http://www.sklisen.cz/sahaweb/index.php

21. října 2017

War For War - Illud Tempus

War For War, další z mnoha projektů Lorda Morbivoda, se nějak nemůže najít, co CD, to dosti odlišná tvorba. Aktuální počin Illud Tempus (2017) se nese v duchu mixu elektroniky, black metalu a až operního ženského zpěvu, Morbivod totiž přizval Lenku Machovou (původní zpěvačku Ador Dorath) a vzniklo tak dílo nečekané a originální. CD je vybaveno standardním bookletem s texty a grafikou od Morbivoda, papírový přebal trochu ozvláštňuje standardní a běžnou krabičku. 

Hudebně jde o poměrně zajímavý mix EBM a (black) metalu, prostor dostávají klávesy a samply, dusavá rytmika, kytary, Morbivodův typický zpěv i šepot kontrastující s (operním) zpěvem Lenky. Celek nezní špatně ale asi to pro mě nebude taková srdcovka jako jiné Morbivodovy projekty, i když některé skladby ten potenciál mají. 

Výše uvedená hudební kombinace zní z CD od první skladby, kde přináší klávesy až magickou atmosféru. Třetí, titulní skladba je svižnější, zvukově variabilní a objevují se v ní i šlapavé a chytlavé momenty, zní mi i lehce goticky. V podobném chytlavém duchu pokračuje i následující skladba "Zajištěná cesta" kde zaujme souzvuk zpěvů a atmosféra, pátá "Černé duše mráz" je docela strojová s alternativním nádechem, Morbivodův zkreslený vokál nad elektronikou je taky parádní. Na CD se střídají skladby svižnější i pomalejší, tvorba se často blíží k EBM, třeba dvojice závěrečných skladeb, což jsou pochodové marše, podkrelené melodiemi a táhlými samply. 

Lenčin vokál je sice výborný ale ne vždy zapadá do hudby, album je hodně o zvuku. Dvě živá vystoupení, která jsem viděl, nebyla v tomto smyslu úplně ideální, v klidu doma to zní super ale třeba v šalině už to nějak není ono. A to si myslím, že mám docela dobré přenosné audio. 

Srdcovka to pro mě asi nebude, ale ty chytlavé EBM momenty v druhé půlce stojí za to, takže - spokojenost. Není to (Morbivodní) metal od začátku do konce, který mám rád, ale ... je to zase něco jiného. Někdo v tom slyší Rammstein, někdo The Covenant, já Morbivoda a Lenku :) 

7. října 2017

Lunatic Gods - Sitting By The Fire

Slovenské Lunatic Gods jsem kdysi zbožňoval, hlavně díky totální hymně "Hate" z alba "Inhuman and Insensible", jenže sejde z očí, sejde z mysli. Po objevení Ramchat, aktuálního Hiraxova projektu, jsem si na tuhle "lásku" vzpomněl, no a vzhledem k tomu, že Hirax vyprodává za 5 euro, tak nebylo co řešit. 

CD Sitting By The Fire mám tedy v reedici se dvěma bonusy, což jsou nevydané skladby z alba "Wilderness". Jde o klasickou krabičku s knížečkou s texty, grafika alba nijak vizuálně nezaujme, na rozdíl od hudby. A přestože uběhlo už dvacet let od vydání, tak je to pořád stejná paráda. 

Lunatic Gods je těžké stylově zařadit, sami se teď řadí do folk-blacku, já bych to viděl spíše někam do melodic black/death/pagan a i to slůvko lunatic je pro jejich stylové zařazení celkem důležité. Hned první skladba "Dead But Free" obsahuje typické atributy celé nahrávky, je svižně melodická, chytlavá, obsahuje změny tempa, vyhrávky různých nástrojů a srozumitelný a procítěný zpěv.
Další skladby staví na podobném schématu a i když jsou neskutečně variabilní, přesto vše funguje a jednotlivé prvky do sebe krásně zapadají. Složité a netradiční melodické a rytmické postupy nebo nezvykle frázovaný zpěv (třeba druhá "I'll Never Betray") jsou občas hůře uchopitelné, ale to napětí a atmosféra tam je pořád. Mezi silné prvky patří také melodický zpěv na pozadí, často s kontrastujícím epickým a majestátním vokálem, což je třeba příklad páté "The World Is Full Of Lies" uvozené orientálním motivem, tahle skladba je i příkladem hutně metalové rifovačky. 

