Christmassacre festival 2014 - Debustrol, Black 4, Return To Innocence, Black Stars Band - Brno Melodka, 23. 12. 2014

Další ročník tradičního předvánočního Christmassacre festivalu přinesl exkluzivní vystoupení brněnských blackmetalových zpěváků Black 4, masakr v podání Debustrol a objevem pro mě byli Return To Innocence.

Akci zahájil Black Stars Band, skupina desetiletých kluků z Drnovic (ke kterým mám celkem blízko). Vystoupení začali coverem "Breaking The Law" s českým textem "Chameleon", následovaly další covery od Harleje, Jarošovský pivovar, Purpura na plotně, Skončili jsme jasná zpráva a další. Vrcholem vystoupení byl "Hřbitov" od Root, doprovázený údery na zvon (=pivní bečka). Tato skladba sklidila největší zájem diváků, protože ji s klukama zazpíval sám Big Boss, byť ho trápil zánět paty. A že se kluci nebojí ani vlastní tvorby dokázali dvě autorské skladby, jednou z nich byl "Gutalax". Vystoupení bylo pohodové, ukecaný a správně přidrzlý frontman mu dodal grády. U dospělé kapely bych si neodpustil poznámku o agro repertoáru, ale v tomhle případě mlčím a před klukama smekám, doufám, že o (a od) nich ještě hodně uslyšíme. 

Následovala kapela Return To Innocence a jejich místy melodický mix deathu a blacku se mi fakt líbil. Skočné rytmy posouvaly produkci (ve druhé půlce) až někam do pagan, zaujaly mě variabilní vokály - od blackového štěkotu přes melodický zpěv až k murmuru, silné byly i sborové zpěvy. A místy mi zpěvák barvou hlasu dokonce připomněl (pro mě geniální) slováky Morgain... Líbila se mi i pódiová show, zvláště basák byl takový skřetík řádící po pódiu. Pro mě šlo o překvapení večera a vystoupení, místy evokující Nile nebo Moonspel, se mi hodně líbilo. Dokonce jsem si chtěl koupit CD, ale než jsem se rozhoupal, tak stánek s merchem zmizel :(. 

Vrcholem večera bylo vystoupení čtyř brněnských blackmetalových zpěváků pod názvem Black 4, které hudebně doprovodili členové Root a Asgard. Po pohádkovém intru "bylo jedno peklo" se po dlouhé době na pódiu objevil Khaablus, vystřídal ho Dr.Fe s "Coutness Bathory" a následoval Míra Horejsek s "Jámou pekel". Další dvě skladby zapěl Big Boss, ten si vybral rockové klasiky ze šedesátých let, což není můj šálek čaje, se druhou mu pomohl zpěvák Reservoir Dogs. Na závěr pak všichni dohromady odehráli "Breaking The Law", resp. "Chameleona" v originále :), čímž vystoupení navázalo na úvod akce.

Akci ukončili "tak se všichni userte, je tady Debustrol". Ten začal pěkně zostra - "Protest", "Údolí hádu", dále namátkou "Umučená", "Ubi ho řetězem", "Krvavá práce", "Svět, co zatočí s tebou", "Yugoslavia" a další starší i novější kousky, závěr tvořila trojice z debutu "Příchod zla", "Antikrist" a "Vyznání smrti". Jak je vidět z mého výčtu, znám spíše starší věci, které jsem si patřičně užil. Celkově šlo o thrashmetalové peklo ve stylu "slejá", v kotli to pěkně vřelo a energii a nasazení by i po těch letech mohla Debustrolu závidět leckterá mladší kapela. 

S akcí naprostá spokojenost, myslím, že si to všichni užili. 

Originální článek s rozsáhlou fotogalerií a odkazy na podobné články 

Michael Kumpfmuller - Nádhera života

Román umělecky zpracovává poslední rok života spisovatele Franze Kafky včetně umírání na tuberkulózu. Přesto v knize není na smutek místo, toto období je totiž v Kafkově životě vyplněno krásným vztahem s Dorou. V knize se střídají krátké odstavce z jeho i Dořina pohledu, převážně však psané ve třetí osobě. Struktura románu odpovídá i tomu, že část času strávili odděleně a dopisovali si, nejen díky tomu má kniha "tweetový" a "statusový" charakter. Celkově jde o moderní prózu líčící krásný vztah navzdory blízké smrti. 

Čtyřicetiletý doktor Franz (Kafka), předčasně penzionovaný ze zdravotních důvodů, přijíždí na zdravotní dovolenou za svými sestrami a jejich rodinami k Baltu. V hotelu se seznámí s 25 letou kuchařkou Dorou a vznikne mezi nimi silný vztah. Ten prožívají nejdříve u Baltu, po měsíci se ale musí rozloučit. Doktor odjíždí se sestrou a i Dora musí odjet, nemá pracovní povolení. Je totiž po první světové válce (1923) a Dora patří mezi židovské uprchlíky z východu. Setkává se tak silná "východní" židovská tradice (Dořina otce) s moderním přístupem jak Dory, která od otce utekla, tak "západních" židů včetně doktora a jeho přátel. 

Sigrid Undsetová - Šťastné dny

Norská spisovatelka a nositelka Nobelovy ceny za literaturu Sigrid Undsetová napsala tuto útlou knížku během druhé světové války při svém exilu v USA. Jedná se o idealizované autobiografické vzpomínky na výchovu dětí a z knihy přímo dýchá laskavost, láska a štěstí, přestože sama autorka během psaní neprožívala radostné chvíle - milovaná vlast byla okupována Německem a dvě ze tří jejích dětí byly již mrtvé. 

Děj knihy se odehrává v malém městečku v Norském vnitrozemí. Ve velkém domě žije maminka, její dva dospívající synci a mladší, mentálně postižená dcera. K domácnosti patří také služebná a další pomocnice, objevuje se i spousta příbuzných, jen o tatínkovi ani zmínky. Kniha obsahuje dlouhé a láskyplné části líčící nejdříve průběh Vánoc, poté následuje oslava dne Norské nezávislosti a velkolepá slavnost na podporu nejstaršího skansenu v Norsku, Mahaugenu. Až tento detail mi potvrdil, že se děj odehrává v Lillehammeru a jeho okolí. 

Anton Hykisch - Milujte královnu

Marie Terezie sice významně ovlivnila naše dějiny, mě však období její vlády nikdy k srdci moc nepřirostlo, protože si myslím, že máme i zajímavější období. Přesto jsem si historický román zabývající se její osobou se zvědavostí a zájmem přečetl. Kniha je napsané čtivě a se znalostí historických souvislostí, autor se pokouší o sondy do myšlení tehdejších panovníků ale prezentované myšlenky mi přijdou příliš dnešní, přesto mě pasáže věnované začátkům osvícenství zaujaly. Celkově mi připadá, že nejde o román, na to mi chybí ucelenější děj, ale o velkou fresku ze života Marie Terezie. Těžiště knihy tvoří její vzpomínky rozdělené do několika životních etap, tyto vzpomínky jsou doplněny líčením historických událostí, osudy dalších postav na jejím dvoře a zejména jejího hlavního soupeře, pruského krále Fridricha II. 

Úvod patří Marii Terezii jako 23 leté dívence, provdané z lásky za nepříliš významného Františka Štěpána. Ke sňatku došlo navzdory mocenským ambicím jejího otce, rakouského císaře Karla VI. a tak se po jeho smrti musela Marie Terezie přes noc změnit z dívenky žijící zábavami na sebevědomou královnu hájící nárok na trůn. Paralelně sledujeme osudy pruského krále Fridricha II., nejvzdělanějšího a nejosvícenějšího panovníka té doby. Sám si sice plánoval, že bude dobrým panovník svého lidu, přesto byl první, kdo se vrhnul do války s Rakouskem o Slezsko. Rakousko v té době stálo před krachem, stav financí i armády byl žalostný a tak se Marie Terezie musela pokořit uherským stavům a nechat se korunovat uherskou královnou. Tím opřela svoji moc o dosud opomíjené Uhry a díky tomu se jí podařilo sebrat vojsko a zmírnit katastrofu ve Slezsku. Pouze se mi zdá divné, že korunovace i zasedání Uherského sněmu probíhalo v Bratislavě. 

Ador Dorath, Forgotten Silence, Awrizis - Brno Melodka, 07.11.2014

Na akci jsem dorazil během vystoupení druhé kapely Awrizis, hrající podle vlastních slov hybrid metal, mě to přišlo jako melodický death, ale šlo o celkem podařené vystoupení.

 

Následující Forgotten Silence hráli věci starší i novější, došlo i na "novinkové" sedmipalcové EP, energické vystoupení bylo mnohem metalovější a méně progresivní než jsem čekal.

