http://www.sklisen.cz/sahaweb/index.php

17. dubna 2017

Ramchat - Běs/Karpaty


Když už mě slovenská pagan-blacková kapela Ramchat nadchla naživo a ani debut Atrana mě nezklamal, tak jsem se rozhodnul pořídit si i digipack s předchozími EP BěsKarpaty. Ani tahle nahrávka mě nezklamala, spíš naopak a zejména úplně první nahrávku Běs považuji za zatím nejlepší počin kapely. 

Digipack má pěknou a profesionální grafiku odpovídající stylu, ladí s texty a vypadá opravdu dobře a tím zvedá celkový dojem z poslechu. Má jen jednu chybičku a totiž tu, že se mi nelíbí, což platí obecně o tomto grafickém stylu.

Běs (2013)

Tři skladby propojuje vypravěč do monotematického příběhu o vyvraždění pohanské vesnice v Karpatech. Vypravěčova slovenština je opravdu malebná a perfektně dotváří atmosféru melodických a variabilních skladeb. 

Úvodní Mor Ho! přináší melodický pagan metal ve středním tempu s chytlavými pasážemi, dojde i na hymnické a sborové refrény. Následující melodická sypačka Udolie šialenstva má také skvělou atmosféru i tah na branku a závěrečná Posledný Pohan je opravdu pecka a výborně graduje celou nahrávku. Skvělé jsou melodické momenty v mezihrách, závěr refrénu (toho posledního uškrtit) je zase pěkně razantní. 

Proti Atraně je toto EP variabilnější, v členitých skladbách se střídají různé polohy a vokály jsou dobře srozumitelné. Výborná je i práce s atmosférou včetně zklidnění a gradace, takže bych řekl, že nahrávka je propracovanější, přitom přístupnější a líbivější. Na druhou stranu, zvuk není tak masivní.

Karpaty (2014)

Druhé EP Karpaty je někde napůl mezi prvním EP a debutem Atrana. Už od první skladby Věčné Jarilo, živ nás! je cítit větší razance při zachování melodiky, druhá Žalm má pomalejší rozjezd a blíží se zatěžkanému thrash/deathu. Asi nejlepší skladba je následující V ríši vlkov, což je super věc kombinující melodiku a tvrdost. Navíc obsahuje zajímavý příběh, jeho vyznění napomáhají střídající se a překrývající se vokály i akustické vyhrávky.

***

Kapela oslavuje pohanskou mytologii a vymezuje se proti křesťanství, přitom mnohem chytřejším způsobem než tupým 666. Mor ho!, Posledný pohan, V ríši vlkov jsou skvělé skladby a celkově mi obě EP přijdou ještě zajímavější než debut Atrana. Skladby jsou variabilnější, propracovanější a možná i originálnější, na Atraně je zase masivní zvuk a nasazení je skvělé, takže těžko soudit. Možná, že kdyby se z těch tří nahrávek vybraly ty nej skladby, tak by vzniklo fakt nabušený CD, ale ten výběr by byl subjektivní. Každopádně, zatím je pro mě Ramchat překvapení tohoto roku.

2. dubna 2017

Michail Bulgakov - Psí srdce a jiné povídky


Už jsem to zde psal několikrát, Bulgakovu knihu Mistr a Markétka považuji za jednu z nejlepších knih dvacátého století. Proto nevynechám jedinou příležitost k přečtení i dalších autorových děl, mezi něž patří i tato sbírka povídek z produkce Levných knih. 

Kromě závěrečné (titulní) novely Psí srdce obsahuje svazek povídky Neobyčejné příhody doktora, Rudá koruna, Bohéma, Moskva rudokamenná, Samohonkové jezero, Moskva dvacátých let, Diaboliáda, Vyprávění Makara DěvuškinaChánský oheň

V povídkách v první cca polovině se neobjevují žádné fantastické ani nadpřirozené prvky, jedná se spíše o dokument revolučního Ruska z první poloviny dvacátých let. Bolševická revoluce, resp. následné boje mezi rudými a bílými, byrokracie a nesmyslná nařízení, snaha vše změnit cestou nejrůznějších komisí, výborů a personálních veletočů, to vše tvoří kulisy pro jednotlivé povídky. Sarkasmus, absurdita a cynismus doby jsou umělecky podané pohledem člověka se smyslem pro absurdní detail a černý humor, právě tím jsou povídky hodně zajímavé. I když povídky, ono jde spíše o črty, momentky a kraťoučké reportáže. 

