http://www.sklisen.cz/sahaweb/index.php

16. prosince 2017

Root - Dema

Brněnský Root je legenda a za třicet let na scéně patří mezi nejznámější české (metalové) kapely. Ovšem i tato slovutná kapela nějak začínala a pohled na její začátky přináší dvoj CD z roku 2003 obsahující čtyři dema a živák, vše z let 1988-89. 

Jednoduchý booklet obsahuje pár historických fotek a vzpomínky na okolnosti nahrávání jednotlivých dem od Big BosseBlackieho

Uvedené dvoj CD si občas poslechnu, ovšem při psaní tohoto textu jsem si poslechl i debut "Zjevení" a také jsem si pročetl příslušné kapitoly z knihy "Temné kořeny", abych nasál dobovou atmosféru a více pochopil začátky této legendy. Obecně bych řekl, že se na demech střídají dvě polohy. Jednu tvoří "melodram", tedy (jemné) brnkačky s deklamací nebo řevem, což je v podání Dr.FE spíše úsměvné než hrozivé, druhou polohu představují kytarové řežby, ať už v podobě řezavé kytary, výrazného riffu nebo monotonního opakování. Nahrávky jsou syrové, mají však určitou atmosféru a i přes zvukovou nedokonalost je slyšet budoucí potenciál. 


12. listopadu 2017

Václav Havel - Largo desolato, Pokoušení, Asanace

Několik Havlových her ze 70. let jsem již hodnotil, tentokrát jsem se dostal k trojici her z 80. let a jedná se o poslední tři hry před autorovým vstupem do politiky.

Largo desolato (1984)

Largo desolato líčí morální boj a dilema (stárnoucího) filosofa Leopolda. Nedávno napsal esej o lásce a tím se stal mluvčím a nadějí lidí, kteří se k němu upínají. Sám však kvůli tomu žije ve stresu a obavách, přátelům, manželce i milence Lucy opakuje jen prázdné vzletné fráze a očekávané zatčení ochromuje jeho tvůrčí práci. Jeho přátelé se ptají, zda je ještě tou osobou a morální autoritou nebo jen její prázdnou slupkou. Proto mu nabídka představitelů moci na popření autorství připadá vysvobozující a možnost ode všeho si odpočinout je lákavá. 

Hra líčí rozklad Leopoldovy osobnosti pod vlivem očekávání okolí a z toho plynoucího stresu odbourávaného léky a alkoholem. Hra patří mezi absurdní dramata a baví mě opakující se fráze a stejné repliky různých postav vrcholící kakofonií hlášek v závěru pátého obrazu. Stejně tak je zajímavá neschopnost říci "miluji tě" obalená do intelektuálských frází a když za Leopoldem přijde studentka Markéta, opakuje se stejné vzepětí citu jako kdysi u Lucy. Tak nějak tušíme, že jde o věčný koloběh a jen se můžeme ptát, zda je to prázdnota nebo způsob, jak lapat milenky... Autor se také vypořádává s pobytem ve vězení a připadá mi, jako by ho omlouval a zdůvodňoval jako odpočinek - což potvrzují i jeho Dopisy Olze

Na závěr hry jsou přidány poznámky pro inscenátory o lehké ironii, absurditě i nejednoznačnosti postav proplétající se celým dílkem. Na mě to ale takhle nepůsobilo a byť autor nechce, aby byl ze hry cítit socialismus nebo disidentsví, tak to na mě naopak čišelo. Převažující dojem ze hry je flákající se intelektuál, který se nimrá v blbostech. Tím nechce říct, že pouze dělník z kamenolomu má právo se vyjadřovat, spíše jde o to věnovat svůj čas smysluplné práci a vztahům. Což v té době možná nešlo, těžko soudit.

Pokoušení (1985)

Pokoušení je variací na faustovské téma, mě evokuje Bulgakova Mistra a Markétku nebo Pondělí začíná v sobotu bratří Strugackých svojí groteskností i byrokratickou atmosférou. 

