http://www.sklisen.cz/sahaweb/index.php

8. září 2016

Pačess - Trapista

Pačessovo druhé sólové album "Trapista" z roku 2016 nabízí na ploše cca půl hodiny šestici skladeb. Převážně jde o svižné blackmetalové sypačky, je však slyšet i inspirace epikou Bathory a metalem konce 80. let. Z nahrávky je poznat jak Pačessův autorský rukopis tak návaznost na debut i tvorbu domovského Asgardu. 

"Trapista" je stejně jako jeho předchůdce monotematické album a zabývá se vařením piva v klášteru, kde se mniši s tímto nápojem mazlí a hledají správné ingredience a složení. Názvy skladeb dávají tak trochu vzpomenout na Master's Hammer, jen si nejsem jistý mírou nadhledu. Hlavní devizou alba je variabilita vokálů, každou postavu zpívá jiný zpěvák (Lord Morbivod, Khaablus, Blackie, Tomáš Chytík, Zdeněk ČernýPačess), což dodává nahrávce na zajímavosti a svěžesti. 

27. července 2016

Priessnitz - Freiwaldau/Nebel

První dvě alba jesenické kapely Priessnitz patřila na začátku 90. let ke špičce temného popu resp. gothic rocku a dokonce bych řekl, že převyšují i tehdejší tvorbu naší žánrové špičky, totiž XIII. století. Obě alba vznikla těsně po sobě a rozdíl mezi nimi není velký, přesto lze pozorovat určitý vývoj - debutové album Freiwaldau je lehce neuhlazené, na Nebel se ve větší míře objevuje popová líbivost. Priessnitz dokázali napsat chytlavý a silný refrén, takže jejich skladby měly výrazný hitový potenciál a koncertní provedení bylo hodně energické, přesto skladby zůstaly v základu temné a niterné. 

Po vydání prvních dvou desek jsem kapelu přestal sledovat, ve své další tvorbě se totiž odklonili od gothic rocku (aniž bych tehdy věděl, že je to gothic rock) k rockovému mainstreamu, aspoň mi to tak tehdy připadalo a líbivá podoba tvorby mi už moc neseděla - viz třeba "odrhovačka" "Děláže". Faktem je, že já sám jsem se v té době posouval více k metalu a HC, takže je možné, že vývoj kapely byl zcela přirozený a logický.

Freiwaldau

Na debutovém albu z roku 1991 je základní podoba jednotlivých skladeb podobná - basový základ a charismatický vokál, k tomu chytlavý refrén. Texty provází lehké tajemno, sugestivní a poetické obrazy, např. zakouřenej bar a malej rum, pustý dům kdesi v horách; samozřejmě se řeší i vztahy, ale texty si vždy udržují určitou úroveň. Jednotlivé skladby jsou emotivní a procítěné, přitom niterné a uvěřitelné. Většina z nich je opravdu chytlavá až hitová, přitom jednoduchá a přímočará - namátkou "Kam se podějem", "Tělo", "Divná tma", "Marie" a zapomenout samozřejmě nemohu na "Sny", tehdejší megahit (nezávislých rádií) - chytlavý, úderný a vygradovaný. 

Celá deska má v sobě zvláštní smutek a melancholickou náladu, občas se objeví rockovější moment a celek se poslouchá opravdu dobře. Dnes, po 25 letech, mě překvapuje hitový potenciál, originalita, svojskost a hlavně stylová čistota, protože to se dnes už nenosí - kdo nemíchá aspoň tři styly, ani nevleze na pódium. Možná by pomohlo trošku producentské práce, na druhou stranu je zachycená i lehká syrovost a autenticita.