Vzhledem k popisované době by člověk mohl čekat budovatelské nadšení, ale Bulgakov se pohybuje na opačné straně, sleduje odvrácenou stranu doby, nedostatek, nebezpečí a násilí. Není v opozici politické ale komunální a lidové, vše líčí z pohledu obyčejného člověka. V jednotlivých textech před námi plasticky ožívá Moskva i venkov, dojde třeba na vtipné vylíčení bytové krize. 

Vyzdvihnout musím povídku Diaboliáda, jde o fantastickou vizi úřednických zmatků a svým duchem má velmi blízko Mistrovi a Markétce, je to absurdní a vtipné, svým způsobem ještě bláznivější než samotný Mistr a Markétka. Podobně absurdní jsou i příhody ze železniční stanice, v obou povídkách jde o absurditu danou nesmyslnou byrokracií a neschopnými ale horlivými úředníky. Titulní povídku Psí srdce jsem tentokráte nečetl, už jsem ji četl dříve v samostatném vydání.

***

Povídky vznikaly cca 20 let po Kafkovy a v popisu byrokracie a absurdity jsou ještě lepší, jsou vtipné, absurdní, sarkastické a ironické, magické a přitom kruté, protož šlo o strašné období. Ona i ta byrokracie revolučního Ruska byla ještě horší než ta Kafkova Rakousko-uherská. A tento přístup později bratři Strugačtí dotáhli v Pondělí začíná v sobotu potažmo v Pohádce o trojce k naprosté dokonalosti. Pro plné pochopení líčené reality je ale třeba chápat i velkou ruskou duši. 

PS: Nakladateli by neškodilo zopakovat si základy typografie, slovo knihovna lze rozdělit dvěma způsoby, z nichž jeden je nevhodný. Zvlášť když to vyjde na předěl stránky.

1. dubna 2017

Ramchat - Atrana

Slovenská pagan-blacková kapela Ramchat mě na živo docela mile překvapila, skoro bych řekl nadchla, takže jsem si hned pořídil debutové album Atrana a byl jsem na něj celkem zvědavý.
CD z roku 2015 je v podobě krásného digipacku, vyvedeného v barvách a symbolice ohně, do grafiky jsou zakomponování členové kapely a celek je opravdu působivý. Vlastní booklet obsahuje texty a jako u málokteré kapely jsem si je přečetl. Ne nijak důkladně, ale neberu je jako úplnou výplň jako u naprosté většiny kapel, jenom by mě zajímalo, jak je to s tím pozdravem "Na stráž"? 

Jednotlivé skladby provází majestátní zvuk svižného a melodického pagan death/blacku s různým zvolněním, stylovými vyhrávami nebo symfo názvuky. Hlasový projev je expresivní, sice hrubý ale také melodický a povětšinou celkem dobře srozumitelný. Ve třetí skladbě Perún hromom žehná nás dojde na melodický refrén a čistý zpěv, což mi úplně nesedí, ale atmosféru tato skladba má a nejen tento refrén se snadno zaryje do paměti. 

V páté skladbě Bojovník v svarogovej temnej noci, která je temnější a pomalejší, je výborný sekaný refrén, čistý zpěv se objeví i v sedmé Po temne žiara, kde kontrastuje s rychlým hrubým zpěvem. Zde použitý čistý zpěv mi evokuje slovenské popové skladby konce 80. let, což mi opět moc nesedí, ale je to rozhodně zajímavý prvek a frázování a zpěv do sekání je v této skladbě výborné, takže jde nakonec o dost zajímavou věc. Poslední dvě skladby gradují v duchu symfonické vraždící mašiny, byť závěrečná Sila ducha je o něco zvolněnější, ale o to více graduje, melodicky zpívaný refrén a šeptané pasáže gradují drtivý závěr alba. 

Za kapelou stojí zkušení harcovníci (Hirax - ex Editor, ex Lunatic Gods) a na tvorbě je to poznat. Je z ní cítit síla, sebevědomí a hrdost, tyto pocity jsou podpořeny mocným proudem hudby a výsledkem je hrdý a mocný pagan metal. Vše zní tak, jak má a jak bych od stylu čekal, nejde o nic překvapivého ani nového ale perfektně podaného a to zvláště na živo, podobný tah na branku moc (českých) kapel nemá. Pouze ty čisté zpěvy v cca třech skladbách mi moc nesedí, sice zapadnou, jsou chytlavé a ozvláštňující, ale ... něco mi tam pocitově nesedí. 