FS jsou mojí oblíbenou kapelou, jejich kouzlo je však ve studiové tvorbě a tak byli vrcholem večera Ador Dorath. Dávný, až magický, zážitek ze Svatoboje nelze překonat, ale podivné vystoupení na Favále překonáno bylo, i když šlo o první koncert po roce a půl a ani na něm nebyla zpěvačka, avizovaná pro vybrané koncerty. Stejně jako FS tak i Adoři volili průřez tvorbou, byť na největší (nejstarší) hity nedošlo. Celkem logicky patřilo těžiště koncertu novinkovému albu "The Very Esence of Fire", nové skladby mi přišly trochu jednodušší než starší tvorba, tak trochu umca umca, ale přitom dosti energické a emotivní. Každopádně uvidíme, co přinese poslech CD zakoupeného přímo na koncertě. I přes mohutné vyvolávání skončil set bez přídavku a ... Dorati byli dojati.

PS: Sice sám taky fotím, ale pokud celou první řadu zaberou fotografové a nahrávači, tak se mi v tom nějak ztrácí ten (okamžitý) prožitek...

Originální článek s rozsáhlou fotogalerií a odkazy na podobné články

SÍDHE FEST vol.III - Trollech, War For War - Arogant Brno, 08.11.2014

Přiznám se, že se mi na tento koncert moc nechtělo, ale v Arogantu jsem ještě nebyl a to ho mám tak deset minut od baráku. Do klubu jsem dorazil během vystoupení Unclean a podle rekvizit jsem si vzpomněl, že jsem kapelu už někdy viděl. Jejich pojetí blacku je docela zajímavé až teatrální a možná by stálo za to si kapelu poslechnout v klidu. 

Následovala kapela, kvůli které jsem na koncert šel primárně, projekt Lorda Morbivoda War For War. Uvedli se hláškou "Zdař Bůh, my jsme Stíny Plamenů a hrajeme věci od War For War". Následoval průřez tvorbou, tedy black s hornickou a válečnou tematikou. Šlo o povedený set, pouze mi chyběla "Dlouhá žíla", která mě ke kapele dostala. Akorát nevím, co je na tvorbě projektu elektronického, jak bylo uvedeno v letáčku. 

Hlavní Morbivodovu kapelu Trollech jsem už viděl několikrát a pamatuji doby, kdy vyprodali Svatoboj, proto mě těch cca dvacet lidí pod pódiem zklamalo. Ale set to byl parádní, sice už mi tam chybí chytlavost z počátků tvorby, ale pořád Morbivod i Asura ukázali, že lesní black umí. 

Poslední kapela, polští Besatt už šla úplně mimo mě, možná to bylo i únavou, a tak jsem šel raději domů. 

Originální článek s rozsáhlou fotogalerií a odkazy na podobné články

Papírové modely - Romantická zřícenina, 1:120

Tento známý model z ABC je sice romantická fikce, jde však o celkem vděčnou a atraktivní záležitost. 

Model jsem stavěl přesně podle návodu a stavba je celkem pohodová. Samozřejmě se objevily drobné nepřesnosti dané nejen mou nešikovností ale třeba i tloušťkou čar, nejde prostě o moderní modely počítající i s tloušťkou lepidla. 

Myslím si, že se některé celky daly lépe vymyslet, resp. by modelu prospělo jednak podlepení stěn a hlavně nalepení na podložku až na závěr. Občas je totiž problém napasovat jednotlivá stavení hradu přesně k sobě - tenký a měkký papír se prohýbá a v podlaze chybí manipulační otvory. Naštěstí jsem podlepoval kartonem místo překližkou a tak jsem si je víceméně snadno udělal, mohlo se na to ale myslet už při konstrukci. 

Celkově jsem s modelem spokojen, i když retuš jsem měl zvládnout lépe. Těší mě, že jsem si poprvé vyzkoušel skalnatý terén ze zednické hmoty a temper, trávu jsem pojal klasicky, tedy vláčkařským posypem. 

Originální článek s rozsáhlou fotogalerií a odkazy na podobné články 

The Plastic People Of The Universe - IX - Hovězí porážka

Po několika koncepčních albech se plastici na začátku 80. let vrátili k rockové a písňové formě, byť v podobě tematického alba. Na Hovězí porážce dominují temné a pomalé skladby s depresivní deklamací. Náladě a atmosféře vládne rezignace a smutek, přitom některé skladby působí v pozdějších aranžích Půlnoci nebo Garáže příjemně až vesele, ale i v jejich původních verzích je slyšet melodický potenciál. Temné a nervní vyznění je dáno i nástrojovým obsazením, jedná se totiž o první nahrávku po odchodu V.Brabence do exilu a jeho saxofon nahradily další dechové nástroje (klarinet, flétna, basklarinet) nových členů. Ti doplnili tehdejší sestavu Mejla Hlavsa (basa, kytara, zpěv), J.Janíček (klavifon, syntezátor, zpěv), J.Kabeš (viola, zpěv) a J.Brabec (bicí).

Čeští prodavači by se měli probrat....

Nedávno jsem byl ve specializované modelářské prodejně v OD Wágner v Brně. Přišel tam borec a že by potřeboval nějaký lepidlo. A prodavač na to - to já neznám, oni ti výrobci toho vyráběj moc a různých typů, v tom já se nevyznám, to dělá kolega.... Neprodal nic. Za chvíli přišel borec, co chtěl nějaký obtisky nebo co. Nemlich ta stejná odpověď - neznám, nerozumím, kolega.... Tento zákazník prodavače aspoň přesvědčil, že se sám podívá a vybere si. Jak to dopadlo nevím, raději jsem odešel, protože jsem neměl nervy na to, až přijde třetí zákazník a já zase uslyším - nevím, neznám, kolega.

Tento přístup pochopím u znuděné prodavačky v sámošce, ale ve specializované prodejně, možná největší v Brně i na Moravě? Chápu, že tam ten prodavač byl "jen" jako záskok, ale není lepší v takovém případě prodejnu rovnou zavřít? Protože i když je obchod otevřený, tak se stejně nic neprodá a je to jenom na ostudu. Zvlášť, když tohle je ten typ obchodů, kam se člověk zajde podívat, i když nic nepotřebuje. Po práci se jen tak podívá, co je nového, pokecá a nasaje atmosféru ... a nakonec i nějakou tu maličkost koupí, když už tam je. Vlastě nekoupí...

Ono to vynikne o to víc, když řeknu, že ten stejný den jsme byli na obědě ve vietnamské tržnici. Šli jsme tam asi čtyři a kolega se ptá vietnamské servírky: "Máte ..." A ona mu hned skočila do řeči - "Máme, potedál, sosidáte?". A hned nám uvolnila místa, uklidila stůl atd. Přitom byla usměvavá, uctivá a milá ale nebyla vyloženě vlezlá jako někteří barový naháněči. No když si vzpomenu na jisté restaurace, kde aby člověk volal obsluhu telefonem a ještě se uctivě dovolil, jestli náhodou neruší od sledování televize... 

Originální článek s odkazy na podobné články 

Koncert k 20. výročí vydání debutové nahrávky kapely Fear Of Silence (Mikroreport) - Fear Of Silence, Pangram, Zylwar, Ten Sticks - Brno Brooklyn, 01.11.2014

 V sobotu 1. 11. 2014 bylo v Brně několik docela atraktivních akcí, já je však ignoroval a vyrazil do Brooklynu zavzpomínat na dobu před dvaceti lety, kdy hrála kapela Fear Of Silence. Ta se do análů české scény sice nijak výrazně nezapsala, byť v ní působil Olas, který později založil Rhondian, jenže šlo o kapelu spolužáka z gymplu a tak patřila mezi první, které jsem koncertně viděl. A i ostatní členové a fanoušci patří do širšího okruhu mých známých, dorazilo i několik dalších spolužáků, takže šlo spíše o společenskou akci než koncert jako takový. 

Fear Of Silence pokračovali později jako nu-metalový Pangram, kteří sobotní koncert pořádali. Přizvali si další dvě stylově spřízněné kapely (Zylwar, Ten Stick) a byť jde celý styl dávno mimo mě, nasazením a zápalem mě vystoupení všech tří kapel bavilo. Na závěr setu Pangram doplnil již zmíněný Olas a v tomto složení zazněly tři skladby fearů - Living Carcass, Hijack a What do You Believe In ... a pak znovu Living Carcass :)

Originální článek s rozsáhlou fotogalerií a odkazy na podobné články

Je sebezměna opravdu možná?

V současné době probíhá obrovský boom motivační literatury a businessu kolem ní. Všude najdeme spoustu rad, jak se změnit, jak skončit se zlozvyky a jak je nahradit pozitivními zvyky. Zásadní otázkou ovšem je, zda to skutečně lze. 