Nebel

Následník z roku 1992 drží podobnou formu, skladby jsou chytlavější a písničkovější; "Hory", "Divoká a chladná" nebo "Dotkni se mě" patřili k tehdejším koncertním tutovkám. Dojde jak na razantnější skladby, např. (navzdory názvu) "Potichu", tak na melancholické až rezignované ("Nebaví" nebo "Ach jo"). Signifikantní a patřičně prožitý refrén v "Nacht Und Nebel" patří k tomu, co definuje Jeseníky i skupinu samotnou a kapela z toho těžila ještě hodně dlouho. Poslední čtyři až pět skladeb si z LP nevybavuju, přijdou mi lehce experimentálnější, a třeba dadaisticko-hravě-rozverná "Hlava" mi nějak k Priessnitzu nesedí. 

V hodnocení se v podstatě můžu jen opakovat - příjemně poslouchatelné skladby, chytlavé a přitom temné, s obrovským charismatem J.Švejdíka. I texty stojí za to a to říkám jako někdo, kdo 99% textů považuje za výplň, jenže v podání Priessnitz ani text typu "...říkám si proč nebejt šťastnej..." nezní pitomě.

***

V širších souvislostech patří obě alba mezi nejlepší české nahrávky počátku 90. let, podle mě jsou i lehce nedoceněné. Priessnitz možná trochu zapadli, protože nebyli z Prahy a ani ten styl není úplně masovka, ale ... každopádně doporučuji k poslechu i dnes. Což je, vzhledem k tomu, co všechno tehdy vycházelo, docela úspěch.

Originální článek s odkazy na podobné články 

9. června 2016

Egon Bondy - Afghánistán

Kratší próza Afghánistán z roku 1980 volně navazuje na knihy Invalidní sourozenci a 677. Jedná se o autorovou reakci na sovětskou okupaci Afghánistánu, události v Polsku i emigraci Pavla Zajíčka. Kniha nabízí pár hlubších myšlenek o černých vyhlídkách lidstva, ale celkově je to spíše četba méně závažná.

Hlavními hrdiny knihy jsou C. a D. (milenci z 677), kteří se pomocí bílého prášku přenáší do světa Bondyho knih Invalidní sourozenci, Mníšek a 677. V posledním případě to však s drogou přeženou a ocitají se v blízké budoucnosti ve světě po zničující válce, kde přežili jen oni dva. Zkázu celého lidstva považují za obrovské štěstí a radují se z konce nesmyslné otročiny. Radostně putují do Plzně, kde nalézají pár dalších přeživších a dozví se, že západní Evropa je spálená ale ve východní zůstalo vše netknuté, jen lidé byli vyhubeni. Brzy však pochopí, že tato skupina přeživších patří ke stejnému tupému stádu jako vyhynulé lidstvo a proto pokračují dál na západ.

10. dubna 2016

Egon Bondy - 677

Kratší próza 677 z roku 1977, vydaná oficiálně až roku 2001, patří mezi typická Bondyho díla ze sedmdesátých let. Prolínají se v ní události pražského undergroundu, vize antického světa v období úpadku a antiglobalizační a filosofické úvahy. 

První kapitola představuje (reálné) figurky z Malé strany a undergroundu - pana Pánka, Veneru (později proslul jako Svatý Vincent), Magora a další včetně básníka, tedy autora samotného. Mezi fiktivní postavy patří Antonius a Helena, milenci z upadajícího antického města na kraji pouště, jež sužují nájezdy barbarů. Normalizační Praha a antické město se časově i místně prolínají, což dává příběhu snový a zároveň nadčasový nádech. 

V následující kapitole nazvané "co s mravoličným románem" autor typizuje a charakterizuje jednotlivé skupiny lidí v tehdejším Československu. Z této části mám podivný pocit. Sice bych neřekl, že autor vyloženě některými elitářsky pohrdá, ale přes jeho (zdánlivý) nadhled bych čekal větší pochopení, protože mnozí byli do své pozice vmanipulování a jednají z nutnosti. Paradoxní přitom je, že autor sám byl spolupracovníkem StB. 

Následují další příhody z normalizační undergroundové Prahy prolínající se s láskou Antonia a Heleny, kteří se od známých dozvídají o způsobu vládnutí mocných i o probíhajících represích, zdánlivě neviditelných, seznámí se i s Chartou 677 bojující za společenská i politická práva obyvatel. Příběh završuje okupace nomády a obrana obyvatel města zakončená smrtí a zkázou celého města. A to včetně kolaborantů, kteří doufali, že je nomádi vezmou na milost jako vždy, tentokrát však autor všem predikuje trpký konec.