8. března 2017

Deaf And Dumb - Evildarkrooted... Total Dumb

Grindový Deaf And Dumb se na scéně mihli v letech 1995-1997 a zůstaly po nich tři nahrávky - demo Evillive, sedmipalec Lightnessdark a split UprootedImperial Foeticide. Zejména sedmipalec Lightnessdark pro mě představoval vrchol žánru a vždycky jsem litoval, že to kapela nedotáhla dále, alespoň k plnohodnotné debutové nahrávce. Musím se tedy spokojit s CD "sebraných" nahrávek, které kromě tří výše uvedených obsahuje pět "nových" skladeb z roku 2013, kdy aktivity kapely na čas ožily aby nakonec vše skončilo u ledu. 

Booklet CD navazuje na grafiku a vizuální styl starých nahrávek, nakolik si ho vybavuji. Obsahuje pár fotek, seznam skladeb a stránku shrnující historii těch pár let, co kapela působila na scéně. Fotky kapely a industriálního prostředí Ostravy (Nová huť?) mě docela zaujaly. 

Co se týká zvuku CD, nevím jestli došlo k remasterování ale proti mnou digitalizovanému sedmipalci i split CD je slyšitelný rozdíl, ale neposoudím, jestli je to jenom víc nahlas, plnohodnotně remastrované nebo došlo na loudness war. Ale zkoumat se mi to opravdu nechce.
Poznámka - dva z výše uvedených nosičů jsem hodnotil před deseti lety a na tehdejším hodnocení bych po věcné stránce moc neměnil, maximálně slohovou stránku.

Evillive (1995)

První demo zahajuje "Smells Like Teen Spirit " od Nirvany a při prvním poslechu na mě dýchla velká nostalgie. Pak se rozjíždí grind s murmurem, skladby obsahují zpomalení i ječák, takže vše, co tam patří a co je na tomto stylu pro mě zajímavé. I zde se objevují ruchové a industriální intra a zvuky, na pozdějších nahrávkách ještě dotaženější. Grind je to spíše hrubého ražení, ale pořád docela šlapavý a chytlavý, nahrávka pěkně svižně odsýpá a líbí se mi basa i kontrasty ječáku a murmuru.

Lightnessdark (1995)

Nechci opakovat svoje dřívější hodnocení, pro mě jde o vrchol nejen téhle kapely ale řadím to i ke špičce celé scény. Chytlavý, industriálně podbarvený a variabilní grind, některé rytmicko-basové momenty jsou velmi silné.

Uprooted (1996)

Ani zde se nechci opakovat, nahrávka je o trošku hudebnější a hutnější, více metalová. Rytmika už není tak chytlavá a skočná, ale to jsou všechno jen drobné nuance.

Relics Of The Ancient Technology (2013)

Tato nahrávka má pomalejší tempo, místy až moc, základní atributy tvorby skupiny jsou však zachovány, tedy zajímavá rytmika a členité pasáže, prostor dostanou i industriální ruchy, bohužel nedojde na ječák. Jakoby techno nádech ve druhé skladbě "Embryo" evokuje cyber-metal, který v dosti odlišné podobě představili Fear Factory, ještě před přelomovou deskou Demonufacture. Následující "The Murderers Generation" mi přijde až moc zpomalená, zato "Two Face Friend" je zajímavější, sekanější a deathovější/metalovější. Celou nahrávku chápu jako nostalgii a vzpomínku na "starý dobrý" časy...

***

Celkově jde o zajímavou nahrávku v duchu členitého a chytlavého grindu s industriálním podkreslením. V jednotlivých skladbách dojde na různé nuance v rámci stylu, tu je tvorba rychlejší, tu pomalejší. Díky industriálnímu nádechu a rytmické variabilitě mi přijde docela originální, byť ne stylově úplně čistá, což ve své době asi ještě nebylo in. 

Pro mě jde o takřka ideální grind s vrcholem v podobě sedmipalce Lightnessdark, což jsem tu psal asi 3x a nějak nechápu, proč kapela zapadla a prosadili se jiní... 

