http://www.sklisen.cz/sahaweb/index.php

17. listopadu 2016

O programování 01 - Úvod

Programováním, potažmo tvorbou SW se zabývám nějakých 30 let. Začátky v šesté třídě na IQ 151 nelze brát vážně, ale seriózně se programováním zabývám více než 20 let. Za tu dobu jsem poznal kromě "běžných" procedurálních a objektových jazyků i jazyky funkcionální a logické (při studiu) i deklarativní typu SQL. Díky tomu uznávám sílu jiných přístupů, protože jeden správně napsaný update v SQL může mít stejnou sílu jako několik desítek řádků v Javě. 

Primárně mě však živí Java a tak mně před lety docela zaujalo, že se do Javy 8 dostaly rysy funkcionálních jazyků. Ovšem po letmém seznámení se s implementací jsem začal být skeptický a k využití nových rysů jsem se dlouho nemohl odhodlat. Až v poslední době jsem si s tím trochu pohrál v práci a následně jsem si chtěl soukromě porovnat výkonnost a přehlednost kódu. Výsledek mě však spíše zklamal a prvotní dojem byl ten, že implementace využívající funkcionálních rysů Javy 8 není ani časově výhodnější ani syntakticky přehlednější. Výkonnost nebyla cílem zavedení funkcionálních rysů, takže není fér tohle Javě vyčítat, cílem bylo umožnění funkcionálního přístupu, jenže způsob, jakým to řeší Java 8 se mi moc nelíbí a nepřijde mi přehledný.

Postupem času jsem ale tento názor korigoval, o tom však budou další díly. Také bych chtěl zdůraznit, že se rozhodně nevymezuji vůči vlastním konceptům funkcionálního programování, ty jsou super (možnost předat funkci jako parametr, mapování funkce na seznamy a další mohou výrazně zjednodušit a zelegantnit algoritmus), ale javovská implementace mi připadá jako syntaktický podvod, který není ani přehledný ani elegantní. 

Mým cílem je v následujících článcích implementovat pár základních algoritmů, které jsem v práci řešil klasickým cyklem foreach a jejich následné převedení do funkcionální podoby. Na tyto konstrukce se podívám z hlediska výkonnosti a hlavně přehlednosti zápisu, dále bych chtěl tytéž úlohy řešit v dalších programovacích jazycích, abych vysvětlil, proč Javovskou implementaci nepovažuji za elegantní. Ještě nemám jasno v tom, které jazyky použiji, mezi kandidáty patří Ruby, Haskell, Erlang a jím inspirované Clojura a Scala, lákala by mě i Lua. Možná dojde i na Lisp nebo Javascript, který také umožňuje zajímavé syntaktické konstrukce. Záměrně vynechávám Perl, protože tam by šlo vše napsat zhruba 30 způsoby více či méně čitelnými až nečitelnými. 

Tuto sérii článků beru i jako výzvu, protože se většinu z uvedených jazyků budu muset když ne naučit, tak alespoň oprášit letité znalosti. Navíc se posledních pár let zabývám spíše analýzou, architekturou a řízením a na vlastní kódování mi už nezbývá tolik prostoru a času. 

No a když už si s tou Javou budu hrát, tak si chci vyzkoušet některé konstrukce a postupy, které se tu doporučují, tu zase nedoporučují - jde o věci, které člověk běžně používá, protože někde někdo psal, že to tak má být, ale už není čas si to reálně vyzkoušet a ověřit. 

10. října 2016

Protest - Have a Rest, Please

Slovenská death/grindová skupina Protest (neplést se skoro stejnojmennou českou punk/oi kapelou) funguje od konce 80. let, aktivní je víceméně dodnes byť poslední aktualizace na bandzone pochází z roku 2011. Tato aktualizace zmiňuje nově připravované nahrávky, nicméně bych řekl, že posledním řadovým počinem je stále hodnocené album Have a Rest, Please. Obal tohoto CD obsahuje pár fotek a názvy skladeb v angličtině a slovenštině, fotka podzimní krajiny by spíše slušela doomové než grindové kapele ale každopádně by si (fotku i obal) měl vzít do rukou grafik, protože to vypadá otřesně. 