***

Kniha byla psána v době vzniku Charty a jedné vrcholné etapy tehdejšího undergroundu. Poznáváme však díky ní jakoby odvrácenou stranu Charty, ono vše nebylo tak, jak je nám dnes podsouvána včetně skoro zbožštění V.Havla, o němž je v knize jediná zmínka jako o milionářském synkovi ve vězení. Každopádně Bondy (resp. románový básník) odmítá Chartu jako pokus od moci odstavených dostat se zpátky. Charta je pro něj horší než legitimní vláda, protože o té se ví, že je to lež, kdežto Charta se tváří jako pravda. Z pohledu autora je to ale stejná lež, jemu jde o skutečné osvobození lidstva v duchu marxismu podpořeného ontologickou nutností. 

Bondy překračuje rozdělení na socialismus a kapitalismus a uvažuje v geopolitických souvislostech, provádí analýzu vládnoucí moci jako takové, nezávisle na konkrétní politické situaci, což později dotáhl v dalších, čistě teoretických, dílech věnovaných globalizaci. Dalším tématem je nutnost překonání biologična a úvahy o smyslu života v práci. A když líčí, jak tehdejší garnitura oblbuje lidi televizí a rozhlasem, zkrátka unifikovanou zábavou, napadá mě jediné - co by říkal dnes, kdy se sice zvětšil počet televizních programů, z nichž můžu volit, ale svoboda jako taková je stále více omezovaná. Ale z náznaků bych řekl, že s tím počítal. 

Prolínání realit je zajímavý prvek, dále je celkem pěkně romanticky popsané sbližování Antonia s Helenou a krása jejich lásky kontrastuje s nudou a šedí běžného života. Většinu probíraných témat však napsal autor jinde a líp, byť zde je vše podáno stručně a jasně, bez zbytečného okecávání. Mnohem zajímavější jsou tedy detaily denního života, což má rozměr až kronikářský. Dojde na líčení normalizační Prahy a různých míst pro autora důležitých, čímž autor také navazuje na podobně laděné dřívější prózy, opět podle mě lepší.

Originální článek s odkazy na podobné články 

29. března 2016

E.M.Remarque - Tři kamarádi

Tři kamarádi jsou považování za nejlepší dílo spisovatele E.M.Remarqua a i já ho před dvaceti lety rád četl. Nyní jsem však knihou spíše zklamán a dřívější nadšení se ne a ne dostavit. 

Kniha líčí příhody tří kamarádů (vypravěče Robbyho, Otty a Gottfrieda) a jejich dalších přátel v meziválečném Německu. Na začátku knihy slaví Robby třicet let - přežil první světovou válku i následná bouřlivá dvacátá léta, což se projevuje na jeho přístupu k životu. Momentálně má s kamarády autodílnu ale ve všeobecné bídě a chudobě se jim moc nedaří. Jejich radostí a pýchou je závodní auto Karel, v otřískané karoserii je totiž ukryt skvělý motor a baví je provokovat ostatní řidiče. Při jedné takové akci se seznámí s Patricií a Robby s ní postupně začne chodit a později i žít. 

Těžiště knihy tvoří všední rutina běžných dní, tedy trocha práce a večerní popíjení (rumu) v baru, ať už s kamarády nebo s prostitutkami, které zná Robby z doby, kdy se živil jako barový klavírista. Pohybujeme se tak v polosvětě lehkých dívek, barmanů, hostinských a kšeftařů, není to však ten elegantní svět známý z prvorepublikových filmů, spíše omšelost a prázdnota Bukowského. Děj provází různé příhody z dražeb, lunaparku, koňských sázek, automobilových závodů a taxikářské praxe, tyto příhody jsou až tragikomické a ilustrují všeobecnou bídu. 

