http://www.sklisen.cz/sahaweb/index.php

22. ledna 2017

Krabathor - Rebirth Of Brutality - Live In Uherské Hradiště

Krabathor - Rebirth Of Brutality - Live In Uherské Hradiště


Když odešel v roce 1999 Bruno z české death metalové legendy Krabathor, vypadalo to, že se už s Christopherem na pódiu nikdy nesejdou. Ale uběhlo "pouhých" 15 let, vášně vychladly a klasická trojice vystoupila nejdříve na festivalu Brutal Assault (2014) a na jaře 2015 následovalo turné. Záznam z něj vyšel pod všeříkajícím názvem Rebirth Of Brutality - Live In Uherské Hradiště ve formě exkluzivního setu jednoho CD a dvou DVD. CD obsahuje záznam koncertu z domovského Uherského Hradiště, jeho videoverze je obsahem prvního DVD a druhé DVD obsahuje záznam z Brutal Assaultu, obě DVD jsou doplněna bonusovými rozhovory. Vše je zabaleno v opravdu nádherně vyvedeném setu, jehož grafika se pohybuje někde mezi zkázou postapokalypsy a industriálem, booklet je viděn optikou rozbitých průzorů plynové masky a obsahuje fotografie a úryvky textů.

CD "Rebirth Of Brutality"

Můj prvotní dojem z poslechu CD byl výborný, výrazně oldschoolový, zvuk postavený hodně na base. Těžiště setu pochází z prvních dvou alb, dojde však na všechna 4 klasická alba; skladby z posledních dvou alb (s Paulem Speckmanem) pochopitelně nezazní. Celý set je celkem zajímavě rozdělen - nejdříve zazní pár skladeb (průřezově) na zahřátí, následují chronologicky řazené skladby - vždy jedna až tři z každého alba a vše graduje ve finále z těch největších fláků.

Úvod obstará klasické intro, následují demáčové Totální DestrukceApocrypha. Hned první skladba se rozjíždí v solidním tempu thrashujícího oldschool deathu se zdrcujícími riffy a i když tuhle starou tvorbu neznám, tak zní podařeně a povědomě. V Apocrypha zaujme zpomalující gradace, následující, jednu z mých oblíbených skladeb z alba Orthodox, Liquid, bych v tomto oldschool hávu skoro nepoznal a nějak mi nesedí. 

Teprve poté přichází na řadu přivítání fanoušků a po Pain of Bleeding Hearts následují úvodní skladby (dvě až tři) z prvních dvou alb (Royal Crown, Psychodelic, Eternal, Faces Under the Ice, In the Blazing River), vše v duchu mixu deathu a thrashe, od rychlejších sypaček po valivější části včetně vyhrávek a sól, Krabathor totiž nikdy nebyl tupý nářez, což plně dokazuje třeba Royal Crown. Mezi skladbami je prostor na krátké proslovy k fanouškům, podstatné je, že si kapela vystoupení užívá a že "doma je doma". 

Album Lies bylo kvalitativním skokem v kariéře kapely, což potvrzuje mnohem údernější a propracovanější The Truth About LiesUnnecessarity. Nejen pro mě je vrcholem tvorby album Orthodox a i z něj zazní úvodní vál - bohužel bez precizního zvuku z CD to není ono, stejný pocit jsem měl i na živo, byť pod hlavičkou Hypnos. Skladba Orthodox znamená i přechod k finále koncertu, kde prostě musí zaznít ImperátorPacifistic Death, samotný závěr patří další demo vykopávce Běsnící válka. Ale to už nějak nemám sílu kriticky hodnotit, už jen poslouchám a užívám si to, protože atmosféra koncertu graduje. 

23. prosince 2016

H.P.Lovecraft - Sešit 3 (Hrůza v Dunwichi a jiné horrory) a 4 (Stín nad Innsmouthem a jiné horrory)

Autorovým tvůrčím postupům jsem se detailně věnoval v recenzi prvních dvou sešitů, u třetího a čtvrtého se zaměřím spíše na (stručné) dojmy z jednotlivých povídek. 