CD obsahuje 16 skladeb na ploše 35 minut a jedná se o poctivý brutal death/grind, naštěstí bez žádných technohrátek, úryvků z filmů, inter, outer a podobných "vtipných" volovin - s výjimkou závěrečné etno hrátky. Prezentovaný death/grind není monotonní a byť převažuje sypačka, najdeme zde motivy (výrazně) melodické, brutální i zběsilé. Dojde také na zvolnění tempa, vyhrávky i chytlavé momenty a díky tomu se celek prezentuje v podobě stylu, která se mi zamlouvá. 

Nářezové pasáže jsou hodně brutální ale není to bordel a když kluci přitlačí na pilu, tak jde o solidní brusku. Občas se objeví i lehce variabilní vokály a třeba deathová "I Have 7 Flowers" mi lehce evokuje Napalm Death z první poloviny 90. let (kdy se mi hodně líbili) - a inspiraci právě touto legendou potvrzuje i (převzatý?) "Lapač smrti". Závěrečná etno hrátka budí úsměv, ale když to musí být.... Z drobností potěší občasný ostrý zvuk činelu, basa, nějaký ten death/thrash riff nebo náznaky štěkotu. 

Když už poslouchám grind tak tohoto typu - šlapavý rytmus, chytlavé momenty, místy melodické a přitom brutální - to je docela fajn mix. K úplné spokojenosti mi chybí pořádný ječák ale nemůžu mít vše. Album jako celek nenudí, není to ale ani žádný zázrak, jde o starý poctivý death/grind bez volovin okolo. 

30. září 2016

Gustav Meyrink - Valpružina noc / Bílý dominikán

Gustav Meyrink patří do okruhu pražských spisovatelů. Mezi jeho pozdní díla patří kratší prózy Valpružina nocBílý dominikán vydávané často v jednom svazku. V obou textech se prolíná realita s mystickými výjevy a autor hojně čerpá ze svých znalostí alchymie a magie a používá i zednářské motivy. Dovede však barvitě vylíčit vizuálně silné scény a momenty, které se silně zapíší do paměti - a skoro si říkají o výtvarné nebo filmové zpracování. 

29. září 2016

Dead Carnage / Soul Massacre

Splitko deathmetalových kapel Dead CarnageSoul Massacre vyšlo v roce 2015 v Pařátu. V obou případech jde o poměrně nová jména na scéně, nicméně zastřešená zkušenými harcovníky z kapel Disfigured Corpse a G.O.R.E v případě Dead Carnage, resp. Hypnotic Scenery a Dyssolving Of Prodigy v případě Soul Massacre. Jak již bylo řečeno, obě kapely hrají "ten svůj deathmetal" a to spíše oldchoolový, výsledný zvuk je naštěstí rozdílný a snadno rozpoznatelný. Obě kapely jsou z Havířova a dohromady nabízejí cca 35 minut materiálu, což je tak akorát, aby nahrávka nenudila.

Dead Carnage - The Only Thing I Ever Wanted Was To Kill The God

Po úvodním ruchovém intru nabízí Dead Carnage různé varianty převážně střednětempého death metalu. Jeho pojetí má hrubým, byť celkem srozumitelným, vokálem blízko k brutální variantě stylu, hudebně zase spíš k technické. Prostor dostanou riffující a thrashující pasáže i svižnější části, nicméně úvod nahrávky mi přišel hodně klišovitý a předvídatelný. I přes melodické momenty nebo sóla jde spíše o hutnou a syrovou, byť ne vyloženě brutální, záležitost. Paradoxně je asi nejzajímavější lehce odlišná závěrečná skladba věnovaná Disfigured Corpse - punkový rytmus a lehce zběsilé pojetí skladbě sluší. Celkově bych o tvorbě Dead Carnage řekl, že originalita není veskrze žádná ale poslouchá se to dobře, zvlášť pro toho, kdo má rád old school death v hopsavě hutné podobě.