Častým argumentem autorů motivační literatury je, že se všichni rodíme se stejnými možnostmi a je jen na nás, jak naložíme se svým životem a že když to dokázali oni, tak to dokáže každý. Ti opatrnější nebo možná realističtější připouští rozdílné vlivy (prostředí) a neříkají, že máme stejné možnosti, ale že jsme na začátku všichni tabula rasa, tedy nepopsaný list. Ale s tím, že máme vše ve vlastních rukou samozřejmě souhlasí. 

Díky praktické zkušenosti však nesouhlasím ani se stejnou výchozí situací. Máme totiž (momentálně půlroční) dvojčata a řekl bych, že se jim věnujeme skoro stejně, přesto je každé dítě jiné - jinak reaguje, jinak se chová a má jiné potřeby. A už teď je vidět, že je každé jinou osobností a bylo to vidět prakticky od první chvíle (byl jsem u porodu). 

Na základě této zkušenosti bych řekl, že vrozené dispozice jsou silnější, než (si) je většina autorů motivační literatury ochotná připustit. Možná je to tím, že to jsou často (bezdětní) muži (ano, vím že Babauta má dětí pět) nebo by si tím kazili business, nevím. 

Rozhodně nechci tvrdit, že má člověk rezignovat a vymlouvat se, že je takový, jaký je, protože se tak narodil a nemůže s tím nic dělat. Tvrdím pouze, že změna sebe sama není jednoduché přeprogramování se podle algoritmu sledujte nutkání, narušte zpětnou vazbu, nahraďte jeden zvyk druhým. Leckdo při tom prostě narazí na své (vrozené) limity a přes ty nejede vlak.

Na druhou stranu titíž autoři tvrdí, že jsme každý jedinečnou bytostí. Souhlas. Ale kde se vzala tato jedinečnost, máme-li údajně všichni stejnou výchozí pozici? 

Originální článek s odkazy na podobné články 

Papírové modely - Vzducholoď LZ-4, 1:250

Psát nějaký podrobný report k tomuto letitému modelu z ABC je skoro zbytečné. Postupoval jsem podle návodu, jen jsem trochu více vyřízl vzduch u kormidel. Vyzkoušel jsem si podlepování samolepkou a místo drátků u vrtulek jsem použil milimetrový karton. 

Model je kompromisem mezi abíčkovskou hračkovitostí a přesným modelem. Staví se celkem dobře ale je to všechno plus mínus milimetr. Bohužel mají různé části pláště různý odstín a moje závěrečná retuš tomu nepomohla. Než barva zaschla, tak to vypadalo dobře, ale po proschnutí... 

Takže výsledek vypadá jako olítaná a záplatovaná vzducholoď :) 

Originální článek s rozsáhlou fotogalerií a odkazy na podobné články 

V.Mišík + ETC Band a MCH Band na Henry Lee Festu 2014, 27.09.2014

Na druhý ročník brněnského Henry Lee Festu jsem se vydal kvůli jediné kapele, kterou byl MCH Band Mikoláše Chadimy. Jeho kniha Alternativa formovala před dvaceti lety můj náhled na hudební tvorbu a přístup k ní. Později jsem se žánrově posunul někam úplně jinam (takže scénu představovanou festivalem neznám a končím někde u Nicka Cavea, Einsturzende Neubauten a Sonic Youth a to vše do roku 2000, Plastiky, Velvety a Chadimu nepočítaje), přesto Chadimovy myšlenky a přístup beru pořád za své. Ale nebyla to jen jeho kniha, i hudební tvorba MCH Bandu a Extempore mě významně ovlivnila a proto je s podivem, že jsem dosud MCH Band neviděl na živo.

Na festival jsem šel sice primárně na MCH Band, chtěl jsem však vidět i Velvet Undergound Revival a V.Mišíka. Proto mě potěšilo, že tyto tři kapely hrají po sobě a dokonce hned na začátku. Jenže v den konání jsem se dozvěděl, že Velvet Underground Revival kvůli nemoci nevystoupí, což mé odhodlání k účasti nahlodalo ale nakonec jsem vyrazil a rozhodně nelituji. 

Festival se konal v úžasném industriálním prostředí opuštěné továrny, které dalo vzpomenout na atmosféru legendární Staré slévárny resp. Šedé litiny. Prostor nabízel dvě pódia a několik výčepů; pár lidem se zdálo draho, ale pivo (Rychtář) za 33,- mi přijde jako dnes už standardní cena. Další stánky nabízely klobásky, hamburgery nebo česnečku a minestrone, prostě vše bylo připraveno tak, aby návštěvníci mohli vydržet do pěti do rána. 

Do areálu jsem dorazil během vystoupení V.Mišíka a vlastně nevím, co k tomuto rockovému a bluesovému bardovi dodat. Doma ho neposlouchám, ale na živo je to pořád poctivá a opravdová hudba, která se příjemně poslouchá.

Po skončení Mišíka se přesouvám na druhou stage, kde vystupovali My Dead Cat. Zde mě zaujal energický zpěvák i předváděný hardcore evokující rané projekty Lydie Lunch z 80. let kombinovaný se silně melodickými, až trojhlasými refrény.

Na hlavním pódiu následoval MCH Band. Jak jsem již uváděl, dlouho jsem váhal, zda jít či nejít. Říkal jsem si totiž, kdoví, jaký je aktuální repertoár a tiše doufal, že zahrají aspoň něco z geniální desky "Es reut mich f..." Takže mě velmi příjemně překvapilo, že tato deska zazněla skoro celá! Došlo na skladby "Konečně večer", "Es gibt nur einige", "Biester", hodně povedená byla "Gibt Acht!!!" ze stejnojmeného alba, následoval "Tag Um Tag", "Sie achzende Puppe", "Wer heimgeht tut gut" a "Die Welt ist voll Gute". Skvělým přídavkem byla "Ale to nic, to přejde" z projektu Průhlední lidé. 

Koncert nabídl temné melodie a náladu, kterou by mohla závidět leckterá doomová kapela. K tomu apokalyptické tóny dechových nástrojů, dlouhé (až minimalistické) plochy a (útržkovité) německé texty. Tím, že vystoupení těžilo z desky "Es reut mich f..." jsem byl nadšen, teď s odstupem si říkám, že klidně mohlo zaznít víc věcí z Průhledných lidí, něco z dalšího projektu Pseudemokritos, něco z Krokodlaka nebo industriální "...nejlépe poznáš přítele..." - jak dlouho že člověku vydrží spokojenost? 

Po MCH Bandu mě bohužel další povinnosti volají k odchodu, ale po tom úžasném zážitku se těžko odchází, takže se ještě mrknu na druhou stage, kde řádí Boy - punk core úderka, nesmírně energická a živelná. Je vidět, že oč je hlavní scéna klidnější, o to je ta druhá divočejší. Boy nabídli skvělou energii a nářez, ale s poslední skladbou odcházím potemnělým areálem brněnské Zbrojovky, byť by ještě určitě bylo co poslouchat. I tak si myslím, že o koncertu roku mám jasno. 

Po dlouhé době jsem byl na nemetalové akci a všechny čtyři kapely (Vladimír Mišík + ETC Band, My Dead Cat, Mikoláš Chadima + MCH Band, Boy) se mi hodně líbily. Na těch metalových akcích je to spíš naopak - jedna kapela je dobrá, druhou si ze zájmu poslechnu a zbytek mě ani nezaujme... 

Originální článek s rozsáhlou fotogalerií a odkazy na podobné články 

Afterdark Fair 2014 (minireport) - Tezaura, TBC, Butterfly Kiss - Brno Fléda, 20.9.2014

Afterdark Fair je celkem zajímavá akce, která nabízí kromě hudebních vystoupení také doprovodné akce i několik stánků s módními doplňky. 

Letošního ročníku jsem se mohl zúčastnit jen na cca tři hodiny a tak jsem viděl tři kapely a tři přednášky. Havířovští Butterfly Kiss mě příjemně překvapili a zněli mi docela zajímavě. 

Rakouští TBC zase pompézně, čemuž napomohl i zpěvák a dvě zpěvačky. Pohybovali se od atmosférických hrátek k celkem razantnímu zvuku, podle vlastních slov "between Nightwish and Metallica" ale nebylo to nic, co by mě hlouběji zaujalo. 

Spolupořádající Tezaura mi přijde jako jako jedna z mnoha gotick/rock/metal kapel s klávesama a zpěvačkou. V těchto kapelách se sice každá zpěvačka snaží být originální a svá, a také většinou je, ale přesto mi, poněkud paradoxně, přijdou tyto kapely jen těžko rozlišitelné. A tak byl nejzajímavějším momentem hostující Spars. Bylo to sice klišé "kráska a zvíře" ale jeho nadšení bylo strhující. Vystoupení Tezaury doprovázely tanečnice u tyče a světelná stěna - ta byla i u předchozích účinkujících. Obojí mi však přišlo spíše jako (rozptylující) efekt odvádějící pozornost od toho podstatného, totiž od hudby samotné. 