Oba sešity jsou si podobné v tom, že obsahují několik krátkých povídek a jednu výrazně delší - titulní. Povídky se většinou nevěnují přímo mýtu Cthulhu, byť je občas zmíněn a tvoří důležitý ideový rámec. Obecně mě zaujali degenerovaní puritáni, které jejich prudérnost v kombinaci s dalšími vlivy zavedla až daleko za hranice normálnosti a pro Evropana je poněkud komické, když se mluví o starých událostech ze 17. a 18. století, což je pro nás spíše novověk a rozhodně ne temná minulost.

Hrůza v Dunwichi

Úvodní povídka Hrobka kombinuje hrdinovo snění s prožíváním hrůzných událostí v minulosti, staví do kontrastu subjektivní prožitky a objektivní pohled okolí. Krátká povídka Ultharské kočky líčí pomstu trápených koček, zmíněné degenerované puritány líčí Obrázek v domě, kde se na krátkém prostoru z drobných náznaků ani pořádně nedozvíme celou kanibalskou hrůzu. Sugestivnější, i když s tušenou pointou, je povídka Pickmanův model o malíři děsivých obrazů nelidských zrůd.

Hrůza v Dunwichi je velmi působivá, delší povídka a řekl bych - čistokrevný horor. Děj se odehrává kdesi v zapadlých oblastech Nové Anglie, kde se v osamělé rodině čarodějů narodí míšenec člověka a dávné rasy. Jeho rychlé dospívání všechny zarazí, hrůzné události pak vyděsí. Ovšem až po jejich odeznění se ukáže, že mnohem nebezpečnější byl neviditelný bratr, ještě méně lidský. A právě ten prchavý moment hrůzy z toho, že to čaroději přerostlo přes hlavu patří k vrcholům povídky. Podle mě je to jedna z nejlepších autorových povídek. 

Závěrečná povídka Ve zdech Eryxu je snad jediná autorova čistá sci-fi. Povídka se odehrává na Venuši a líčí setkání lidského průzkumníka s neviditelným bludištěm, v němž vypravěč nalezne vinou své zvědavosti smrt.

Stín nad Innsmouthem

Úvodní povídka Měsíční močál se odehrává v Irsku, kde se dávný močál brání obnově rodového sídla a vysoušení; v kulisách hororově klasických až klišovitých (za zvuku píšťal nad močálem tančí přízraky a hrdina je ve svitu měsíce pozoruje z kamenné věže) ožívají bezbožné kulty starší než lidstvo. V povídce Bezejmenné město putuje hrdina do města popsaného v Necronomiconu, kdesi v arabské poušti. Ve městě nachází artefakty dávné civilizace ještěrů a při sestupu do hlubokého podzemí zjišťuje, že ještěří civilizace není tak mrtvá, jak by si myslel a přál. Povídka Pes líčí osud dvou podivínů, vykradačů hrobů, kteří ze starých hrobů berou morbidní artefakty. Jednou však narazí na artefakt, jehož se majitel ani po smrti nechce vzdát. Byť jde o další klasickou zápletku, tak je docela sugestivně pojatá. V povídce On potká vypravěč starce, jež ho zavede do tajemného domu a vypráví o starých indiánských rituálech a ukazuje mu, kdoví proč, výjevy z minulosti i budoucnosti. Vypravěče tím skutečně vyděsí a ten svým výkřikem povolá na svého druha pomstu zavražděných Indiánů.

V titulní povídce Stín nad Innsmouthem se vypravěč skoro omylem dostává do izolovaného, poloopuštěného a zdegenerovaného městečka na pobřeží. Městečko má špatnou pověst, okolní se mu vyhýbají, protože degenerované obyvatele provází odporné pověsti o uctívání mořských ďáblů a lidských obětech, týkající se zejména náhodných návštěvníků. Z šeptaných pověstí místního opilce se vypravěč dozví o divoších z jižních mořích, kteří se klaněli zvráceným bohům, jakýmsi nesmrtelným polorybám-položábám žijícím pod mořem. Šlo ovšem o skutečné tvory, divoši dostávali za lidské oběti ryby a postupně došlo i ke vzájemnému míšení, přičemž se vzešlí potomci rodili jako lidé ale postupně se měnili a vraceli zpět do moře. Lodní kapitán z Innsmouthu proniknul mezi divochy a jejich kult převezl do svého města - což je příčina současného úpadku. Vypravěč povídačce samozřejmě nevěří, bohužel se mu nepodaří odjet z města a je přinucen přespat. V noci se jej pokouší místní přepadnout, jeho útěk se změní v boj o život a přitom spatří nelidské ještěry a tvory v různém stádiu přechodu mezi člověkem a nimi a pochopí, že šeptané legendy jsou doslovnou pravdou. 