V každé skladbě lze najít silně emotivní momenty v podobě dialogu vokálů, vokálů nad rytmikou, vokál dokáže být nešťastný ale i silově deklamující. Mezi další emotivní prvky patří akustické pasáže, rifové smršti i kvapíková tempa. Titulní "Sitting By The Fire" má všechny atributy tvorby, z nějakého důvodu má však větší hitový potenciál a výraznější melodie, ale možná je to tím, že ji mám víc naposlouchanou. Závěrečná "Irreperable" patří mezi ty komplikovanější, i když jsou tam přímočaré kytarové a metalové prvky, zpěv "irreperable" je také zvláštní. 

Bonusem jsou dvě nezveřejněné skladby z alba "Wilderness", první "Counfounded in Dust of Sin" mi přijde metalovější, thrashovější a přímočařejší, druhá "Show Me Your Soul" má zase až symfoblackovou atmosféru (inter a meziher). Tyto skladby už nejsou tak chytlavé, spíše atmosférické.

Občas se divím, že jsem na tuhle kapelu zapomněl, byť znám vlastně jen první dvě, možná tři alba. Jejich poslech není na každý den, ale po každé tam najdu něco nového. Skvělá je kombinace přímočaré chytlavosti a rafinovaných momentů a zejména vokály, ať už melodické na pozadí, charismatické epické deklamace nebo procítěný zpěv - vše je plné emocí.
Při správné náladě vzbuzuje tohle album nadšení, docela se divím, že si kapela svým přístupem nezískala více fanoušků. 

21. července 2017

Kryptor - Best of fuck off!!!

Kryptor je svým způsobem unikátní kapela. Už třicet let hraje stejný old school thrash metal a ty stejné songy vydává pořád dokola. Má tři (a půl) řadovky, k tomu dvě dema a jejich reedice, několik živáků a výběrů, kdosi kdesi spočítal, že některé skladby vyšly na sedmi různých nosičích. A fans jim to pořád žerou, včetně mě, protože na živo - je to pořád parádní jízda. 

Zatím poslední výběrovka vyšla v roce 2012 a je zajímavá tím, že jde o nově nahrané staré skladby. Nabubnoval ji Marthus a nazpíval ji (původní a teď i aktuální) zpěvák Michal, což je pro mě trochu problém, protože mám spoustu skladeb zafixovaných s Pípou. Nejde ani tak o to, kdo je lepší zpěvák, ale o zvyk. 

CD je zabaleno ve slušivém digipacku, kombinace černé, červené a bílé je docela působivá. Samotný booklet obsahuje krátké průvodní slovo, texty a fotky, zkrátka je to poctivě odvedená práce. 

CD obsahuje jak profláklé skladby tak i nějaké (mně) neznámé a dvě novinky. Celkově zní nahrávka dobře a energicky, zvuk má v sobě kombinaci oldschool přístupu a technického a tvrdého zvuku, většinu skladeb provází nějaká předehra nebo intro. 

Úvod patří osvědčeným a ikonickým skladbám jako je "Marquise de Sade", "Rychlost vítězí", "Justiční omyl" nebo "Klášterní tajemství", jde o svižný old school thrash metal provázený sóly a vyhrávkami, které jsou přesně tam, kde je člověk čeká a má naposlouchané. Zkrátka jsou to notoricky známé skladby, které prostě nelze zahrát jinak. 

Otázka zpěváka však vyvstává hned od začátku, přijde mi, že to Pípa víc prožíval, přitom s Michalem jsem byl na živo spokojen, ne-li nadšen. Některé momenty ve frázovaní mi nesedí a občas dojde ke změně tempa, někdy je pomalejší častěji však rychlejší. Že je frázování jiné, to je celkem logické, protože oba dva jsou rozdílní zpěváci, ale řekl bych, že Pípa více zpíval. Když se řve, tak je OK, ale u zpěvu je to tristní a z tohoto pohledu je pro mě velkým problém skladba "Noc". Tam je zpěv úplně mimo, snad i proto, že Pípa napsal text na základě vlastního zážitku a Michalovi to prostě nevěřím. 