Drama se odehrává v neurčitém vědeckém ústavu bojujícímu proti iracionálnímu mysticismu. Hlavní postavou je vědec Foustka, toho navštěvuje okultista Fistula a nabízí se jako pokusný subjekt; slibuje splnění přání týkajících se například sekretářky Markéty a další důkazy svých schopností. Foustka odmítá, ne však dostatečně rozhodně a tak se Fistulovy sliby projeví hned na ústavním večírku, kde jindy nervózní Foustka filosofuje s Markétou. Ráno ho však primář obviní z mysticismu a z dosavadního oblíbence se stává vyvrhel. Markéta se Foustky zastane a je okamžitě vyhozena, Foustka sám však dostane možnost obhájit se. Nejdříve se snaží sloužit oběma stranám, ale nakonec se ukáže, že Fistula je nasazen primářem, což je Foustkova zkáza. 

Hra klade zajímavé otázky ohledně motivů lidského chování, ptá se, co je to osud, co náhoda a co něčí přičinění. Lze se ptát, zda byl flirt s Markétou pouhá náhoda, okultní pikle, nebo se ve Foustkovi probudily schopnosti Fistulou stimulované - dnes bychom řekli, že Fistula je kouč. A bylo z Fistulových řečí opravdu jasné jeho postavení provokatéra nebo si to Foustka zaslepeně interpretoval po svém? 

Ve hře se opět objevují prvky absurdního dramatu, opakování stejných vět a dialogů zejména u promluv primáře, což jsou bláboly bez obsahu opakované pracovníky na různých pozicích. Hra však působí více jako temná groteska, komickou složku posiluje i přítelkyně Vilma, která ve Foustkovi probouzí city, které nechtěl mít, což je motiv objevující se i v předchozí hře. Oproti ní mi však přijde Pokoušení hlubší, kromě osobní roviny se objevují i úvahy o zaprodání se moci ilustrované i na složitých vztazích mezi zaměstnanci, kde se různě kombinují vztahy osobní i kariéristické.

Asanace (1987)

Asanaci plánuje skupina architektů asanaci podhradí, obyvatelé jsou proti a sepisují petici, k nelibosti představitelů místní moci. Hlavní architekt je unaven životem a na vše již rezignoval, oproti tomu mladý architekt Albert je proti asanaci a panelákové výstavbě, tvrdí, že i město má vznikat organicky. Mluví o vnitřním hlasu, který ho nutí dělat věci správně, ptá se, co to je, když přeci není žádný Bůh (podobně se ptá Foustka i Leopold). 

Nově příchozí inspektor dává architektům svobodu, následuje bujará oslava a pitka. Po ní přichází ranní kocovina, další inspektor odvolává právního a svoboda končí. Vše se vrací do původních kolejí, velká slova jsou přizpůsobena nové situaci, jako staří praktici a pragmatici s tím nemají problém. Pouze Albert se nevzdává a tak ho tajemník uvězní, následuje další změna ve společnosti. To už nikdo neví, jak se s ní vyrovnat a vše ústí v tragické vyvrcholení, byť jiné, než by člověk čekal.

I tuto hru provází složité vztahy mezi postavami, kdy každý chce někoho jiného a projevuje se to hlavně při pitce. Zaujme bouřlivá láska mladíka ke zralé ženě a její různá reflexe ostatními. Na jednu stranu se objevují vzpomínky na bezprostřední mládí plné ideálů, na druhou stranu jde o mohutnou paralelu ke společenské situaci. Mluví se zde o pluralitě proti plánování, architektura je brána jako zrcadlo společnosti a svoboda neznamená, že není následovaná koncepce. Debaty lze shrnout do pojmů svoboda, architektura, čest a láska.

***

Ve všech hrách vidím posun od "banálních" jednoaktovek o radostech a strastech disidentského života k hlubším tématům. Zvlášť poslední dvě hry jsou hodně podnětné a hluboké, v těch obecných tématech mají co říci i dnes. Objevují se ještě lehké prvky absurdního dramatu, od nich se však autor dostává ke grotesce a humoru, kterými reflektuje již zmíněná závažná témata. Ta jsou ale vždy vzdálena běžným lidem, postavy her jsou intelektuálové, vědci z ústavů atd. 