V doprovodných přednáškách jsme se od Victorian Catharine dozvěděli něco o extrémech a paradoxech viktoriánské éry a od známé Riwy Nerony zase něco o korzetech. Celkem zajímavé přednášky trochu trpí nedostatkem místa, kdy je vidět jen z první řady, což vadilo obzvláště pro Tanec smrti jako ukázku Dark Fusion. 

I z toho mála bych řekl, že šlo o celkem povedenou akci, pouze mě zklamalo odporný pivo. Byla to typická klubová kejda, přitom mělo jít o Starobrno 11, které jsem pil dva dny předtím přímo v Pivovarské pivnici, kde bylo docela pitelné. 

Originální článek s rozsáhlou fotogalerií a odkazy na podobné články 

Papírové modely - Dělostřelecký radiolokátor SNAR-2, 1:50

Dalším modelem z mojí volné série vojenské techniky je sovětský dělostřelecký radiolokátor SNAR-2 v markingu ČSLA. Model z produkce ABC je v měřítku 1:50 a k jeho volbě mě vedlo několik důvodů:

• Obecně se mi tvary sovětské techniky líbí a navíc máme k této technice historicky blízko.
• Radiolokátor okrajově souvisí s tím, co budu následujících několik let programovat.
• Model je celkem jednoduchý a přitom atraktivní.

Model má rozsah dvou stran A4 a popravdě řečeno, čekal jsem menší detailnost, zplastičnění některých dílů mě příjemně překvapilo. Při stavbě jsem postupoval podle návodu, takže nejdříve základna podvozku, kabina a kryt motoru. Už od začátku je potřeba pečlivě tvarovat oblé tvary, což se mi např. u reflektorů nepovedlo úplně dokonale. 

Pokračuji nákladovým prostorem, stěny podlepuji 200g papírem, aby byl robustnější. Při čekání na proschnutí kompletuji vlastní radar. Ten je sice složen z několika drobných dílů ale lepí se dobře, horší je kruhová platforma pod ním. Jde o nejsložitější část modelu a řekl bych, že obšívka je tak o milimetr kratší. 

Následují pásy. Ty jsou v modelové verzi celkem jednoduché, já jsem se rozhodl pro jejich tuning. Prořezal jsem vzduch mezi koly a vyřezal jsem poklice pojezdových kol. Pro zachování pevnosti jsem vlastní pás podlepil kartonem o tloušťce 1mm a z proužků papíru vyrobil pláště jednotlivých kol. Vím, že to by to šlo ještě realističtěji, protože kola nejsou přes celou šířku pásu a chybí jejich zavěšení do vany podvozky, ale to až někdy příště. I tak to bylo celkem náročné a do druhého pásu se mi vůbec nechtělo :) 

Následuje drobotina ve formě různých madel a úchytů a je hotovo. 

Podle mě je to celkem pohodový a přitom atraktivní model. 

Originální článek s rozsáhlou fotogalerií a odkazy na podobné články 

Misty Ways - Train of Lust

Brněnští Misty Ways se dočkali debutového alba v roce 2014, po zhruba deseti letech existence. Na první pohled nabízí album směsici symfometalových postupů včetně kláves, chytlavých refrénů, elektronického podkreslení a zpěvačky, naštěstí však chybí prvoplánová bombastičnost a efektnost, která u některých podobných skupin zakrývá tvůrčí prázdnotu. Misty Ways se pro mě pohybují na hraně přeplácanosti a kýče, chytlavosti a líbivosti, jenže základem jejich tvorby je jak solidní hudební řemeslo tak umělecká vize. K prezentované hudbě ladí i booklet CD obsahující několik stylizovaných fotek a texty. 

Hudba Misty Ways kombinuje metalovou razanci s popovou uhlazeností, gotickou temnotou, elektronickou hravostí a romantickou zasněností, přitom staví na osvědčených rockových základech a poctivé muzikantské práci. Na nahrávce se objevují zajímavé motivy a vyhrávky (na čemž má hlavní zásluhu kytarista Derias), chytlavé refrény i melodické popěvky. Zpěvačka Katryna zvládá různé polohy hlasu a styly zpěvu a jen těžko říct, která poloha ji sedí nejlépe - asi všechny. 

Jsme národ zapšklejch kritiků?

Někdy mám pocit, že jsme národ zapšklejch kritiků. Vím, že to (zase) od některých schytám, že to není pravda, a za tyto názory jsem opravdu rád. Ale nebojte, je to poslední úvaha na toto téma, už s tím končím... 

Nedávno jsem si čirou náhodou uvědomil (nebo spíše připomněl), že mezi celkem úspěšné blogy patří (nebo patřilo, fakt nevím) Módní peklo, které zcela nepokrytě ryje do oblečení spoluobčanů. A to tak úspěšně, že jeden rok vyhrálo nějakou sub-cenu v rámci Křišťálové lupy nebo tak něco. A právě to mi přijde divný, že web, který primárně kritizuje, vyhraje, kdežto weby, které přinášejí něco tvůrčího, končí kdesi v zapomnění.

Opravdu je (jedinou) cestou k seberealizaci podnikání?

V různých blozích na téma produktivity a osobního rozvoje najdeme jednu opakující se radu - začněte dělat to, co vás baví, začněte v tom podnikat, klidně v malém a po večerech. Je to však opravdu dobrá rada? 

Nemyslím si, že vždy. Když budu podnikat, tak se budu zabývat daněma, lidma, kancelářema, fakturama, autama, technikou atd. Nebo na to budu muset mít lidi a ty budu muset úkolovat a kontrolovat. Zkrátka budu dělat hromadu nudné administrativy. Jasně, můžu začít s málem, tedy po večerech a jen s tím nejnutnějším, ale vždy tam nějaká ta administrativa bude. Naproti tomu, já jako zaměstnanec, dělám osm hodin to, co mě zajímá a baví, pouze jednou za týden strávím pět minut vyplněním výkazu práce a jednou za měsíc máme hodinovou celofiremní poradu. Myslím si, že kdybych začal podnikat ve stejném oboru, tak bych trávil mnohem víc času věcma okolo a ne tím, co mě opravdu baví. 

Můžete namítnout, že mám štěstí, že dělám to, co mě baví. Ale ono to není jen štěstí - současnou pozici jsem si vybral po více než měsíci rozhodování a ten výběr byl oboustranně pečlivý, na pozici se hlásilo cca 50 kandidátů. 

Rada "začít podnikat" je samozřejmě platná pro toho, koho jeho práce nebaví a/nebo neuspokojuje, to nepopírám. Chci však říci, že "začít podnikat" není jediná cesta vedoucí k seberealizaci a naplnění a také to, že ani podnikatel nebo majitel firmy nedělá jen to, co ho baví. Někteří třeba musí hrát golf a to by mě nebavilo :) 

Originální článek s odkazy na podobné články 

Gustav Meyrink - Golem

Román Golem (1915) je asi nejznámějším a podle mnohých i nejlepším dílem Gustava Meyrinka. Děj se odehrává v pražském židovském ghettu těsně před jeho sanací, román je propleten mnoha (kabalistickými) symboly i odkazy na pražské legendy a mnohdy není zřejmé, co je skutečnost a co sen, které zážitky jsou reálné a které symbolické. Kniha byla napsána před nástupem surrealismu ale myslím, že se do něj může směle zařadit. A při čtení jsem měl podobný pocit jako při sledování Lynchových filmů

Úvod tvoří nesouvislé vzpomínky vypravěče, mistra Pernatha. Tomu se postupně vybavují útržky vzpomínek na minulost, na začátku příběhu jako by byla jeho paměť prázdná. Podobně útržkovité jsou i jeho zážitky, v nichž poznáváme pražské židovské ghetto a jeho pitoreskní postavičky. Patří mezi ně vetešník od naproti, podle studenta Charouska milionář, jemuž patří třetina židovského města. Charousek dále vypráví podivnou historku o podvodném lékaři, údajném vetešníkovu synu, jehož odhalil a dohnal k sebevraždě doktor Savioli. Šedou eminencí však byl podle svého líčení sám Charousek, jehož sžírá absolutní nenávist vůči vetešníkovi. 

Rockové chrlení 7 (Mikroreport) - Root, Misty Ways, Žrec, Eagelheart, Flowerwhile, Remains of Force - Brno Chrlice, 26.07.2014

Chrlické rockové chrlení z získává na popularitě a tak jsem na sedmý ročník vyrazil i já. 

Akce začínala kolem poledne, což z mnoha důvodů nestíhám, takže jsem přijel až na trashové Remains of Force. Ti mi připadali, jako že mají rádi pivo a Metallicu a vůbec ničím mě nezaujali. 