Kamarády drží nad vodou neutuchající duch přátelství zocelený zákopy první světové války. Bezútěšnou šeď Robbyho života prozařuje jako sluneční paprsek sbližování s Patricií, byť provázené mukami žárlivosti na její známé, přitom mu Pat říká, že nechce, aby se vzdal svých kamarádů na její úkor. Oba tvoří zvláštní dvojicí, on je otrlý válkou a krizí a ona, sice křehká ale v náhledu na život, pro Robbyho nepochopitelně, je možná cyničtější než on. Během společné dovolené u moře začne Pat chrlit krev, její tuberkulóza vysvětluje některé nálady a názory na život a smrt Robbymu důvěrné známé z války. 

Zbytek léta provází bezstarostnost před podzimním odjezdem do sanatoria, na podzim a v zimě zůstává Robby sám, resp. s kamarády. Volný čas tráví v baru, kde hraje na klavír a pije, jejich dílna se dostává do existenčních problémů. Společnost se radikalizuje, politické schůze provází pouliční násilnosti a při jedné z nich zastřelí Gottfrieda, kamarádí vezmou spravedlnost do svých rukou. Dílna nakonec zkrachuje, vše rozprodají a zbyde jim jen Karel, více než auto. 

Po vánocích přijde Robbymu telegraf od Pat, ať přijede a tak okamžitě vyjíždí, přestože ví, že mají peníze jen na pár dní pobytu - Otto však slibuje, že peníze sežene. Pobyt v sanatoriu provází podivná rozpustilost čekajících na smrt, kdy už je (skoro) vše dovoleno. Pat je šťastná, že je tam Robby s ní, už ví, co ji čeká ale poslední dny si chce užít. Od Otty přijdou peníze a Robby pochopí, že prodal Karla, díky tomu ale vydrží s Pat až do její smrti.

***

Hrdinové žijí ze dne na den a v mnohém mi to připomnělo "A bude hůř" nebo Bukowského. Jenže ten takhle žil ze své vlastní volby, kdežto postavy z knihy a další miliony lidí takhle žili z donucení, každopádně je to život tak nějak prázdný. Děj se sice odehrává v relativně atraktivním prostředí automobilové dílny a nočních barů, ale není to veselé, převažuje beznaděj a bída. S tím kontrastují dojemné scény s Pat, ale celkově je to selanka a zhruba v půlce mě to přestalo bavit. 

Základní hodnotou knihou je kamarádství, takže třeba prodej Karla, ve své podstatě obrovská (a cynicky řečeno i zbytečná) oběť je zmíněna jednou větou, protože je to samozřejmost, kterou by udělal každý kamarád. A jen tak mimochodem by mě zajímalo, jestli je v knize vícekrát použito slovo rum nebo Patricie. 

Při čtení mi to přišlo jako celkem přeceňované dílo, prim totiž hraje bída a poflakování se a na láhev rumu je vždy, ať je bída sebevětší. Nechci falešně moralizovat, jak kamarádství tak láska jsou silné pilíře proti bídě a beznaději, díky nim zůstává člověk člověkem, ale celkově mi Tři kamarádi nepřipadají jako nějaké výjimečné dílo.

22. března 2016

Stíny plamenů - Šum v pološerech

Neuběhl ani rok a hyperaktivní Lord Morbivod vydal novou nahrávku Stínů plamenů pod názvem Šum v pološerech. Původně mělo jít o "demo" nahrané "postaru" tak, aby mělo atmosféru prvních alb, nakonec vyšla nahrávka jako plnohodnotná na CD včetně číslovaného digipacku (ten mám) a LP. Limitovaný digipack má jednoduchý ale účelný design - převažuje černá barva, motivy stoky, texty a pár fotek. Celkově mi zvuk přijde místy zbytečně slitý ale na druhou stranu si jsem celkem jistý, že zrovna Morbivod přesně ví, co dělá. 