Svoji roli v ději všech her hraje alkohol a volné vztahy v podobě různých milenek atd. Obojí Havel dobře znal a proto pro mě není morální autoritou, přesto se na jeho hry dívám čistě jako na literární (umělecké) dílo, oprošťuji se od autora jako takového. Proto mohu říct, že tyto hry mají co nabídnout v obecné rovině zakotvení lidské existence a důstojnosti. Nejsem z nich však nadšen tolik jako nakladatel, který v úvodu knihy mluví o Havlovi jako o nejpřednějším českém dramatikovi. I v minulém století bych našel minimálně Čapka, možná i Topola, o klasicích a obrozencích ani nemluvě. 

21. října 2017

War For War - Illud Tempus

War For War, další z mnoha projektů Lorda Morbivoda, se nějak nemůže najít, co CD, to dosti odlišná tvorba. Aktuální počin Illud Tempus (2017) se nese v duchu mixu elektroniky, black metalu a až operního ženského zpěvu, Morbivod totiž přizval Lenku Machovou (původní zpěvačku Ador Dorath) a vzniklo tak dílo nečekané a originální. CD je vybaveno standardním bookletem s texty a grafikou od Morbivoda, papírový přebal trochu ozvláštňuje standardní a běžnou krabičku. 

Hudebně jde o poměrně zajímavý mix EBM a (black) metalu, prostor dostávají klávesy a samply, dusavá rytmika, kytary, Morbivodův typický zpěv i šepot kontrastující s (operním) zpěvem Lenky. Celek nezní špatně ale asi to pro mě nebude taková srdcovka jako jiné Morbivodovy projekty, i když některé skladby ten potenciál mají. 

Výše uvedená hudební kombinace zní z CD od první skladby, kde přináší klávesy až magickou atmosféru. Třetí, titulní skladba je svižnější, zvukově variabilní a objevují se v ní i šlapavé a chytlavé momenty, zní mi i lehce goticky. V podobném chytlavém duchu pokračuje i následující skladba "Zajištěná cesta" kde zaujme souzvuk zpěvů a atmosféra, pátá "Černé duše mráz" je docela strojová s alternativním nádechem, Morbivodův zkreslený vokál nad elektronikou je taky parádní. Na CD se střídají skladby svižnější i pomalejší, tvorba se často blíží k EBM, třeba dvojice závěrečných skladeb, což jsou pochodové marše, podkrelené melodiemi a táhlými samply. 

Lenčin vokál je sice výborný ale ne vždy zapadá do hudby, album je hodně o zvuku. Dvě živá vystoupení, která jsem viděl, nebyla v tomto smyslu úplně ideální, v klidu doma to zní super ale třeba v šalině už to nějak není ono. A to si myslím, že mám docela dobré přenosné audio. 

Srdcovka to pro mě asi nebude, ale ty chytlavé EBM momenty v druhé půlce stojí za to, takže - spokojenost. Není to (Morbivodní) metal od začátku do konce, který mám rád, ale ... je to zase něco jiného. Někdo v tom slyší Rammstein, někdo The Covenant, já Morbivoda a Lenku :) 

7. října 2017

Lunatic Gods - Sitting By The Fire

Slovenské Lunatic Gods jsem kdysi zbožňoval, hlavně díky totální hymně "Hate" z alba "Inhuman and Insensible", jenže sejde z očí, sejde z mysli. Po objevení Ramchat, aktuálního Hiraxova projektu, jsem si na tuhle "lásku" vzpomněl, no a vzhledem k tomu, že Hirax vyprodává za 5 euro, tak nebylo co řešit. 

CD Sitting By The Fire mám tedy v reedici se dvěma bonusy, což jsou nevydané skladby z alba "Wilderness". Jde o klasickou krabičku s knížečkou s texty, grafika alba nijak vizuálně nezaujme, na rozdíl od hudby. A přestože uběhlo už dvacet let od vydání, tak je to pořád stejná paráda. 

