje tohle album nadšení, docela se divím, že si kapela svým přístupem nezískala více fanoušků. 

21. července 2017

Kryptor - Best of fuck off!!!

Kryptor je svým způsobem unikátní kapela. Už třicet let hraje stejný old school thrash metal a ty stejné songy vydává pořád dokola. Má tři (a půl) řadovky, k tomu dvě dema a jejich reedice, několik živáků a výběrů, kdosi kdesi spočítal, že některé skladby vyšly na sedmi různých nosičích. A fans jim to pořád žerou, včetně mě, protože na živo - je to pořád parádní jízda. 

Zatím poslední výběrovka vyšla v roce 2012 a je zajímavá tím, že jde o nově nahrané staré skladby. Nabubnoval ji Marthus a nazpíval ji (původní a teď i aktuální) zpěvák Michal, což je pro mě trochu problém, protože mám spoustu skladeb zafixovaných s Pípou. Nejde ani tak o to, kdo je lepší zpěvák, ale o zvyk. 

CD je zabaleno ve slušivém digipacku, kombinace černé, červené a bílé je docela působivá. Samotný booklet obsahuje krátké průvodní slovo, texty a fotky, zkrátka je to poctivě odvedená práce. 

CD obsahuje jak profláklé skladby tak i nějaké (mně) neznámé a dvě novinky. Celkově zní nahrávka dobře a energicky, zvuk má v sobě kombinaci oldschool přístupu a technického a tvrdého zvuku, většinu skladeb provází nějaká předehra nebo intro. 

Úvod patří osvědčeným a ikonickým skladbám jako je "Marquise de Sade", "Rychlost vítězí", "Justiční omyl" nebo "Klášterní tajemství", jde o svižný old school thrash metal provázený sóly a vyhrávkami, které jsou přesně tam, kde je člověk čeká a má naposlouchané. Zkrátka jsou to notoricky známé skladby, které prostě nelze zahrát jinak. 

Otázka zpěváka však vyvstává hned od začátku, přijde mi, že to Pípa víc prožíval, přitom s Michalem jsem byl na živo spokojen, ne-li nadšen. Některé momenty ve frázovaní mi nesedí a občas dojde ke změně tempa, někdy je pomalejší častěji však rychlejší. Že je frázování jiné, to je celkem logické, protože oba dva jsou rozdílní zpěváci, ale řekl bych, že Pípa více zpíval. Když se řve, tak je OK, ale u zpěvu je to tristní a z tohoto pohledu je pro mě velkým problém skladba "Noc". Tam je zpěv úplně mimo, snad i proto, že Pípa napsal text na základě vlastního zážitku a Michalovi to prostě nevěřím. 

První novinkou je pátá skladba "Pripjať, město mrtvých", která začíná melodicky a jakoby bluesově, jinak jede v klasickém Kryptor stylu a závěr je celkem emotivní, druhá novinka "Otcova puška s uřezanou hlavní" je oldschool řažba. Mezi oběma novinkami zazní další známé věci, v "Greedpeace" zaujmou vícehlasé refrény, ve "Vlčí vdově" mě překvapila sóla a melodické vyhrávky, "To se nemělo stát" vyzní tak nějak blackově (vokálem). Mezi blackovější skladby řadím i "Proroctví satanovo", které mě svou atmosférou docela bavilo. 

V závěru dostane prostor pár mně neznámých skladeb jako jsou "Vraždící řetězy", "Samuel" nebo "Osudové pouto". Jsou to spíše pomalejší a členité věci ale některé z nich mi připadají jako vlastní vykrádačka, třeba "Osudové pouto" mi přijde jako recyklát riffů a postupů z jiných skladeb (nebo naopak). Potěšila mě krátká šleha "Smrt je samozřejmost", byť mohla být intenzivnější, a také "Lepra", což je zvláštně hitový text naturalistického popisu lepry, melodické a chytlavé.
K výběru skladeb mám jedinou připomínku a to je chybějící "Neznámý vojín". Občas mi přijde nahrávka zvukově nevyrovnaná, jakoby nahrávaná vícekrát. Ještě se vrátím ke zpěvákovi, pro mě lépe dopadají skladby, u nichž nemám srovnání s Pípou a Michal tak ukazuje svoji tvář. Zvláště mě zaujaly blackově laděné pasáže, jenom mi ten hlasový projev evokuje brněnský Asgard. 

Kryptor je Kryptor a dělá to, co dělá. O účelnosti nahrávky lze diskutovat, nicméně svoje místo na trhu má - jde o průřez tvorbou s "novým" zpěvákem. Jestli je to málo nebo ne a jak dopadá porovnání s Pípou, to ať si každý přebere sám.