Následující pagan metalový Žrec mě zaujal mnohem víc a po pravdě řečeno šlo o jeden z důvodů návštěvy festivalu, s touto kapelou jsem ještě neměl tu čest se potkat. Pozitivní pocit z vystoupení přetrvává i u Flowerwhile, následují Misty Ways, kteří pro mě byli nakonec vrcholem festivalu. Sice je vidím letos asi potřetí ale ještě se mi neokoukali a zpěvačka Katryna v zelených šatech potvrzuje, že to s absintovou vílou myslí kapela vážně :) Na Root jsem se těšil ale vystoupení mi přišlo takové neslané, nemastné, možná jsem už byl unaven já, těžko říct. V průběhu heavymetalových Eagelheart jsem odešel na poslední autobus. 

Potěšil mě pohodový areál se stánky s pivem a základním občerstvením, pochválit musím to, že nedošlo k žádnému časovému skluzu. Celkově šlo o velmi povedenou akci, kterou je potřeba brát i jako společenskou událost, takže za mě 100% spokojenost. Vytkl bych akorát studenou klobásu... 

 Žrec

Flowerwhile

Misty Ways

Root

Eagelheart

Originální článek s rozsáhlou fotogalerií a odkazy na podobné články

Huml, Kvitová a vojáci

Českým internetem nedávno (11.07.2014) zahýbala aféra, kdy poslanec(?) S. Huml odsoudil tenistku a čerstvou vítězku Wimbledonu Petru Kvitovou za to, že se odstěhovala do Monaka, protože tam platí menší daně. O pár dní dříve, 08.07.2014 zahynuli čtyři čeští vojáci v Afghánistánu při sebevražedném atentátu, pátý podlehl zraněním o pár dní později.

 

Obě události spojuje lidská závist, zášť a zištnost...

***

Nevím pořádně, kdo je Huml nebo Kvitová ale pokud se někdo dobrovolně odstěhuje do zahraničí, aby tu nemusel platit daně, tak zřejmě nebude tak hrdý občan této země, byť ji úspěšně reprezentuje. Mezi internetovými diskutujícími získala Kvitová (samozřejmě) podporu, ani to odstěhování nevadí, protože se chová, alespoň z ekonomického hlediska, racionálně. Někteří naši vojáci jdou do Afghánistánu (také) ze zištných důvodů a také nás tam celkem úspěšně reprezentují, viz třeba žádost (Američanů?) o prodloužení mise. Podle mě se tedy chovají úplně stejně (racionálně) jako Kvitová a tak bych čekal i stejné ocenění. Ale ne, podle internetových diskutujících jsou to hnusní žoldáci.

Jindřich Šimon Baar - Paní komisarka

Přiznám se, že si nejsem úplně jistý, co jsem vlastně četl. Chtěl jsem si přečíst "Hanýžku a Martínka", ale verze stažená (kdysi) z Palmknih byla zřejmě "Paní komisarka" líčící (mimo jiné) osudy Boženy Němcové na Chodsku. Ve staženém textu se však míchají kapitoly s Boženou Němcovou s příhodami Hanýžky a Martínka i záležitostmi týkající se lůsů, což mě trochu zmátlo. Jak jsem však později zjistil letmým prolistováním papírové Paní komisarky, šlo asi opravdu o tuto knihu. 

Paní komisarka je prvním dílem Chodské trilogie a líčí obrázky z Chodska kolem roku 1845. Děj se odehrává v českém městečku Klenčí, v knize poznáváme každodenní život místních sedláků v době probíhajícího národního obrození. Kromě běžných sousedských sporů se objevují i motivy protiněmecké a sociální. 

Autor líčí také život dětí, s nimi se seznamujeme na pastvě. Chlapce vede Martin Klika a dívky Hanýžka Králová, oba se vzájemně škádlí a provokují. I jejich otcové, "divoký" Klika a přemýšlivější Král, patří mezi respektované vůdce sedláků. Další výraznou postavou je farář Fastr stavící se proti pověrám, místní v čele s Klikou však hájí staré pořádky a tradice. 

Robert Holdstock - Avilion

Ve své (bohužel) poslední knize se R.Holdstock vrací do Ryhopského lesa, kde je takříkajíc doma. Nemíním zpochybňovat kvality Keltiky nebo příběhů Merlina a Argo, ale Ryhopský les je zkrátka Ryhopský les. V knize nás čeká spletitý příběh z prostředí tvarovaného lidskou myslí, kde ožívají sny a představy, bohužel i ty uložené hluboko v podvědomí, což není vždy příjemné. Oproti předchozím knihám je příběh o něco přímočařejší ale stále platí, že každá věta i slovo má svoje místo a každé jméno má svůj význam. 

Kniha paralelně líčí osudy Jacka a Yssobel, potomků člověka Stevena a mytága Guiwenneth, známých z předchozích knih. V první části sledujeme osudy Jacka na okraji lesa, ve srubu, kde vše začalo. Jack hledá svého děda, George Huxleyho, aby zjistil, kam se ztratila Yssobel. Nalezne ho jako své mytágo a z náznaků se dozví legendu o tom, jak Yssobel ukradla zbroj krále a prošla do nitra lesa. 

Asgard - Eleonora: Odhalení jinotaje

Třetí řadové album brněnských Asgard za cca 25 let existence kapely vyšlo jako příloha Pařátu, což je určitě dobrý tah pro propagaci alba. Jádro kapely tvoří Míra Horejsek (zpěv) a Parambucha (basa), ty již před pár lety doplnil o generaci mladší kytarista Pačess, autor hudby i textů. Skladbu "Pátý květen" si otextoval hostující Big Boss (Root), mezi další hosty patří bubeník Herr Miller (Debustrol) a T.Chytlík (sóla, basa, zpěvy). 

"Eleonora: Odhalení jinotaje" je, jak je již u Asgard zvykem, koncepční album a nabízí mix oldschool trash/blacku, i když tentokrát v melodičtějším a řekl bych i modernějším hávu; album mi přijde členitější a zajímavější. Základ nahrávky tvoří střednětempý melodický trash, dojde na riffy a sóla, vrstvené vokály, střídání hlasů a jejich výrazů, což se jednak od koncepčního alba čeká a jednak to patří k zajímavějším momentům. Nahrávka mi přijde celkem variabilní, skladby jsou členité a občasné rychlejší pasáže střídají až baladické části, některé skladby mají blackovou atmosféru a celkové vyznění je epické. Občas se objeví i nějaké to klišé, třeba ďábelský smích a skřeky - ale on to člověk nesmí brát zase tak vážně. 

The Plastic People Of The Universe - VIII - Kolejnice duní

Tohle CD mi přijde lehce zbytečné. Obsahuje totiž přebytky z let 1977 až 1982 a jeho hodnota je spíše dokumentární. Těžiště CD tvoří dvě dlouhé skladby, půlhodinových "100 bodů" (již jednou vydané) a dvacetiminutový "Dopis Magorovi", což je osobní vzkaz kapely a přátel tehdy vězněnému Magorovi. "Phil Esposito" je zvukový záznam happeningu a poslední tři skladby byly v přepracované podobě použity později. O obou hlavních skladbách Mejla v jednom rozhovoru prohlásil, že je nemá rád - "100 bodů" jako politickou záležitost a "Dopis Magorovi" jako přehnaně patetickou věc vzniklou narychlo po nahrávání Pašijí. 

Na nahrávce se podílela kapela ve standardním složení (Mejla, Janíček, Kabeš, Brabenec, Brabec), v "Dopisu Magorovi" zazní mnoho lidí z okruhu kapely včetně P.Zajíčka nebo V.Havla. Booklet CD tradičně osvětluje okolnosti vzniku, což je zvláště u prvních dvou skladeb podstatné k pochopení okolností a zařazení, ale ani to jejich poslech neusnadní. 

Jako další model jsem zvolil něco úplně jiného než dosud, totiž vyprošťovací jeřáb v kameo české armády (nebo ČSLA?), který se dá vzdáleně zařadit do série bojové techniky. Pro stavbu jsem zvolil dnes již vyprodaný, ale na Aukru snadno sehnatelný, model od PMHT. Podobnou předlohu zpracoval i Ripper, i tento model vlastním ale zatím si na něj netroufám a po čerstvých zkušenostech si myslím, že si na Rippera ještě dlouho netroufnu... 

Model od PMHT je samozřejmě mnohem detailnější než ty z ABC ale podle fotek by se dalo na realističnosti ještě zapracovat, osobně jsem byl ale rád, že jsem model vůbec dokončil, takže na nějaká vylepšení nebyl prostor. Model má rozsah 7 stran A4, dvě strany zabírají návodové kresby a jednu návod, který je pojat ve stylu seznamu dílů, které je potřeba slepit, tzn. slepte díly 1,2,3,4,5,6,7,8, pak 9,10,11,12 atd., nějaké upřesňující detaily by se občas hodily. K modelu jsem zakoupil i (zřejmě neoficiální) desény, ty jsou však o dva milimetry užší a v setu jich je pět, což je na šest (resp. sedm) kol docela divný počet. Papír vystřihovánky je trošku tužší ale tvaruje se dobře a není potřeba nic podlepovat, takže člověk začne stavbu lepením a ne nudným podlepováním a čekáním. 