Úvodní skladba Borský sběrač mi přijde až příliš velký nářez, byť dostatečně melodický. Zaujmou i dunivé bicí (evokující kovové údery poklopů) a další atributy typické pro tvorbu stínů včetně zvolnění a střídání vokálů, dominuje však rychlý zpěv i tempo. Druhá skladba Lesk mrtvých požárů přináší zpomalení a jednodušší resp. přímočařejší bicí, což právě upomíná na staré nahrávky. Jednotlivé skladby mají různou náladu, střídají se skladby přímočaře nářezové i pomalejší a hutnější, např. ve Flexibilní stoce jsou chytlavé momenty díky frázování i šílený smích. 

Za zmínku stojí jako vždy texty, již zmíněná úvodní skladba rekapituluje, co se dělo od předchozího alba a vzpomíná i na refrén z prvního dema, text Sesunutí podzemních cest je místy zvláštně absurdní (alá Master's Hammer) a přitom skvěle podaný. Text závěrečné skladby Synchronizace vod je inspirován nedávnou otravu lidí v Praze, celá skladba je ukázkou skvělého kontrastu technického textu a blackmetalového nářezu, což vrcholilo ve druhé části alba "Odpadní galerie". 

Po úvodním nářezu dojde postupně na mírné zvolnění a zhutnění, objeví se i zajímavé a silné melodie. Všechny prvky se v jednotlivých skladbách různě prolínají a pokaždé hraje prim jiná složka, přijde mi však, že novější nahrávky jsou tvrdší a chybí v nich stará chytlavost a náboj. Jde prostě o další nahrávku v řadě, bez dřívějšího puncu výjimečnosti, jako by tam už nebylo "srdíčko" i když nepochybuji, že ho tam Morbivod pořád dává. 

I aktuální nahrávka Stínů plamenů přináší kanalizační blackmetal švédského typu, kombinuje tvrdost a melodiku a z davu průměrnosti se vymyká přístupem a texty. Stíny jsou jedna z mála kapel, jejíž texty si přečtu a neberu je jen jako výplň a zpěv nechápu jen jako další zvukovou stopu.
Podobně jako na předchozí desce "Propadlé vody" mám trochu divný pocit z první skladby a více se mi líbí druhá půlka nahrávky. Celkově jsem však spokojen, i když by mi nevadil trochu delší interval mezi deskami, ať jsou nám exkurze do Plzeňského podzemí vzácnější. 

7. února 2016

Terry Pratchett - Věda na Zeměploše 4 - Soudný den

Terry Pratchett - Věda na Zeměploše 4 - Soudný den

Soudný den je čtvrtým dílem populárně naučné série, která čtenáře seznamuje s mnoha zajímavými vědeckými problémy. Při čtení se na jednu stranu nemohu ubránit dojmu opakování probíraných témat v jednotlivých dílech, na druhou stranu se objevují zajímavá a nová témata z oblasti mýtů, teologie, náboženství i vlastní metodologie vědy. Díky tomu se můžeme zamyslet i nad tím, nakolik je náš svět ovlivněn způsobem jeho poznávání. 

V úvodu připomenou autoři výchozí rámec celé série, totiž vznik našeho vesmíru jako důsledku pokusu Zeměplošských mágů a jejich následných zásahů. Následuje stručné vysvětlení současné částicové fyziky až k Higgsovu bosonu, pro mě je mnohem zajímavější rozdíl mezi lidsko-centrickým a vesmíro-centrickým vesmírem a důsledky tohoto rozdílu pro vznik vědy jakožto objektivní disciplíny. Lidsko-centrický přístup je demonstrován na srovnání aztéckých a indických mýtů o světě neseném želvou a hlavně na vysvětlení, jak k těmto představám došlo a proč jsou tak lákavé a rozšířené. Perličkou je pak vysvětlení, jak v se mýtech z hadů stali sloni. Po kosmologii starověkých národů dojde na důkazy o kulatosti Země i na bizarní pokusy dokázat její plochost v 19. století. Zmíněna je i teorie o Zemi jako dutině, škoda, že nejsou uvedeny Německé pokusy na toto téma prováděné během druhé světové války.