22. ledna 2017

Krabathor - Rebirth Of Brutality - Live In Uherské Hradiště

Krabathor - Rebirth Of Brutality - Live In Uherské Hradiště


Když odešel v roce 1999 Bruno z české death metalové legendy Krabathor, vypadalo to, že se už s Christopherem na pódiu nikdy nesejdou. Ale uběhlo "pouhých" 15 let, vášně vychladly a klasická trojice vystoupila nejdříve na festivalu Brutal Assault (2014) a na jaře 2015 následovalo turné. Záznam z něj vyšel pod všeříkajícím názvem Rebirth Of Brutality - Live In Uherské Hradiště ve formě exkluzivního setu jednoho CD a dvou DVD. CD obsahuje záznam koncertu z domovského Uherského Hradiště, jeho videoverze je obsahem prvního DVD a druhé DVD obsahuje záznam z Brutal Assaultu, obě DVD jsou doplněna bonusovými rozhovory. Vše je zabaleno v opravdu nádherně vyvedeném setu, jehož grafika se pohybuje někde mezi zkázou postapokalypsy a industriálem, booklet je viděn optikou rozbitých průzorů plynové masky a obsahuje fotografie a úryvky textů.

CD "Rebirth Of Brutality"

Můj prvotní dojem z poslechu CD byl výborný, výrazně oldschoolový, zvuk postavený hodně na base. Těžiště setu pochází z prvních dvou alb, dojde však na všechna 4 klasická alba; skladby z posledních dvou alb (s Paulem Speckmanem) pochopitelně nezazní. Celý set je celkem zajímavě rozdělen - nejdříve zazní pár skladeb (průřezově) na zahřátí, následují chronologicky řazené skladby - vždy jedna až tři z každého alba a vše graduje ve finále z těch největších fláků.

Úvod obstará klasické intro, následují demáčové Totální DestrukceApocrypha. Hned první skladba se rozjíždí v solidním tempu thrashujícího oldschool deathu se zdrcujícími riffy a i když tuhle starou tvorbu neznám, tak zní podařeně a povědomě. V Apocrypha zaujme zpomalující gradace, následující, jednu z mých oblíbených skladeb z alba Orthodox, Liquid, bych v tomto oldschool hávu skoro nepoznal a nějak mi nesedí. 

Teprve poté přichází na řadu přivítání fanoušků a po Pain of Bleeding Hearts následují úvodní skladby (dvě až tři) z prvních dvou alb (Royal Crown, Psychodelic, Eternal, Faces Under the Ice, In the Blazing River), vše v duchu mixu deathu a thrashe, od rychlejších sypaček po valivější části včetně vyhrávek a sól, Krabathor totiž nikdy nebyl tupý nářez, což plně dokazuje třeba Royal Crown. Mezi skladbami je prostor na krátké proslovy k fanouškům, podstatné je, že si kapela vystoupení užívá a že "doma je doma". 

Album Lies bylo kvalitativním skokem v kariéře kapely, což potvrzuje mnohem údernější a propracovanější The Truth About LiesUnnecessarity. Nejen pro mě je vrcholem tvorby album Orthodox a i z něj zazní úvodní vál - bohužel bez precizního zvuku z CD to není ono, stejný pocit jsem měl i na živo, byť pod hlavičkou Hypnos. Skladba Orthodox znamená i přechod k finále koncertu, kde prostě musí zaznít ImperátorPacifistic Death, samotný závěr patří další demo vykopávce Běsnící válka. Ale to už nějak nemám sílu kriticky hodnotit, už jen poslouchám a užívám si to, protože atmosféra koncertu graduje. 

23. prosince 2016

H.P.Lovecraft - Sešit 3 (Hrůza v Dunwichi a jiné horrory) a 4 (Stín nad Innsmouthem a jiné horrory)

Autorovým tvůrčím postupům jsem se detailně věnoval v recenzi prvních dvou sešitů, u třetího a čtvrtého se zaměřím spíše na (stručné) dojmy z jednotlivých povídek. 

Oba sešity jsou si podobné v tom, že obsahují několik krátkých povídek a jednu výrazně delší - titulní. Povídky se většinou nevěnují přímo mýtu Cthulhu, byť je občas zmíněn a tvoří důležitý ideový rámec. Obecně mě zaujali degenerovaní puritáni, které jejich prudérnost v kombinaci s dalšími vlivy zavedla až daleko za hranice normálnosti a pro Evropana je poněkud komické, když se mluví o starých událostech ze 17. a 18. století, což je pro nás spíše novověk a rozhodně ne temná minulost.

Hrůza v Dunwichi

Úvodní povídka Hrobka kombinuje hrdinovo snění s prožíváním hrůzných událostí v minulosti, staví do kontrastu subjektivní prožitky a objektivní pohled okolí. Krátká povídka Ultharské kočky líčí pomstu trápených koček, zmíněné degenerované puritány líčí Obrázek v domě, kde se na krátkém prostoru z drobných náznaků ani pořádně nedozvíme celou kanibalskou hrůzu. Sugestivnější, i když s tušenou pointou, je povídka Pickmanův model o malíři děsivých obrazů nelidských zrůd.