Lunatic Gods je těžké stylově zařadit, sami se teď řadí do folk-blacku, já bych to viděl spíše někam do melodic black/death/pagan a i to slůvko lunatic je pro jejich stylové zařazení celkem důležité. Hned první skladba "Dead But Free" obsahuje typické atributy celé nahrávky, je svižně melodická, chytlavá, obsahuje změny tempa, vyhrávky různých nástrojů a srozumitelný a procítěný zpěv.
Další skladby staví na podobném schématu a i když jsou neskutečně variabilní, přesto vše funguje a jednotlivé prvky do sebe krásně zapadají. Složité a netradiční melodické a rytmické postupy nebo nezvykle frázovaný zpěv (třeba druhá "I'll Never Betray") jsou občas hůře uchopitelné, ale to napětí a atmosféra tam je pořád. Mezi silné prvky patří také melodický zpěv na pozadí, často s kontrastujícím epickým a majestátním vokálem, což je třeba příklad páté "The World Is Full Of Lies" uvozené orientálním motivem, tahle skladba je i příkladem hutně metalové rifovačky. 

V každé skladbě lze najít silně emotivní momenty v podobě dialogu vokálů, vokálů nad rytmikou, vokál dokáže být nešťastný ale i silově deklamující. Mezi další emotivní prvky patří akustické pasáže, rifové smršti i kvapíková tempa. Titulní "Sitting By The Fire" má všechny atributy tvorby, z nějakého důvodu má však větší hitový potenciál a výraznější melodie, ale možná je to tím, že ji mám víc naposlouchanou. Závěrečná "Irreperable" patří mezi ty komplikovanější, i když jsou tam přímočaré kytarové a metalové prvky, zpěv "irreperable" je také zvláštní. 

Bonusem jsou dvě nezveřejněné skladby z alba "Wilderness", první "Counfounded in Dust of Sin" mi přijde metalovější, thrashovější a přímočařejší, druhá "Show Me Your Soul" má zase až symfoblackovou atmosféru (inter a meziher). Tyto skladby už nejsou tak chytlavé, spíše atmosférické.

Občas se divím, že jsem na tuhle kapelu zapomněl, byť znám vlastně jen první dvě, možná tři alba. Jejich poslech není na každý den, ale po každé tam najdu něco nového. Skvělá je kombinace přímočaré chytlavosti a rafinovaných momentů a zejména vokály, ať už melodické na pozadí, charismatické epické deklamace nebo procítěný zpěv - vše je plné emocí.
Při správné náladě vzbuzuje tohle album nadšení, docela se divím, že si kapela svým přístupem nezískala více fanoušků. 

21. července 2017

Kryptor - Best of fuck off!!!

Kryptor je svým způsobem unikátní kapela. Už třicet let hraje stejný old school thrash metal a ty stejné songy vydává pořád dokola. Má tři (a půl) řadovky, k tomu dvě dema a jejich reedice, několik živáků a výběrů, kdosi kdesi spočítal, že některé skladby vyšly na sedmi různých nosičích. A fans jim to pořád žerou, včetně mě, protože na živo - je to pořád parádní jízda. 

Zatím poslední výběrovka vyšla v roce 2012 a je zajímavá tím, že jde o nově nahrané staré skladby. Nabubnoval ji Marthus a nazpíval ji (původní a teď i aktuální) zpěvák Michal, což je pro mě trochu problém, protože mám spoustu skladeb zafixovaných s Pípou. Nejde ani tak o to, kdo je lepší zpěvák, ale o zvyk. 

CD je zabaleno ve slušivém digipacku, kombinace černé, červené a bílé je docela působivá. Samotný booklet obsahuje krátké průvodní slovo, texty a fotky, zkrátka je to poctivě odvedená práce. 

CD obsahuje jak profláklé skladby tak i nějaké (mně) neznámé a dvě novinky. Celkově zní nahrávka dobře a energicky, zvuk má v sobě kombinaci oldschool přístupu a technického a tvrdého zvuku, většinu skladeb provází nějaká předehra nebo intro. 

Úvod patří osvědčeným a ikonickým skladbám jako je "Marquise de Sade", "Rychlost vítězí", "Justiční omyl" nebo "Klášterní tajemství", jde o svižný old school thrash metal provázený sóly a vyhrávkami, které jsou přesně tam, kde je člověk čeká a má naposlouchané. Zkrátka jsou to notoricky známé skladby, které prostě nelze zahrát jinak. 