Podvozek a rám se staví celkem dobře, rozhoduji se pro variantu s nekyvnými nápravami, resp. navlékám jednotlivé celky na špejle a zatím nelepím na pevno - k tomu se chystám až po sestavení celého podvozku. Po sestavení rámu pokračuji závěsy kol a paralelně lepím kola a motor. Kola podlepuji kartonem a pokouším se o podobnou konstrukci, která se mi osvědčila u Ferrari 2008, kde byla situace jednodušší o pálené disky. Ty mnou vyřezávané jsou lehce zdeformované, takže to nakonec tak různě prasím a hotová kola vypadají divně - ona už ta textura je zvláštní a užší desény tomu nepřidají. Původně jsem chtěl mít zatáčecí přední kola ale tyč, která má zajišťovat stejné natočení kol, mi vyšla asi o milimetr kratší, takže mi nepasuje na špendlíky a tak nakonec lepím kola napevno. 

Lásky Kačenky Strnadové

Černobílý němý film "Lásky Kačenky Strnadové" (1926) je druhým filmem Vlasty Buriana a zejména v první části přináší docela vtipnou podívanou. 

Hlavními hrdiny jsou vesnická dívka Kačenka a její milý Vincek (Vl.Burian). Oba jsou tak trochu nemehla a popletové a proto Kačenku vyžene nevlastní strýc do Prahy, kam ji Vincek poslušně následuje. Začátky ve velkoměstě jsou těžké a komika úvodní části těží z kontrastu vesnických trdel a víru velkoměsta. Postupně se ale zabydlují a jejich naivita postupně mizí, oba střídají různá zaměstnání v sérii více či méně povedených scén. Kolem Kačenky se točí inženýr Romanovský a ona mu dává přednost před ještě pořád venkovským Vinckem.

V Praze dochází k sérii vloupání a týká se i míst, kde Kačenka sloužila, bezradná policie nabízí vysokou odměnu a tak se Vincek rozhodne vypátrat zloděje. Vzdělává se četbou levných detektivek a i přesto se mu podaří lupiče odhalit. Vůdcem bandy není nikdo jiný než Romanovský a po tomto odhalení Kačenka prozře a padne Vinckovi do náruče. 

Kreativci a zmrdíci

Nedávno jsem četl stížnost nějakého kreativce, jemuž jeho nadřízený třikrát ztrhal jeho práci. Závěr zmíněného kreativce byl, že jeho šéf je zmrdík podle d-fensovy typologie. 

Tento článek nebo povzdech mě přiměl k zamyšlení se na dané téma a přišel jsem k několika zajímavým závěrům. Tak za prvé, pokud by mi šéf opakovaně kritizoval moji práci, tak bych se nejdřív zamyslel, jestli ji opravdu dělám dobře a pak bych se s ním o tom pokusil pobavit. Pokud by to nepomohlo, tak bych se zamyslel, jestli v té firmě/pozici/projektu jsem správně, když to (podle něj) nezvládám a přemýšlel bych o změně. A teprve nakonec bych psal hejty. 

Proč tak nepostupoval náš kreativec? Těžko říct, neznám ho. Ale po zkušenostech s našima firemníma grafikama bych právě podobné "kreativní" profese řadil velmi blízko ke zmrdíkům. Na projektu nám dali nového grafika, aby nám pomohl s návrhem GUI vyvíjené aplikace. Jeho první slova byla - to, co udělal můj předchůdce je úplně špatně, zvětšete okraje (ať jsou to pořádný dlaždice), odstraňte ze stránek skoro všechen obsah, protože já těm zobrazovaným datům nerozumím no a na pozadí dejte můj úžasný wallpaper (půlmegový jpeg). K tomu mumlal něco o UX a nekonzistentním ovládání, což završil návrhem dvou portletů, z nichž každý měl jiné ovládací prvky. Tím strávil několik týdnů, pak skončil a dali nám grafika nového. Jeho první slova byla (ano, hádáte správně) - to, co udělal můj předchůdce je úplně špatně... Samozřejmě nelze zobecňovat na základě jedné zkušenosti, ale pokaždé, když si na něco ztěžuje nějaký kreativec, tak jsem proti němu podvědomě zaujatý... 

Tuhle odbočku jsem si dovolil proto, že mám pocit, že spousta lidí je přesvědčená o své genialitě navzdory (leckdy oprávněné) kritice nadřízených či kolegů. Přes svoji údajnou genialitu se obávají změnit práci, protože podvědomě cítí, že nejsou tak dobří, jak si myslí a tak raději vymýšlejí různá spiknutí zmrdíků, kteří jim jen a jen ubližují. Dokonce bych řekl, že to jsou ve skutečnosti zakuklení zmrdíci, kteří jen čekají na vhodnou příležitost projevit se. 

Tenhle postřeh není mířen proti původní d-fensově typologii, i když s ní dnes už tak moc nesouhlasím. V mnohém mi to přijde jako hledání nepřítele za každou cenu, navíc pojaté strašně negativisticky, bojovně a agresivně. O tomhle pocitu mě přesvědčil i následný (d-fensův) boj proti "cyklobuznám" - a to mám pár nepěkných zkušeností s cyklisty i když jen jako chodec, který ale není, na rozdíl od řidiče, chráněn vším tím plechem okolo :). 

Můj pohled na zmrdíky je možná ovlivněn tím, že jsem se s nima osobně nějak zvlášť nepotkal. Sice jsem pracoval v nadnárodní SW firmě, jenže mezi programátorama se velice rychle pozná, kdo umí a kdo ne, na to stačí pár pár dní a někdy i hodin. No a od středního managementu jsme byli celkem odstíněni, občas sice proběhla nějaká ta prezentace vizí nebo dotazník typu "na stupnici od jedné do deseti určete, nakolik se ztotožňujete ..." ale nešlo o nic, co by normální člověk nepřetrpěl. 

A tak mi nakonec připadá, že mi mnohem víc než zmrdíci vadí různí moderní "kreativci" bez špetky pokory a porozumění potřebám zákazníků... Ale hlavně, že UX a dlaždice... 

Originální článek s odkazy na podobné články

666+1. koncert Insanie - Insania, Jolly Joker - Brno, Favál, 11.04.2014

Upřímně řečeno, na 666+1. koncert Insanie jsem šel jen kvůli Jolly Joker, v devadesátých letech důležité kapele české crossoverové scény. "Žolíky" jsem posledních cca 15 let nesledoval a defakto jsem ani nevěděl, že ještě fungují - proto jsem se na ně vydal. Insaniu jsem viděl už tolikrát a navíc mě její poslední alba míjejí, takže jsem od ní nějaký zvláštní zážitek ani nečekal... 

Jolly Joker (dnes s přídavkem and Country Metal of The Universe) hráli kdysi crossover a v tom pokračují, byť podle dojmů z koncertu bych mluvil o řádně přiostřeném regae. Z něj si kapela bere houpavost a přidává ostré a sekané riffy, melodický zpěv se střídá s až po slabikách frázovanými texty. Ty jsou hravé, přitom vyjadřují určitou ironickou protistádnost, což je jedno s pojítek s Insanií. 

Ze starších a mě známých věcí zazněly kultovní skladby "Raketou do tmy", "Bublinina žádost" a závěrečný "Valčík na rozloučenou", upravené do aktuálního zvuku kapely - ale popravdě řečeno, s odstupem a nadhledem let bych řekl, že se tehdejší a současný zvuk svým základem a přístupem nijak zvlášť neliší. Petr Kumandžas, leader kapely, hýřil (přiměřenou) energií a připomněl i dávný společný koncert s K25A a Support Lesbiens z doby, kdy tyto kapely společně vládly české crossoverové scéně - kde ty časy jsou... Set se mi celkem líbil jako nostalgická vzpomínka, hudebně jsem dnes už jinde, ale bylo to poctivé a upřímné vystoupení. 

Původně jsem si říkal, že mi od Insanie bude stačit půlka setu a pak půjdu domů. Myslel jsem si totiž, že mě kapela nemá čím překvapit, protože posledních několik koncertů (na Flédě) mě nijak nezaujalo. Ale tentokrát to bylo zajímavější, možná proto, že došlo převážně na "nové" skladby z posledních tří desek, samozřejmě s důrazem na novinku "Zapal dům poraž strom...". Najednou jsem Insanii viděl jako jinou, novou kapelu, nějak víc mi došly různé textové i hudební vtípky, třeba v podobě pivně rockového refrénu "bylo toho dost". A i prostředí Faválu mi přišlo adekvátnější, prostě tenhle večer si vše tak nějak dobře sedlo... 