Soul Massacre - 1000 Ways To Die

Soul Massacre nabízí pomalejší a hutnější skladby blížící se svým feelingem pomalejším věcem od Krabathoru. Přijde mi, že trvá o něco déle se do jejich tvorby dostat, ale celkem to stojí za to - murmur (z dívčího hrdla), střední tempo, výrazná basa, vyhrávky a sóla mají v celkovém spojení kýžený efekt. Zkrátka zkušenosti ze spíše doomových kapel jsou poznat. Na nahrávce se objevují hutné riffy a thrashující plochy, přechody, změny tempa i různé varianty murmuru a zpěvu včetně lehce sekaného, přitom i celkem srozumitelného.

***

Na první poslech mi přišla část Soul Massacre nudnější ale později se ukázala jako promyšlenější a složitější, zkrátka jsou poznat zkušenosti z doomu přetavené do deathu. Dead Carnage jsou přímočaře hopsavější, jde tak trochu o death zpopularizovaný a dotažený do komerční dokonalosti dvacet let starou Sepulturou, pohybujeme se však v udg rovině a rozhodně nejde o kopírku ani výrazné ovlivnění, spíše o přístup - hutné riffy, valivost a podladěnost. 

Celkový dojem ze splitu je spokojenost s oběma skupinama, na druhou stranu takových je... Zkrátka tento počin hodnotím dobře - takže za tři :) 

8. září 2016

Pačess - Trapista

Pačessovo druhé sólové album "Trapista" z roku 2016 nabízí na ploše cca půl hodiny šestici skladeb. Převážně jde o svižné blackmetalové sypačky, je však slyšet i inspirace epikou Bathory a metalem konce 80. let. Z nahrávky je poznat jak Pačessův autorský rukopis tak návaznost na debut i tvorbu domovského Asgardu. 

"Trapista" je stejně jako jeho předchůdce monotematické album a zabývá se vařením piva v klášteru, kde se mniši s tímto nápojem mazlí a hledají správné ingredience a složení. Názvy skladeb dávají tak trochu vzpomenout na Master's Hammer, jen si nejsem jistý mírou nadhledu. Hlavní devizou alba je variabilita vokálů, každou postavu zpívá jiný zpěvák (Lord Morbivod, Khaablus, Blackie, Tomáš Chytík, Zdeněk ČernýPačess), což dodává nahrávce na zajímavosti a svěžesti. 

27. července 2016

Priessnitz - Freiwaldau/Nebel

První dvě alba jesenické kapely Priessnitz patřila na začátku 90. let ke špičce temného popu resp. gothic rocku a dokonce bych řekl, že převyšují i tehdejší tvorbu naší žánrové špičky, totiž XIII. století. Obě alba vznikla těsně po sobě a rozdíl mezi nimi není velký, přesto lze pozorovat určitý vývoj - debutové album Freiwaldau je lehce neuhlazené, na Nebel se ve větší míře objevuje popová líbivost. Priessnitz dokázali napsat chytlavý a silný refrén, takže jejich skladby měly výrazný hitový potenciál a koncertní provedení bylo hodně energické, přesto skladby zůstaly v základu temné a niterné. 

Po vydání prvních dvou desek jsem kapelu přestal sledovat, ve své další tvorbě se totiž odklonili od gothic rocku (aniž bych tehdy věděl, že je to gothic rock) k rockovému mainstreamu, aspoň mi to tak tehdy připadalo a líbivá podoba tvorby mi už moc neseděla - viz třeba "odrhovačka" "Děláže". Faktem je, že já sám jsem se v té době posouval více k metalu a HC, takže je možné, že vývoj kapely byl zcela přirozený a logický.