Otázka zpěváka však vyvstává hned od začátku, přijde mi, že to Pípa víc prožíval, přitom s Michalem jsem byl na živo spokojen, ne-li nadšen. Některé momenty ve frázovaní mi nesedí a občas dojde ke změně tempa, někdy je pomalejší častěji však rychlejší. Že je frázování jiné, to je celkem logické, protože oba dva jsou rozdílní zpěváci, ale řekl bych, že Pípa více zpíval. Když se řve, tak je OK, ale u zpěvu je to tristní a z tohoto pohledu je pro mě velkým problém skladba "Noc". Tam je zpěv úplně mimo, snad i proto, že Pípa napsal text na základě vlastního zážitku a Michalovi to prostě nevěřím. 

První novinkou je pátá skladba "Pripjať, město mrtvých", která začíná melodicky a jakoby bluesově, jinak jede v klasickém Kryptor stylu a závěr je celkem emotivní, druhá novinka "Otcova puška s uřezanou hlavní" je oldschool řažba. Mezi oběma novinkami zazní další známé věci, v "Greedpeace" zaujmou vícehlasé refrény, ve "Vlčí vdově" mě překvapila sóla a melodické vyhrávky, "To se nemělo stát" vyzní tak nějak blackově (vokálem). Mezi blackovější skladby řadím i "Proroctví satanovo", které mě svou atmosférou docela bavilo. 

V závěru dostane prostor pár mně neznámých skladeb jako jsou "Vraždící řetězy", "Samuel" nebo "Osudové pouto". Jsou to spíše pomalejší a členité věci ale některé z nich mi připadají jako vlastní vykrádačka, třeba "Osudové pouto" mi přijde jako recyklát riffů a postupů z jiných skladeb (nebo naopak). Potěšila mě krátká šleha "Smrt je samozřejmost", byť mohla být intenzivnější, a také "Lepra", což je zvláštně hitový text naturalistického popisu lepry, melodické a chytlavé.
K výběru skladeb mám jedinou připomínku a to je chybějící "Neznámý vojín". Občas mi přijde nahrávka zvukově nevyrovnaná, jakoby nahrávaná vícekrát. Ještě se vrátím ke zpěvákovi, pro mě lépe dopadají skladby, u nichž nemám srovnání s Pípou a Michal tak ukazuje svoji tvář. Zvláště mě zaujaly blackově laděné pasáže, jenom mi ten hlasový projev evokuje brněnský Asgard. 

Kryptor je Kryptor a dělá to, co dělá. O účelnosti nahrávky lze diskutovat, nicméně svoje místo na trhu má - jde o průřez tvorbou s "novým" zpěvákem. Jestli je to málo nebo ne a jak dopadá porovnání s Pípou, to ať si každý přebere sám. 

18. července 2017

Ingrowing - Aetherpatus

Přiznám se, že grind moc neposlouchám, ale zrovna k Ingrowing (a Vlakinovi) chovám velký respekt jednak za to, čeho dosáhli, ale hlavně za jejich přístup. No a i hudebně se mi jejich tvorba docela líbí a rád si je (občas) poslechnu.

V roce 2009 vyšlo 15 minutové EP Aetherpatus obsahující sedm skladeb včetně coveru od Nasum, v jedné skladbě hostuje zpěvák z Pigsty. CD provází jednoduchý booklet s texty, o ty i grafiku se postaral spřátelený Chymus.

Ingrowing pro mě představují typický grind a i tato nahrávka je solidní bruska od začátku do konce. Dojde na střídání dvou vokálů, celkový výraz mi přijde vyspělejší ale čekal bych trošku větší variabilitu. Faktem ale je, že jednotlivé skladby nejsou zaměnitelné, třeba v úvodní "Ante Porta Vitae" dojde na již zmíněné střídání vokálů, následující "Derelict" má zase naléhavý vokál a provází ji i mírné zvolnění, podobně jako následující "Safezone" a dojde i na drobná ozvláštnění třeba thrashovým motivem. Závěr tvoří cover od Nasum, originál neznám, takže neposoudím ale skladba trvá cca 50 vteřin a skončí dřív, než pořádně začne.