Díky dlouhému rozjezdu postupného sbírání indicií buduje autor atmosféru a tak není přechod od povídaček v doslovnou pravdu tak násilný. Ovšem v kontextu autorovy tvorby je zajímavý a netradiční konec povídky. V něm vypravěč provádí další genealogické výzkumy a zjistí, že sám má vzdálené předky v Innsmouthu, po pár letech si uvědomí, že se začíná přeměňovat. Ovšem na rozdíl od drtivé většiny ostatních povídek ho tato změna neděsí ale těší se na ni, což je neobvyklý rys v autorově tvorbě. I když je tento závěr trochu násilně připojený a nezapadá plně do předchozího děsu, je velmi zajímavý - a svědčí i o určitém vývoji postavy.

***

Abych řekl pravdu, krátké povídky postavené na šokujícím ale očekávaném nebo aspoň tušeném "šokujícím" závěru mě až tak nezaujaly, což souvisí i s naší celkovou otrlostí. Delší texty, kde má autor čas a prostor připravit si a vybudovat atmosféru jsou mnohem zajímavější. Na jejich sugestivnosti se podílí spousta detailů, vzájemné návaznosti, odkazy a citace, které textu dodávají charakter vědeckého textu; hrdinové jsou často vzdělanci pátrající systematicky a vědecky, byť v poněkud morbidních oblastech a odkazují se na genealogii, antropologii, religionistiku nebo srovnávací folkloristiku. 

Navíc už Lovecraftův svět přešel do obecného povědomí a tím ztratil moment šokujícího překvapení. Přesto se sugestivní, silné a inspirativní momenty v povídkách objevují a osobně mě zajímá reakce člověka tváří v tvář něčeho neobvyklého a děsivého, ne spíše abstraktní hrozby Starých... Ale pořád je to "jenom" oddychová literatura. 

17. listopadu 2016

O programování 01 - Úvod

Programováním, potažmo tvorbou SW se zabývám nějakých 30 let. Začátky v šesté třídě na IQ 151 nelze brát vážně, ale seriózně se programováním zabývám více než 20 let. Za tu dobu jsem poznal kromě "běžných" procedurálních a objektových jazyků i jazyky funkcionální a logické (při studiu) i deklarativní typu SQL. Díky tomu uznávám sílu jiných přístupů, protože jeden správně napsaný update v SQL může mít stejnou sílu jako několik desítek řádků v Javě. 

Primárně mě však živí Java a tak mně před lety docela zaujalo, že se do Javy 8 dostaly rysy funkcionálních jazyků. Ovšem po letmém seznámení se s implementací jsem začal být skeptický a k využití nových rysů jsem se dlouho nemohl odhodlat. Až v poslední době jsem si s tím trochu pohrál v práci a následně jsem si chtěl soukromě porovnat výkonnost a přehlednost kódu. Výsledek mě však spíše zklamal a prvotní dojem byl ten, že implementace využívající funkcionálních rysů Javy 8 není ani časově výhodnější ani syntakticky přehlednější. Výkonnost nebyla cílem zavedení funkcionálních rysů, takže není fér tohle Javě vyčítat, cílem bylo umožnění funkcionálního přístupu, jenže způsob, jakým to řeší Java 8 se mi moc nelíbí a nepřijde mi přehledný.

Postupem času jsem ale tento názor korigoval, o tom však budou další díly. Také bych chtěl zdůraznit, že se rozhodně nevymezuji vůči vlastním konceptům funkcionálního programování, ty jsou super (možnost předat funkci jako parametr, mapování funkce na seznamy a další mohou výrazně zjednodušit a zelegantnit algoritmus), ale javovská implementace mi připadá jako syntaktický podvod, který není ani přehledný ani elegantní. 