Hrůza v Dunwichi je velmi působivá, delší povídka a řekl bych - čistokrevný horor. Děj se odehrává kdesi v zapadlých oblastech Nové Anglie, kde se v osamělé rodině čarodějů narodí míšenec člověka a dávné rasy. Jeho rychlé dospívání všechny zarazí, hrůzné události pak vyděsí. Ovšem až po jejich odeznění se ukáže, že mnohem nebezpečnější byl neviditelný bratr, ještě méně lidský. A právě ten prchavý moment hrůzy z toho, že to čaroději přerostlo přes hlavu patří k vrcholům povídky. Podle mě je to jedna z nejlepších autorových povídek. 

Závěrečná povídka Ve zdech Eryxu je snad jediná autorova čistá sci-fi. Povídka se odehrává na Venuši a líčí setkání lidského průzkumníka s neviditelným bludištěm, v němž vypravěč nalezne vinou své zvědavosti smrt.

Stín nad Innsmouthem

Úvodní povídka Měsíční močál se odehrává v Irsku, kde se dávný močál brání obnově rodového sídla a vysoušení; v kulisách hororově klasických až klišovitých (za zvuku píšťal nad močálem tančí přízraky a hrdina je ve svitu měsíce pozoruje z kamenné věže) ožívají bezbožné kulty starší než lidstvo. V povídce Bezejmenné město putuje hrdina do města popsaného v Necronomiconu, kdesi v arabské poušti. Ve městě nachází artefakty dávné civilizace ještěrů a při sestupu do hlubokého podzemí zjišťuje, že ještěří civilizace není tak mrtvá, jak by si myslel a přál. Povídka Pes líčí osud dvou podivínů, vykradačů hrobů, kteří ze starých hrobů berou morbidní artefakty. Jednou však narazí na artefakt, jehož se majitel ani po smrti nechce vzdát. Byť jde o další klasickou zápletku, tak je docela sugestivně pojatá. V povídce On potká vypravěč starce, jež ho zavede do tajemného domu a vypráví o starých indiánských rituálech a ukazuje mu, kdoví proč, výjevy z minulosti i budoucnosti. Vypravěče tím skutečně vyděsí a ten svým výkřikem povolá na svého druha pomstu zavražděných Indiánů.

V titulní povídce Stín nad Innsmouthem se vypravěč skoro omylem dostává do izolovaného, poloopuštěného a zdegenerovaného městečka na pobřeží. Městečko má špatnou pověst, okolní se mu vyhýbají, protože degenerované obyvatele provází odporné pověsti o uctívání mořských ďáblů a lidských obětech, týkající se zejména náhodných návštěvníků. Z šeptaných pověstí místního opilce se vypravěč dozví o divoších z jižních mořích, kteří se klaněli zvráceným bohům, jakýmsi nesmrtelným polorybám-položábám žijícím pod mořem. Šlo ovšem o skutečné tvory, divoši dostávali za lidské oběti ryby a postupně došlo i ke vzájemnému míšení, přičemž se vzešlí potomci rodili jako lidé ale postupně se měnili a vraceli zpět do moře. Lodní kapitán z Innsmouthu proniknul mezi divochy a jejich kult převezl do svého města - což je příčina současného úpadku. Vypravěč povídačce samozřejmě nevěří, bohužel se mu nepodaří odjet z města a je přinucen přespat. V noci se jej pokouší místní přepadnout, jeho útěk se změní v boj o život a přitom spatří nelidské ještěry a tvory v různém stádiu přechodu mezi člověkem a nimi a pochopí, že šeptané legendy jsou doslovnou pravdou. 

Díky dlouhému rozjezdu postupného sbírání indicií buduje autor atmosféru a tak není přechod od povídaček v doslovnou pravdu tak násilný. Ovšem v kontextu autorovy tvorby je zajímavý a netradiční konec povídky. V něm vypravěč provádí další genealogické výzkumy a zjistí, že sám má vzdálené předky v Innsmouthu, po pár letech si uvědomí, že se začíná přeměňovat. Ovšem na rozdíl od drtivé většiny ostatních povídek ho tato změna neděsí ale těší se na ni, což je neobvyklý rys v autorově tvorbě. I když je tento závěr trochu násilně připojený a nezapadá plně do předchozího děsu, je velmi zajímavý - a svědčí i o určitém vývoji postavy.