Stopáž nahrávky, tedy čtvrthodina, je tak akorát a být delší, tak už mě to začne nudit. Nicméně tohle je pro mě grind vybroušený k dokonalosti, možná trošku ječáku chybí... Za mě - když grind, tak (jedině) Ingrowing. 

9. června 2017

Hypnos - The Whitecrow

Novinka Hypnos, The Whitecrow, patří mezi nejočekávanější české metalové nahrávky roku 2017 a již dopředu bylo avizováno, že bude hodně odlišná. 

Nahrávka vyšla v několika formátech - LP, CD a CD s bonusovým DVD, poslední zmíněnou verzi jsem si pořídil i já. A stačilo letmé projití bookletu, abych pochopil, že nahrávka je promyšlená do všech detailů a proto jsem svůj pohled rozdělil do tří částí, totiž booklet a koncepce alba, vlastní CD a bonusové DVD. 

Koncepce alba

hudba/img/IMG_20170605_214154.jpg

Nahrávka je zabalená v krásném digipacku a vizuální stránka se mi opravdu líbí. Kombinace bílé a šedých pruhů je v metalu netradiční a originální, přitom graficky čistá a působivá. 

Booklet obsahuje anglické i české texty včetně Brunových komentářů a uvozujících citátů, například od Martina Luthera Kinga, E.M.Remarqua nebo F.M.Dostojevského. Brunovy komentáře působí chytře a mluví z nich obrovská životní zkušenost a nadhled, rozhodně nejde o tupá metalová klišé a i když se vymezuje proti církvi, tak mluví o naději a světle. A závěrečný citát je také skvělý. 

Na nahrávce se podílelo množství hostů. Igor Hubík (Root, ex-Hypnos) se postaral o (akustické) mezihry a intra, vypravěčem je Paul Speckman (Master, Krabathor) a aby těch připomínek Krabathoru nebylo málo, tak v Sin Collectors hostuje i Christopher. Tato skladba byla psaná s vědomím rozdělení vokálů mezi Bruna a Christophera a i v komentáři je zmíněno potěšení nad tím, že se vše spravilo, což znovu otevírá otázku - natočí něco Krabathor v klasické sestavě? 

Silný náboj má Germanofob s citací z německé hymny a vysvětlením Brunova vztahu k Němcům, v této skladbě hostují i členové Protector, jejichž skladbou Golem je text skladby inspirován. Text závěrečné skladby Too Dark To Shine/Too Young To Die napsal a nazpíval Skuny (Shatoon, ex-Sad Harmony), její moto zní "zemřít mladý, ale co nejpozději". Jinde zase hostuje Zuzka (Dying Passion), takže se na albu objevují stopy dvou významných doomových kapel.

CD

Takže papírově vše vypadá skvěle, ale jak CD vlastně zní? 

Nejdříve je třeba říct, že The Whitecrow zní jinak než veškerá předchozí tvorba Hypnos, byť návaznost je jasná. Deska je to promyšlená do detailů, je spíše pomalejší a variabilní, ale nějak mě nechytla. Nebýt skvělého obalu, koncepce i toho, že jde o Hypnos, tak bych nahrávce tolik šancí nedal, po více posleších sice nalézám další a další zajímavé momenty, ale pořád to není ono.
Paul Speckman jako vypravěč je skutečně impozantní a jeho úvodní slovo navozuje skvělou atmosféru. Následuje akustická "brnkačka" a kdyby trvala dvacet vteřin, tak vygraduje očekávání, ale dvě minuty jsou na mě moc. Pak teprve "začne" metal, nechci to takto rozdělovat, protože jde o komplexní dílo, ale ... nicméně po všem tom čekání je eponymní skladba trochu zklamání, čekal jsem víc. Každopádně jde o střednětempý propracovaný death metal, kde zaujmou vícevrstvé vokály i melodické momenty. 