Freiwaldau

Na debutovém albu z roku 1991 je základní podoba jednotlivých skladeb podobná - basový základ a charismatický vokál, k tomu chytlavý refrén. Texty provází lehké tajemno, sugestivní a poetické obrazy, např. zakouřenej bar a malej rum, pustý dům kdesi v horách; samozřejmě se řeší i vztahy, ale texty si vždy udržují určitou úroveň. Jednotlivé skladby jsou emotivní a procítěné, přitom niterné a uvěřitelné. Většina z nich je opravdu chytlavá až hitová, přitom jednoduchá a přímočará - namátkou "Kam se podějem", "Tělo", "Divná tma", "Marie" a zapomenout samozřejmě nemohu na "Sny", tehdejší megahit (nezávislých rádií) - chytlavý, úderný a vygradovaný. 

Celá deska má v sobě zvláštní smutek a melancholickou náladu, občas se objeví rockovější moment a celek se poslouchá opravdu dobře. Dnes, po 25 letech, mě překvapuje hitový potenciál, originalita, svojskost a hlavně stylová čistota, protože to se dnes už nenosí - kdo nemíchá aspoň tři styly, ani nevleze na pódium. Možná by pomohlo trošku producentské práce, na druhou stranu je zachycená i lehká syrovost a autenticita.

Nebel

Následník z roku 1992 drží podobnou formu, skladby jsou chytlavější a písničkovější; "Hory", "Divoká a chladná" nebo "Dotkni se mě" patřili k tehdejším koncertním tutovkám. Dojde jak na razantnější skladby, např. (navzdory názvu) "Potichu", tak na melancholické až rezignované ("Nebaví" nebo "Ach jo"). Signifikantní a patřičně prožitý refrén v "Nacht Und Nebel" patří k tomu, co definuje Jeseníky i skupinu samotnou a kapela z toho těžila ještě hodně dlouho. Poslední čtyři až pět skladeb si z LP nevybavuju, přijdou mi lehce experimentálnější, a třeba dadaisticko-hravě-rozverná "Hlava" mi nějak k Priessnitzu nesedí. 

V hodnocení se v podstatě můžu jen opakovat - příjemně poslouchatelné skladby, chytlavé a přitom temné, s obrovským charismatem J.Švejdíka. I texty stojí za to a to říkám jako někdo, kdo 99% textů považuje za výplň, jenže v podání Priessnitz ani text typu "...říkám si proč nebejt šťastnej..." nezní pitomě.

***

V širších souvislostech patří obě alba mezi nejlepší české nahrávky počátku 90. let, podle mě jsou i lehce nedoceněné. Priessnitz možná trochu zapadli, protože nebyli z Prahy a ani ten styl není úplně masovka, ale ... každopádně doporučuji k poslechu i dnes. Což je, vzhledem k tomu, co všechno tehdy vycházelo, docela úspěch.

Originální článek s odkazy na podobné články 

9. června 2016

Egon Bondy - Afghánistán

Kratší próza Afghánistán z roku 1980 volně navazuje na knihy Invalidní sourozenci a 677. Jedná se o autorovou reakci na sovětskou okupaci Afghánistánu, události v Polsku i emigraci Pavla Zajíčka. Kniha nabízí pár hlubších myšlenek o černých vyhlídkách lidstva, ale celkově je to spíše četba méně závažná.

Hlavními hrdiny knihy jsou C. a D. (milenci z 677), kteří se pomocí bílého prášku přenáší do světa Bondyho knih Invalidní sourozenci, Mníšek a 677. V posledním případě to však s drogou přeženou a ocitají se v blízké budoucnosti ve světě po zničující válce, kde přežili jen oni dva. Zkázu celého lidstva považují za obrovské štěstí a radují se z konce nesmyslné otročiny. Radostně putují do Plzně, kde nalézají pár dalších přeživších a dozví se, že západní Evropa je spálená ale ve východní zůstalo vše netknuté, jen lidé byli vyhubeni. Brzy však pochopí, že tato skupina přeživších patří ke stejnému tupému stádu jako vyhynulé lidstvo a proto pokračují dál na západ.