První novinkou je pátá skladba "Pripjať, město mrtvých", která začíná melodicky a jakoby bluesově, jinak jede v klasickém Kryptor stylu a závěr je celkem emotivní, druhá novinka "Otcova puška s uřezanou hlavní" je oldschool řažba. Mezi oběma novinkami zazní další známé věci, v "Greedpeace" zaujmou vícehlasé refrény, ve "Vlčí vdově" mě překvapila sóla a melodické vyhrávky, "To se nemělo stát" vyzní tak nějak blackově (vokálem). Mezi blackovější skladby řadím i "Proroctví satanovo", které mě svou atmosférou docela bavilo. 

V závěru dostane prostor pár mně neznámých skladeb jako jsou "Vraždící řetězy", "Samuel" nebo "Osudové pouto". Jsou to spíše pomalejší a členité věci ale některé z nich mi připadají jako vlastní vykrádačka, třeba "Osudové pouto" mi přijde jako recyklát riffů a postupů z jiných skladeb (nebo naopak). Potěšila mě krátká šleha "Smrt je samozřejmost", byť mohla být intenzivnější, a také "Lepra", což je zvláštně hitový text naturalistického popisu lepry, melodické a chytlavé.
K výběru skladeb mám jedinou připomínku a to je chybějící "Neznámý vojín". Občas mi přijde nahrávka zvukově nevyrovnaná, jakoby nahrávaná vícekrát. Ještě se vrátím ke zpěvákovi, pro mě lépe dopadají skladby, u nichž nemám srovnání s Pípou a Michal tak ukazuje svoji tvář. Zvláště mě zaujaly blackově laděné pasáže, jenom mi ten hlasový projev evokuje brněnský Asgard. 

Kryptor je Kryptor a dělá to, co dělá. O účelnosti nahrávky lze diskutovat, nicméně svoje místo na trhu má - jde o průřez tvorbou s "novým" zpěvákem. Jestli je to málo nebo ne a jak dopadá porovnání s Pípou, to ať si každý přebere sám. 

18. července 2017

Ingrowing - Aetherpatus

Přiznám se, že grind moc neposlouchám, ale zrovna k Ingrowing (a Vlakinovi) chovám velký respekt jednak za to, čeho dosáhli, ale hlavně za jejich přístup. No a i hudebně se mi jejich tvorba docela líbí a rád si je (občas) poslechnu.

V roce 2009 vyšlo 15 minutové EP Aetherpatus obsahující sedm skladeb včetně coveru od Nasum, v jedné skladbě hostuje zpěvák z Pigsty. CD provází jednoduchý booklet s texty, o ty i grafiku se postaral spřátelený Chymus.

Ingrowing pro mě představují typický grind a i tato nahrávka je solidní bruska od začátku do konce. Dojde na střídání dvou vokálů, celkový výraz mi přijde vyspělejší ale čekal bych trošku větší variabilitu. Faktem ale je, že jednotlivé skladby nejsou zaměnitelné, třeba v úvodní "Ante Porta Vitae" dojde na již zmíněné střídání vokálů, následující "Derelict" má zase naléhavý vokál a provází ji i mírné zvolnění, podobně jako následující "Safezone" a dojde i na drobná ozvláštnění třeba thrashovým motivem. Závěr tvoří cover od Nasum, originál neznám, takže neposoudím ale skladba trvá cca 50 vteřin a skončí dřív, než pořádně začne.

Stopáž nahrávky, tedy čtvrthodina, je tak akorát a být delší, tak už mě to začne nudit. Nicméně tohle je pro mě grind vybroušený k dokonalosti, možná trošku ječáku chybí... Za mě - když grind, tak (jedině) Ingrowing. 

9. června 2017

Hypnos - The Whitecrow

Novinka Hypnos, The Whitecrow, patří mezi nejočekávanější české metalové nahrávky roku 2017 a již dopředu bylo avizováno, že bude hodně odlišná. 

Nahrávka vyšla v několika formátech - LP, CD a CD s bonusovým DVD, poslední zmíněnou verzi jsem si pořídil i já. A stačilo letmé projití bookletu, abych pochopil, že nahrávka je promyšlená do všech detailů a proto jsem svůj pohled rozdělil do tří částí, totiž booklet a koncepce alba, vlastní CD a bonusové DVD. 