***

Abych řekl pravdu, krátké povídky postavené na šokujícím ale očekávaném nebo aspoň tušeném "šokujícím" závěru mě až tak nezaujaly, což souvisí i s naší celkovou otrlostí. Delší texty, kde má autor čas a prostor připravit si a vybudovat atmosféru jsou mnohem zajímavější. Na jejich sugestivnosti se podílí spousta detailů, vzájemné návaznosti, odkazy a citace, které textu dodávají charakter vědeckého textu; hrdinové jsou často vzdělanci pátrající systematicky a vědecky, byť v poněkud morbidních oblastech a odkazují se na genealogii, antropologii, religionistiku nebo srovnávací folkloristiku. 

Navíc už Lovecraftův svět přešel do obecného povědomí a tím ztratil moment šokujícího překvapení. Přesto se sugestivní, silné a inspirativní momenty v povídkách objevují a osobně mě zajímá reakce člověka tváří v tvář něčeho neobvyklého a děsivého, ne spíše abstraktní hrozby Starých... Ale pořád je to "jenom" oddychová literatura. 

17. listopadu 2016

O programování 01 - Úvod

Programováním, potažmo tvorbou SW se zabývám nějakých 30 let. Začátky v šesté třídě na IQ 151 nelze brát vážně, ale seriózně se programováním zabývám více než 20 let. Za tu dobu jsem poznal kromě "běžných" procedurálních a objektových jazyků i jazyky funkcionální a logické (při studiu) i deklarativní typu SQL. Díky tomu uznávám sílu jiných přístupů, protože jeden správně napsaný update v SQL může mít stejnou sílu jako několik desítek řádků v Javě. 

Primárně mě však živí Java a tak mně před lety docela zaujalo, že se do Javy 8 dostaly rysy funkcionálních jazyků. Ovšem po letmém seznámení se s implementací jsem začal být skeptický a k využití nových rysů jsem se dlouho nemohl odhodlat. Až v poslední době jsem si s tím trochu pohrál v práci a následně jsem si chtěl soukromě porovnat výkonnost a přehlednost kódu. Výsledek mě však spíše zklamal a prvotní dojem byl ten, že implementace využívající funkcionálních rysů Javy 8 není ani časově výhodnější ani syntakticky přehlednější. Výkonnost nebyla cílem zavedení funkcionálních rysů, takže není fér tohle Javě vyčítat, cílem bylo umožnění funkcionálního přístupu, jenže způsob, jakým to řeší Java 8 se mi moc nelíbí a nepřijde mi přehledný.

Postupem času jsem ale tento názor korigoval, o tom však budou další díly. Také bych chtěl zdůraznit, že se rozhodně nevymezuji vůči vlastním konceptům funkcionálního programování, ty jsou super (možnost předat funkci jako parametr, mapování funkce na seznamy a další mohou výrazně zjednodušit a zelegantnit algoritmus), ale javovská implementace mi připadá jako syntaktický podvod, který není ani přehledný ani elegantní. 

Mým cílem je v následujících článcích implementovat pár základních algoritmů, které jsem v práci řešil klasickým cyklem foreach a jejich následné převedení do funkcionální podoby. Na tyto konstrukce se podívám z hlediska výkonnosti a hlavně přehlednosti zápisu, dále bych chtěl tytéž úlohy řešit v dalších programovacích jazycích, abych vysvětlil, proč Javovskou implementaci nepovažuji za elegantní. Ještě nemám jasno v tom, které jazyky použiji, mezi kandidáty patří Ruby, Haskell, Erlang a jím inspirované Clojura a Scala, lákala by mě i Lua. Možná dojde i na Lisp nebo Javascript, který také umožňuje zajímavé syntaktické konstrukce. Záměrně vynechávám Perl, protože tam by šlo vše napsat zhruba 30 způsoby více či méně čitelnými až nečitelnými. 

Tuto sérii článků beru i jako výzvu, protože se většinu z uvedených jazyků budu muset když ne naučit, tak alespoň oprášit letité znalosti. Navíc se posledních pár let zabývám spíše analýzou, architekturou a řízením a na vlastní kódování mi už nezbývá tolik prostoru a času. 

No a když už si s tou Javou budu hrát, tak si chci vyzkoušet některé konstrukce a postupy, které se tu doporučují, tu zase nedoporučují - jde o věci, které člověk běžně používá, protože někde někdo psal, že to tak má být, ale už není čas si to reálně vyzkoušet a ověřit.