Další skladby pokračují v nastoleném duchu, objevují se i rychlejší pasáže, ale nechci to brát stylem pomalý = špatný a nářez = super. Zkreslený vokál nad rytmikou ve One Flesh, One Blood je hodně emotivní, Sin Collectors s Christopherem zní víc oldschool deathově a tahle až thrashovější podoba je mi sympatičtější. Jenže v tuto chvíli, kdy se to pro mě začíná rozjíždět, zazní akustický menuet Haereticum Minuet/Rebels Dancing, který mi rozbije plynulost alba. Možná je to dobrý pro majitelé vinylů, kteří tak jak tak musí otáčet desku, ale mě to vždy přijde rušivé. Přitom se mi ta skladba vlastně líbí, abych Igorovi nekřivdil, sama o sobě zní zajímavě. 

Znovu se dostat do nálady usnadňuje The Gift Of Hope, tahle skladba o naději má svoji sílu a naléhavost, gradovaný refrén, zpomalení i melodie, což opravdu nezní špatně. Při poslechu Der Mordschlag/Germanophobe II mi naskakuje Krabathor, byť je skladba ovlivněna Protector a němčinou, závěrečná Too Dark To Shine/Too Young To Die začíná pomalu ve stylu drone a postupně přejde do standardního Hypnosu, Skunyho zpěv je velmi osvěžující. 

Když to trochu přeženu, tak nebýt to Hypnos, tak po prvním poslechu řeknu, že mě to nezaujalo a jdu od toho. Akustická intra rozbíjejí jednolitost ale i spád desky a pro mě se tak střídají cimrmanovské momenty očekávání a zklamání. Promyšlenost z nahrávky sice čiší a skoro bych mluvil o postrockovém deathmetalu, jenže se nemám čeho chytit. Zazní spousta dobrých detailů, ale celek mi pořád nedrží pohromadě, i když je mi druhá půlka tak nějak bližší. 

Po více posleších postupně oceňuji některé skladby víc a víc, asi to potřebuje uzrát, takže ještě uvidíme... Ale dostane The Whitecrow potřebný prostor, když mám(e) tuny dalších alb?

DVD

DVD obsahuje záznam koncertu 19.12.2015 v Uherském Hradišti, který byl natáčen s vědomím toho, že bude vydán na DVD.
Záznam má zhruba hodinu a čtvrt a je černobílý, vystoupení má spád a je vidět, že větší prostor kapele sluší víc než pidi klub typu Brooklyn nebo Melodka. Atmosféru dotvářejí kouř, větráky, zadní projekce, skokanský můstek i klasické vrtule u sypaček, jinak jde o klasické koncertní video snímané na více kamer, takže se dočkáme různých úhlů kamer, detailů a polocelků.
Po impozantním intru zahajuje vlastní vystoupení pomalejší Burning Again, navazuje rychlejší Inverted a pak teprve dojde k přivítání diváků, v proslovech mezi skladbami oceňuje Bruno fanoušky a vysvětluje myšlenky některých skladeb. V modelu střídání rychlejší a pomalejší skladby jede celý koncert a dojde na průřez tvorbou, namátkou zazní Crystal Purity of Treachery, Journey into Doom, Nailed to the Golden Throne, Lovesong z debutu, který má tak trochu paradoxně blíže k aktuální tvorbě. 

Koncert proběhl ještě před natáčením The Whitecrow, která také zazní a do koncertního setu krásně zapadne, byť zpomalení je citelné. Další novinkou je One Flesh, One Blood a takhle na živo mi úvod přišel jako doom, jak o tom Bruno mluvil na křtu, ale ono se to zase rozproudí. Po pomalejší Extremely Dark Days, která se rozjede nakonec do pěkné kulometné palby, graduje set řažbou Cleansing ExtremaIn Bolood We Trust. Následují přídavky, Breeding The ScumEndorsed by Satan, což je na živo slušná vypalovačka. 

Bonus DVD tvoří lyrics video k The Whitecrow, což je umělecký dokument výroby masky bílé vrány, a opět vizuálně působí výborně. 

DVD nezklamalo, je to prostě Hypnos ve vší parádě, za poslední tři roky jsem je viděl v Brooklynu a na Melodce a řekl bych, že tenhle koncert byl lepší.

***

Tak jak tu bílou vránu zhodnotit? Každopádně je to mimořádný počin - dramaturgií i dotažením detailů a rozhodně to není deska na první poslech. Ale ani po desátém prostě nevím.