Koncepce alba

hudba/img/IMG_20170605_214154.jpg

Nahrávka je zabalená v krásném digipacku a vizuální stránka se mi opravdu líbí. Kombinace bílé a šedých pruhů je v metalu netradiční a originální, přitom graficky čistá a působivá. 

Booklet obsahuje anglické i české texty včetně Brunových komentářů a uvozujících citátů, například od Martina Luthera Kinga, E.M.Remarqua nebo F.M.Dostojevského. Brunovy komentáře působí chytře a mluví z nich obrovská životní zkušenost a nadhled, rozhodně nejde o tupá metalová klišé a i když se vymezuje proti církvi, tak mluví o naději a světle. A závěrečný citát je také skvělý. 

Na nahrávce se podílelo množství hostů. Igor Hubík (Root, ex-Hypnos) se postaral o (akustické) mezihry a intra, vypravěčem je Paul Speckman (Master, Krabathor) a aby těch připomínek Krabathoru nebylo málo, tak v Sin Collectors hostuje i Christopher. Tato skladba byla psaná s vědomím rozdělení vokálů mezi Bruna a Christophera a i v komentáři je zmíněno potěšení nad tím, že se vše spravilo, což znovu otevírá otázku - natočí něco Krabathor v klasické sestavě? 

Silný náboj má Germanofob s citací z německé hymny a vysvětlením Brunova vztahu k Němcům, v této skladbě hostují i členové Protector, jejichž skladbou Golem je text skladby inspirován. Text závěrečné skladby Too Dark To Shine/Too Young To Die napsal a nazpíval Skuny (Shatoon, ex-Sad Harmony), její moto zní "zemřít mladý, ale co nejpozději". Jinde zase hostuje Zuzka (Dying Passion), takže se na albu objevují stopy dvou významných doomových kapel.

CD

Takže papírově vše vypadá skvěle, ale jak CD vlastně zní? 

Nejdříve je třeba říct, že The Whitecrow zní jinak než veškerá předchozí tvorba Hypnos, byť návaznost je jasná. Deska je to promyšlená do detailů, je spíše pomalejší a variabilní, ale nějak mě nechytla. Nebýt skvělého obalu, koncepce i toho, že jde o Hypnos, tak bych nahrávce tolik šancí nedal, po více posleších sice nalézám další a další zajímavé momenty, ale pořád to není ono.
Paul Speckman jako vypravěč je skutečně impozantní a jeho úvodní slovo navozuje skvělou atmosféru. Následuje akustická "brnkačka" a kdyby trvala dvacet vteřin, tak vygraduje očekávání, ale dvě minuty jsou na mě moc. Pak teprve "začne" metal, nechci to takto rozdělovat, protože jde o komplexní dílo, ale ... nicméně po všem tom čekání je eponymní skladba trochu zklamání, čekal jsem víc. Každopádně jde o střednětempý propracovaný death metal, kde zaujmou vícevrstvé vokály i melodické momenty. 

Další skladby pokračují v nastoleném duchu, objevují se i rychlejší pasáže, ale nechci to brát stylem pomalý = špatný a nářez = super. Zkreslený vokál nad rytmikou ve One Flesh, One Blood je hodně emotivní, Sin Collectors s Christopherem zní víc oldschool deathově a tahle až thrashovější podoba je mi sympatičtější. Jenže v tuto chvíli, kdy se to pro mě začíná rozjíždět, zazní akustický menuet Haereticum Minuet/Rebels Dancing, který mi rozbije plynulost alba. Možná je to dobrý pro majitelé vinylů, kteří tak jak tak musí otáčet desku, ale mě to vždy přijde rušivé. Přitom se mi ta skladba vlastně líbí, abych Igorovi nekřivdil, sama o sobě zní zajímavě. 

Znovu se dostat do nálady usnadňuje The Gift Of Hope, tahle skladba o naději má svoji sílu a naléhavost, gradovaný refrén, zpomalení i melodie, což opravdu nezní špatně. Při poslechu Der Mordschlag/Germanophobe II mi naskakuje Krabathor, byť je skladba ovlivněna Protector a němčinou, závěrečná Too Dark To Shine/Too Young To Die začíná pomalu ve stylu drone a postupně přejde do standardního Hypnosu, Skunyho zpěv je velmi osvěžující. 