Mým cílem je v následujících článcích implementovat pár základních algoritmů, které jsem v práci řešil klasickým cyklem foreach a jejich následné převedení do funkcionální podoby. Na tyto konstrukce se podívám z hlediska výkonnosti a hlavně přehlednosti zápisu, dále bych chtěl tytéž úlohy řešit v dalších programovacích jazycích, abych vysvětlil, proč Javovskou implementaci nepovažuji za elegantní. Ještě nemám jasno v tom, které jazyky použiji, mezi kandidáty patří Ruby, Haskell, Erlang a jím inspirované Clojura a Scala, lákala by mě i Lua. Možná dojde i na Lisp nebo Javascript, který také umožňuje zajímavé syntaktické konstrukce. Záměrně vynechávám Perl, protože tam by šlo vše napsat zhruba 30 způsoby více či méně čitelnými až nečitelnými. 

Tuto sérii článků beru i jako výzvu, protože se většinu z uvedených jazyků budu muset když ne naučit, tak alespoň oprášit letité znalosti. Navíc se posledních pár let zabývám spíše analýzou, architekturou a řízením a na vlastní kódování mi už nezbývá tolik prostoru a času. 

No a když už si s tou Javou budu hrát, tak si chci vyzkoušet některé konstrukce a postupy, které se tu doporučují, tu zase nedoporučují - jde o věci, které člověk běžně používá, protože někde někdo psal, že to tak má být, ale už není čas si to reálně vyzkoušet a ověřit. 

10. října 2016

Protest - Have a Rest, Please

Slovenská death/grindová skupina Protest (neplést se skoro stejnojmennou českou punk/oi kapelou) funguje od konce 80. let, aktivní je víceméně dodnes byť poslední aktualizace na bandzone pochází z roku 2011. Tato aktualizace zmiňuje nově připravované nahrávky, nicméně bych řekl, že posledním řadovým počinem je stále hodnocené album Have a Rest, Please. Obal tohoto CD obsahuje pár fotek a názvy skladeb v angličtině a slovenštině, fotka podzimní krajiny by spíše slušela doomové než grindové kapele ale každopádně by si (fotku i obal) měl vzít do rukou grafik, protože to vypadá otřesně. 

CD obsahuje 16 skladeb na ploše 35 minut a jedná se o poctivý brutal death/grind, naštěstí bez žádných technohrátek, úryvků z filmů, inter, outer a podobných "vtipných" volovin - s výjimkou závěrečné etno hrátky. Prezentovaný death/grind není monotonní a byť převažuje sypačka, najdeme zde motivy (výrazně) melodické, brutální i zběsilé. Dojde také na zvolnění tempa, vyhrávky i chytlavé momenty a díky tomu se celek prezentuje v podobě stylu, která se mi zamlouvá. 

Nářezové pasáže jsou hodně brutální ale není to bordel a když kluci přitlačí na pilu, tak jde o solidní brusku. Občas se objeví i lehce variabilní vokály a třeba deathová "I Have 7 Flowers" mi lehce evokuje Napalm Death z první poloviny 90. let (kdy se mi hodně líbili) - a inspiraci právě touto legendou potvrzuje i (převzatý?) "Lapač smrti". Závěrečná etno hrátka budí úsměv, ale když to musí být.... Z drobností potěší občasný ostrý zvuk činelu, basa, nějaký ten death/thrash riff nebo náznaky štěkotu. 

Když už poslouchám grind tak tohoto typu - šlapavý rytmus, chytlavé momenty, místy melodické a přitom brutální - to je docela fajn mix. K úplné spokojenosti mi chybí pořádný ječák ale nemůžu mít vše. Album jako celek nenudí, není to ale ani žádný zázrak, jde o starý poctivý death/grind bez volovin okolo. 

30. září 2016

Gustav Meyrink - Valpružina noc / Bílý dominikán

Gustav Meyrink patří do okruhu pražských spisovatelů. Mezi jeho pozdní díla patří kratší prózy Valpružina nocBílý dominikán vydávané často v jednom svazku. V obou textech se prolíná realita s mystickými výjevy a autor hojně čerpá ze svých znalostí alchymie a magie a používá i zednářské motivy. Dovede však barvitě vylíčit vizuálně silné scény a momenty, které se silně zapíší do paměti - a skoro si říkají o výtvarné nebo filmové zpracování. 