Jako staromilec musím přiznat, že "povinné" přídavky "U.R.Dead" a "Zimní varování" mi ale k setu nějak nesedly, připadaly mi jako něco cizorodého a nekonzistentního. To samozřejmě říkám velmi nerad, ale kdyby tyhle přídavky nezazněly, tak by mi už asi ani nechyběly. 

Závěr - možná dám novější tvorbě Insanie ještě jednu šanci... 

Originální článek s rozsáhlou fotogalerií a odkazy na podobné články 

Doktor Živago

Román Borise Pasternaka, oceněný Nobelovou cenou za literaturu, byl několikrát zfilmován, já jsem se podíval na dvoudílnou televizní verzi z roku 2002. 

Děj filmu zachycuje zhruba první čtvrtinu 20. století a odehrává se převážně v Moskvě. V prvním díle sledujeme osudy hlavních postav, doktora (a básníka) Jurije Živaga a Larisy, prakticky nezávisle na sobě, oba se blíže poznají až v závěru dílu. Jurij Živago studuje medicínu a žije u příbuzných v Moskvě, jeho otec kdysi spáchal sebevraždu kvůli podvodům právníka Komarova. I ten žije v Moskvě a "podporuje" majitelku malé krejčovské dílny, hlavním předmětem jeho zájmu je však majitelčina dcera, nádherná Larisa, která mu nakonec, i na popud matky, podlehne. I Jurij se kolem Larisy několikrát mihne, třeba když se její matka pokusí o sebevraždu nebo když se Larisa pokusí zastřelit Komarova, protože ji jejich vztah už vadí. Při obou příležitostech se Jurij setká i s Komarovem a vzpomíná si, jaký měl vliv na jeho otce. 

Poslouchat při čtení a nakupovat při televizi?

Denně vidím spoustu lidí (třeba) v MHD, kteří mají sluchátka na uších a k tomu si čtou knihu. Zástupce nějakého eshopu říkal, že spousta lidí díky tabletu nakupuje při nenáročné činnosti jako je sledování televize. Chápu, že je dnes na všechno málo času ale tenhle multi-taskingový trend se mi nelíbí. 

A to nejen proto, že různí guru osobní produktivity v čele s Babutou neustále opakují - dělejte jen jednu věc, zato pořádně a naplno. Když jíte, vychutnávejte jídlo, když čtete, soustřeďte se (jen) na knihu, když posloucháte, soustřeďte se na hudbu atd. Ono na tom něco je, protože co mám ve skutečnosti z toho, že poslouchám hudbu a zároveň si čtu? Osobně nemám většinou nic ani z jednoho, jen takové útržky toho či onoho. A navíc mi to připadá jako neúcta k autorovi. 

Někdo může namítnout, že spousta hudby, knih, časopisů atd. nestojí za to, aby se jim věnovala plná pozornost, že je to jen taková výplň. Pokud je to tak, má vůbec cenu s tím ztrácet čas? Řekl bych, že ne. No a pokud takhle úplně zruším to, co za to nestojí, tak získám více času na to, věnovat se naplno tomu, co za to stojí. 

Originální článek s odkazy na podobné články 

Michail Bulgakov - Osudová vejce, Psí srdce

Michail Bulgakov je ruský (sovětský) dramatik a spisovatel, proslavený vynikající knihou "Mistr a Markétka" - kdyby měla z celé literatury 20. století přežít jediná kniha, hlasoval bych právě pro ni. Bulgakov ale napsal i další díla, mimo jiné i dvě novely "Osudová vejce" a "Psí srdce" zařaditelné do žánru sci-fi. 

Obě novely jsou čtivé, ožívá v nich absurdita porevolučního Sovětského svazu, objevuje se zde silná ironie a sarkasmus. Hrdiny obou povídek jsou vědci, kteří zakusí na vlastní kůži (drobná) příkoří sovětské revoluce, ale v podstatě mohou mluvit o štěstí, protože mohou dál žít i pracovat.

Terry Pratchett - Šňupec

Třicátý devátý díl Zeměplochy přivádí na scénu velitele Elánia, což je dobré znamení, protože knihy s ním patří mezi ty lepší. Výsledek je však spíše rozpačitý - na jednu stranu dostaneme Elánia přesně takového, jakého známe a chceme, na druhou stranu knize chybí něco nového, nějaký moment překvapení. Je to prostě jen nastavovaná kaše, byť velmi čtivá, přitom samotné téma otrokářství má něco do sebe a dokonce bych ho nazval (na Zeměplochu nezvykle) závažným, celkově bych "Šňupec" zařadil jako přemýšlivější knihu. 

Velitel městské hlídky Elánius odjíždí na dovolenou na Sybilino (tedy jejich) venkovské Sídlo. Elánia doprovází i věrný sluha Jeefes, což není takový beránek, jak se dříve zdálo a vyloupne se z něj celkem osvěžující postava. Na Sídle sledujeme venkov očima městského člověka, objevují se (známé) Elániovy rozporuplné myšlenky mezi tím, že se má chovat jako aristokrat a přitom byl vždy policajt a strávil život u zadních vchodů, což doprovází úvahy o manželství i soužití se Sybilou, ale ani zde se neobjeví nic nového. Dějem se proplétá také zájem malého Samíka o hovínka, podporovaný četbou populární dětské knižní série, jejíž autorka žije nedaleko Sídla. 

Gustav Meyrink - Mistr Leonhard

Knižně vydaná povídka "Mistr Leonhard" známého pražského německého autora je uměleckou vizí nebo také reflexí vzniku silné osobnosti bouřící se proti běžné společnosti. Děj je protkaný mnoha metaforami a každou postavu lze brát alegoricky, přesto autor strhává kulisy falešné učenosti tajných společností, které v květnatých slovech a mystických jinotajích utápí vlastní vnitřní prázdnotu. 

Mistr Leonhard, dnes již stařec, sedí v rozpadlé kapli nad vyhořelým zámkem a bilancuje svůj život. Jeho matka, hraběnka, byla posedlá nesmyslnou činností, jež k ničemu nevedla, bezcílně vydávala rozkazy, neustále je měnila a nikdy nic nedokončila, chromý otec mučený tímto chaosem proto nebyl schopen synovi předat základy staré moudrosti. Po otcově smrti se matka změnila a se stejnou prudkostí nechala vše zchátrat, stala se z ní nenávistná stařena děsící své okolí. 

Každý mladý muž

Film "Každý mladý muž" (1965) obsahuje dvě filmové povídky z armádního prostředí, řadí se k české filmové nové vlně a staví tedy na poetice absurdity, nudy a každodenní trapnosti. Tyto prvky však pozdější tvůrci využili mnohem lépe, na druhou stranu má zde člověk možnost vidět několik herců v jejich prvních "štěcích" a osobně mě zaujaly i záběry vojenského cvičení. 

První povídka "Achilovy paty" líčí cestu dvou vojáků do Plzeňské nemocnice. Mladého bažanta doprovází zkušený mazák (P.Landovský) a protože se neznají, tak toho moc nenamluví. Mazák rozhodně nespěchá zpátky do kasáren a tak se oba různě poflakují po městě, občas se staví v hospodě, kde Lanďák exne pivo, pak se prochází nebo se sedí na lavičce a koukají na holky - a my koukáme na ně. 

Vyhlášení cen Břitva 2013 (Fotoreport) - Hypnos, Isacaarum, Tortharry - Brno Melodka, 29.03.2013

Na vyhlášení cen Břitva jsem šel jen kvůli kapelám Hypnos a Isacaarum, zbytek mě defakto nezajímal. A i vlastní vyhlášení šlo mimo mě, hudba není soutěž a někdy mám pocit, že těch soutěží a anket už je tolik, že každá kapela dříve či později nějakou vyhraje... 

Na FB byl sice dostupný předběžný rozpis a tak jsem přizpůsobil svůj příchod mým plánům, ovšem na místě se ukázalo, že vše je jinak. A tak jsem viděl Tortharry (kteří šli vždy mimo mě), Hypnos a Isacaarum, takto léty prověřené stálice naší scény o nichž je zbytečné cokoliv psát. Po hodně dlouhé době jme si užil Isacaarum, vystoupení bylo živelné jako vždy, bohužel nedošlo na plynovou masku ani mé oblíbené staré kousky ale i tak to byl parádní set. 