Když to trochu přeženu, tak nebýt to Hypnos, tak po prvním poslechu řeknu, že mě to nezaujalo a jdu od toho. Akustická intra rozbíjejí jednolitost ale i spád desky a pro mě se tak střídají cimrmanovské momenty očekávání a zklamání. Promyšlenost z nahrávky sice čiší a skoro bych mluvil o postrockovém deathmetalu, jenže se nemám čeho chytit. Zazní spousta dobrých detailů, ale celek mi pořád nedrží pohromadě, i když je mi druhá půlka tak nějak bližší. 

Po více posleších postupně oceňuji některé skladby víc a víc, asi to potřebuje uzrát, takže ještě uvidíme... Ale dostane The Whitecrow potřebný prostor, když mám(e) tuny dalších alb?

DVD

DVD obsahuje záznam koncertu 19.12.2015 v Uherském Hradišti, který byl natáčen s vědomím toho, že bude vydán na DVD.
Záznam má zhruba hodinu a čtvrt a je černobílý, vystoupení má spád a je vidět, že větší prostor kapele sluší víc než pidi klub typu Brooklyn nebo Melodka. Atmosféru dotvářejí kouř, větráky, zadní projekce, skokanský můstek i klasické vrtule u sypaček, jinak jde o klasické koncertní video snímané na více kamer, takže se dočkáme různých úhlů kamer, detailů a polocelků.
Po impozantním intru zahajuje vlastní vystoupení pomalejší Burning Again, navazuje rychlejší Inverted a pak teprve dojde k přivítání diváků, v proslovech mezi skladbami oceňuje Bruno fanoušky a vysvětluje myšlenky některých skladeb. V modelu střídání rychlejší a pomalejší skladby jede celý koncert a dojde na průřez tvorbou, namátkou zazní Crystal Purity of Treachery, Journey into Doom, Nailed to the Golden Throne, Lovesong z debutu, který má tak trochu paradoxně blíže k aktuální tvorbě. 

Koncert proběhl ještě před natáčením The Whitecrow, která také zazní a do koncertního setu krásně zapadne, byť zpomalení je citelné. Další novinkou je One Flesh, One Blood a takhle na živo mi úvod přišel jako doom, jak o tom Bruno mluvil na křtu, ale ono se to zase rozproudí. Po pomalejší Extremely Dark Days, která se rozjede nakonec do pěkné kulometné palby, graduje set řažbou Cleansing ExtremaIn Bolood We Trust. Následují přídavky, Breeding The ScumEndorsed by Satan, což je na živo slušná vypalovačka. 

Bonus DVD tvoří lyrics video k The Whitecrow, což je umělecký dokument výroby masky bílé vrány, a opět vizuálně působí výborně. 

DVD nezklamalo, je to prostě Hypnos ve vší parádě, za poslední tři roky jsem je viděl v Brooklynu a na Melodce a řekl bych, že tenhle koncert byl lepší.

***

Tak jak tu bílou vránu zhodnotit? Každopádně je to mimořádný počin - dramaturgií i dotažením detailů a rozhodně to není deska na první poslech. Ale ani po desátém prostě nevím.

6. června 2017

Půlnoc - City of Hysteria

Tahle deska měla otevřít Půlnoci cestu do "velkého" světa showbusinessu ale nějak se to nepovedlo. Opadla aura mučedníků režimu i nekritické obdivování partou kamarádů, hodnotila se hudba jako taková a ta v celosvětové konkurenci neměla šanci na masový úspěch. Booklet CD tvoří klasická knížečka, která obsahuje průvodní slovo Václava Havla z roku 1984 a texty v angličtině, byť jsou skladby zpívány převážně česky. Šokovat měl i obal s nahým Magorem. 