29. září 2016

Dead Carnage / Soul Massacre

Splitko deathmetalových kapel Dead CarnageSoul Massacre vyšlo v roce 2015 v Pařátu. V obou případech jde o poměrně nová jména na scéně, nicméně zastřešená zkušenými harcovníky z kapel Disfigured Corpse a G.O.R.E v případě Dead Carnage, resp. Hypnotic Scenery a Dyssolving Of Prodigy v případě Soul Massacre. Jak již bylo řečeno, obě kapely hrají "ten svůj deathmetal" a to spíše oldchoolový, výsledný zvuk je naštěstí rozdílný a snadno rozpoznatelný. Obě kapely jsou z Havířova a dohromady nabízejí cca 35 minut materiálu, což je tak akorát, aby nahrávka nenudila.

Dead Carnage - The Only Thing I Ever Wanted Was To Kill The God

Po úvodním ruchovém intru nabízí Dead Carnage různé varianty převážně střednětempého death metalu. Jeho pojetí má hrubým, byť celkem srozumitelným, vokálem blízko k brutální variantě stylu, hudebně zase spíš k technické. Prostor dostanou riffující a thrashující pasáže i svižnější části, nicméně úvod nahrávky mi přišel hodně klišovitý a předvídatelný. I přes melodické momenty nebo sóla jde spíše o hutnou a syrovou, byť ne vyloženě brutální, záležitost. Paradoxně je asi nejzajímavější lehce odlišná závěrečná skladba věnovaná Disfigured Corpse - punkový rytmus a lehce zběsilé pojetí skladbě sluší. Celkově bych o tvorbě Dead Carnage řekl, že originalita není veskrze žádná ale poslouchá se to dobře, zvlášť pro toho, kdo má rád old school death v hopsavě hutné podobě.

Soul Massacre - 1000 Ways To Die

Soul Massacre nabízí pomalejší a hutnější skladby blížící se svým feelingem pomalejším věcem od Krabathoru. Přijde mi, že trvá o něco déle se do jejich tvorby dostat, ale celkem to stojí za to - murmur (z dívčího hrdla), střední tempo, výrazná basa, vyhrávky a sóla mají v celkovém spojení kýžený efekt. Zkrátka zkušenosti ze spíše doomových kapel jsou poznat. Na nahrávce se objevují hutné riffy a thrashující plochy, přechody, změny tempa i různé varianty murmuru a zpěvu včetně lehce sekaného, přitom i celkem srozumitelného.

***

Na první poslech mi přišla část Soul Massacre nudnější ale později se ukázala jako promyšlenější a složitější, zkrátka jsou poznat zkušenosti z doomu přetavené do deathu. Dead Carnage jsou přímočaře hopsavější, jde tak trochu o death zpopularizovaný a dotažený do komerční dokonalosti dvacet let starou Sepulturou, pohybujeme se však v udg rovině a rozhodně nejde o kopírku ani výrazné ovlivnění, spíše o přístup - hutné riffy, valivost a podladěnost. 

Celkový dojem ze splitu je spokojenost s oběma skupinama, na druhou stranu takových je... Zkrátka tento počin hodnotím dobře - takže za tři :) 

8. září 2016

Pačess - Trapista

Pačessovo druhé sólové album "Trapista" z roku 2016 nabízí na ploše cca půl hodiny šestici skladeb. Převážně jde o svižné blackmetalové sypačky, je však slyšet i inspirace epikou Bathory a metalem konce 80. let. Z nahrávky je poznat jak Pačessův autorský rukopis tak návaznost na debut i tvorbu domovského Asgardu. 

"Trapista" je stejně jako jeho předchůdce monotematické album a zabývá se vařením piva v klášteru, kde se mniši s tímto nápojem mazlí a hledají správné ingredience a složení. Názvy skladeb dávají tak trochu vzpomenout na Master's Hammer, jen si nejsem jistý mírou nadhledu. Hlavní devizou alba je variabilita vokálů, každou postavu zpívá jiný zpěvák (Lord Morbivod, Khaablus, Blackie, Tomáš Chytík, Zdeněk ČernýPačess), což dodává nahrávce na zajímavosti a svěžesti.