Na desce se střídají momenty rockově přímočaré, hudebně zajímavé i celkově nudné. Zazní na ní jak známé věci, přičemž některé se objevily už na debutu, (Podivná je podivná, Kanárek, Píseň pro Nico), tak nové skladby a dojde i na cover od The Velvet Underground

Úvodní Podivná je podivná je oproti debutu energičtější a přímočařejší, vyhrávky a rockově netypické zvuky zůstávají zachovány. Zajímavá je eponymní skladba, její úvodní pasáž tvoří jemná rocková elektronika a smyčce, pak přijde rockový zlom, který naváže na melodickou linii a závěr patří náznaku kakofonie, hodně se mi líbí melodický refrén "ve městě hysterie". Tahle skladba vlastně představuje Půlnoc v kostce. Mezi nové skladby patří třeba unylá Zametám ale neuklízím nebo nepřesvědčivé a rozhárané Můry. Závěrečné Bondyho Muchomůrky patří k těm jemným, táhlým a krásným skladbám, i když znám verze, ve kterých se chlapci pěkně rozjeli.

I když Půlnoc celosvětově neprorazila, neznamená to, že je nahrávka špatná. Oproti debutu je atmosféra trochu tajemná, křehká, jemná, elektronicky akustická a moc pěkná, i když debut byl procítěnější. City of Hysteria je totiž také rockovější a kytarovější, dokonce mi přijde, že tempo mohlo být pozvolnější a místy kapela až moc tlačí na pilu. 

Přesto všechny klady je z nahrávky cítit jakási pachuť. Už si nepamatuji historické pozadí nahrávky, jestli byli tehdy pod tlakem nebo se rozpadali, každopádně, ta deska je podivná je podivná. 

3. června 2017

Půlnoc - Půlnoc

Eponymní debut Půlnoci z roku 1991 byla myslím první oficiální Mejlova nahrávka, pokud nepočítám Garáž, kde hostoval. 

CD je vybaveno tragickým bookletem s odfláklou grafikou a je v něm pouze seznam skladeb a hudebníků.

Skladby pokrývají a kopírují tehdejší koncertní vystoupení, takže zazní známé skladby jako Podivná je podivná, Nikde nikdo, Kanárek, Je to nebezpečný, Tygr nebo Dopis. Ve zpěvu se střídají Mejla a zpěvačka Míša, typický undergroundový zvuk doplňuje v některých skladbách rock'n'rolová kytara, což je příjemné zpestření. Také bicí P. Kumandžase jsou variabilní a doplňují celkově bohatý zvuk, někde znějí až elektronicky strojově, takže jsem přemýšlel, jestli nejsou elektronické. Většina skladeb je ve středním tempu, s repetativní rytmikou a temně hitovou melodikou, prostor dostávají i různé vyhrávky, industriální zvuky i sametové smyčce, ale proti koncertům s hosty je to takový popík, což nemyslím špatně, nahrávka je to milá, příjemná, někdy i křehká a přitom pěkná. 

Již jsem zmiňoval, že jde vlastně o první Mejlovu opravdu studiovou nahrávku, takže konečně je jeho tvorba slyšet v celé své kráse a jeho skladatelský potenciál není překryt šumem undergroundových koncertů. Tuto hudební sílu jsem si uvědomil třeba u Kanárka, ten je podmanivý, uklidněný a sofistikovaný, basové linky jsou opravdu krásné. Mejlou zpívaná Je to nebezpečný patří mezi svižné a energické skladby, další kytarově rockovější věc je Kniha noci, zvláštní sílu podtrhuje text a byť tato skladba není tak hitová jako ostatní, je o to silnější. 

Dopis patří ke vzletnějším skladbám díky zpěvačce ale pamatuji si i křehčí verzi, smyčce na pozadí jsou oproti ostatním skladbám něžné, zato jinde působí spíše znepokojujícím dojmem. Hodně zajímavá je skladba Hochu zlatej, působící jako od jiné kapely. Je to zvláštně smutně veselá skladba, kytary znějí tak svěže a vesele, až je z toho člověku smutno. 

Rozhodně jde o jednu ze zásadních desek českého rocku na které mohlo širší publikum konečně slyšet, co a jak vlastně ten Mejla hraje, protože PPU byli jednak démonizovaní a jednak nekriticky obdivovaní. Když pominu tuhle kultovní rovinu, tak je to opravdu pěkná hudba. Temně melodická, s kořeny v psychedelickém undergroundu, muzikantsky zajímavá a bohatá, ale ne ve smyslu samoúčelných exhibicí. Zkrátka něco, co si představím ve škatulce inteligentního popu začátku 90. let.