Originální článek s rozsáhlou fotogalerií a odkazy na podobné články 

Egon Bondy - Českem našich otců

V této knize srovnává autor nadšení roku 1951, kdy se odehrává její děj, s realitou roku 1983, kdy byla napsaná. Chronologicky se tak "Českem našich otců" částečně kryje s knihou "Prvních deset let", nabízí však pohled svazačky, která začíná pochybovat o všem a její radostné nadšení mizí kdesi v propadlišti dějin. Dnes o zmíněné době čteme jen to špatné a tak mi tento pohled, vysvětlující tehdejší nadšení, vždy chyběl a zajímal mě. Marxista Bondy navíc poúnorový převrat odmítl a jeho kritika jde takříkajíc zleva. A tím, že má pro budování a nadšení mládeže pochopení (jakožto pamětník), tak mi jeho pohled přijde zajímavější a upřímnější než standardní "demokratický" pohled.

Hrdinka románu, vzorná svazačka Z., pracuje na Stavbě mládeže v Nové huti, kde je plně spokojená. My se s ní seznamujeme ve chvíli, kdy odjíždí bez dovolení do Prahy, protože potřebuje krátký oddech. V Praze už nachází jen minimum známých, doba pokročila a všude panuje plíživá podezřívavost. 

Z. uvažuje o moderním umění a upřímně se těší na to, jak krásně to bude nejen u nás ale i ve světě vypadat za pouhých třicet let. A právě těmto pouhým třiceti letům nastavuje Bondy nekompromisní zrcadlo, líčí, jak to dopadlo s tehdejšími ideály, konfrontuje radostné budování (socialismu) a upřímnou touhu po změně s šedí, průměrností a úpadkem vrcholící normalizace, s realitou roku 1983, roku před Orwellovského. Bondy také líčí úpadek českého umění a vědy zapříčiněný odříznutím se od zahraničních zdrojů, dále přináší trochu jiný pohled na českou povahu i na protektorát. 

Karel Čapek - Krakatit

Čapkův "Krakatit" je fantastický román ale do žánru sci-fi bych ho neřadil. Spíše ho považuji za částečně surrealistický, děj se pohybuje mezi realitou a snem a závěr je už zcela snový. Hrdinova horečka slouží opakovaně jako předěl mezi dějovými etapami a jednotlivé motivy nebo symboly se opakují a vracejí. "Krakatit" je také asi jediný Čapkův román s výraznými ženskými postavami, zejména ve vztahu s princeznou, a právě láska mezi obyčejným člověkem a vysoce postavenou princeznou pro mě tvoří těžiště románu. Pro mnohé je možná zásadnější odpovědnost vynálezce za ničivý vynález, ale mě to připadá jako jeden ze střípků v hrdinově rozhodování mezi princeznou, tajemnou kráskou a venkovskou Ančí. 

Hlavním hrdinou je inženýr Prokop. Ten se v úvodu potácí ulicemi, dokud ho nepotká spolužák Tomeš. Prokop mu v horečce vypráví o úžasné výbušnině Krakatit, kterou právě objevil, blouzní o atomárních reakcích a Tomeš z něj tahá podrobnosti. Prokopovi se vše motá - vzpomínky, sny i jeho výzkumy, v horečce zůstává sám v Tomešově bytě, kde se o něco později objeví neznámá dívka, která Tomeše shání. Prokop jí nabízí, že mu její balíček doručí a vyrazí k němu domů do Týnice, kde doklopýtá k jeho otci, venkovskému lékaři, a omdlí se zápalem mozkových blan. 

Prokop se uzdravuje jen obtížně, z minulosti si pamatuje jen málo. Odpočívá a sbližuje se s lékařovou dcerou Ančí, žije nyní v jakési bezčasové idylce ve které nachází prosté štěstí; jako technik stále pochybuje o (svých) citech ale láska pomalu vítězí. Nečekaně ale narazí na inzerát shánějící inženýra P. kvůli Krakatitu, teprve toto slovo mu vše připomene, jeho pokusy, objev i obálku od tajemné dívky. Znovu je rozhodnut najít Tomeše, po otevření obálky totiž zjistil, že neznámá posílá Tomešovi velkou sumu peněz aby nechal její sestru. Prokop je rozhodnut ji bránit i pomstít, chvíli se zmítá mezi Ančí a neznámou a nakonec skoro bez rozloučení prchá do Prahy. 

Půlnoc - Kniha noci (1988-1989)

Tvorba Půlnoci (Mejlova pohrobku PPU) je dostatečně zdokumentovaná, přesto lze stále objevit zajímavé nahrávky, což potvrzuje dvojdisk undergroundového vydavatelství Guerilla Records. CD vyšlo jako výraz úcty a obdivu k Mejlovi a obsahuje záznam dvou koncertů z let 1988 a 1989 z Chmelnice, objevuje se zde většina profláklých válů Půlnoci, některé méně známé skladby i pár skladeb Plastiků. Luxusní digipack obsahuje standardní booklet s texty, fotkami a několika faktografickými údaji. 

Na nahrávce se podíleli kromě Mejly i ex-plastikovští J.Janíček (klávesy) a J.Kabeš (kytara), dále zpěvačka M.Němcová a violoncellista T.Schilla, tedy samé známé osobnosti z okruhu undergroundu. Pro někoho překvapující může být bubeník Petr Kumandžas, pozdější leader crossoverových Jolly Joker and the Plastic Beatles of the Universe, (pro mě) zásadní kapely poloviny devadesátých let. Jako speciální host se objevuje Allen Ginsberg a (japonští?) hudebníci (kytara, perkuse).

Vznik obou nahrávek dělí několik měsíců, přesto je jejich vyznění odlišné - první CD je invenčnější a experimentálnější, druhé poklidnější ale soudržnější. 

Půlnoc se prezentuje temným "popem" někde mezi undergroundem, alternativou a gotikou, mezi základní atributy nahrávky patří hypnotická a opakující se rytmika, temné ale výrazné melodie, občasné experimentální, drásavé a industriální zvuky, vyhrávky nebo free pasáže. Bicí mi připadají tak trochu perkusní, v některých skladbách dostanou prostor táhlé, disharmonické až zlověstné klávesy, které společně se zpěvem evokují "gotické" nahrávky Nico. Jednotlivé skladby jsou chytlavé a přístupné, je v tom taková ta obyčejná krása. Vzhledem k tomu, že jde o živou nahrávku, tak je záznam lehce neučesaný a díky tom i autentický, přirozený a živočišný. 

Moskva slzám nevěří

Tento Oskarem oceněný sovětský film jsem dlouho znal podle jednoho hitu punkových Šanov, film samotný přináší nečekaně zajímavou (i když nerealistickou) podívanou s přeslazeně romantickým závěrem. 

Film zachycuje osudy tří kamarádek, první část se odehrává v roce 1958, druhá o dvacet let později. Káťa, Ludmila a Toša žijí na ubytovně, Ludmila se touží výhodně provdat, Káťa chce studovat chemii a Toše stačí obyčejný venkovský život a tak se brzo provdá. Dívky pracují (v pekárně, továrně) a snaží se být Moskvanky, byť pochází z venkova. Když má Káťa hlídat byt vzdálenému strýci v moderním domě, skočí Ludmila po příležitosti, obě se tam nastěhují a pořádají večírky, kam zvou různé vědce, sportovce a intelektuály, předstírají, že jsou dcery pana profesora a hrají si na smetánku. Ludmila koketuje se známým hokejistou Gurinem, Káťa zase podlehne televiznímu kameramanovi Rudolfovi, což se neobejde bez následků a Káťa čeká dítě, které nechce, ani Rudolf se k němu nemá a odvrací se od ní. A tak končí první část filmu dosti smutně a beznadějně. 

Obchod na korze

Oskarem oceněný slovenský film Obchod na korze (1965) byl natočen podle novely Ladislava Grossmana, který se podílel i na scénáři. Film se vyrovnává s obdobím Slovenského štátu a jeho protižidovských zákonů, jeho děj se odehrává roku 1942 v malém slovenském městečku, v době, kdy začínají platit protižidovské, tzv. Norimberské zákony. 

(Chudý) tesař Tóno Brtko (J.Kroner) je takový dobrý a svérázný človíček, o politiku se vlastně nezajímá i když stojí (pasivně) proti režimu. Jeho důvody jsou však osobní, Tóno je sešvagřen s místním vojenským velitelem Markusem jehož považuje za lempla. Jeho manželka mu apatii a neangažovanost vyčítá, protože vidí, jak se má její sestra dobře. Jednoho večera přichází Markus nečekaně na návštěvu, přináší pochoutky i alkohol, pod jehož vlivem se oba muži začnou hádat, Tóno mu vyčítá, že ho připravil o dědictví a Markus zase to, že mu svojí pasivitou brání v lepší kariéře v gardě. 

Karamazovi

Bratři Karamazovi se stejně jako další Dostojevského díla dočkali mnoha divadelních a filmových adaptací. Film P.Zelenky oceněný Českým lvem spojuje filmový a divadelní svět do jednoho působivého celku, zážitek je však dán primárně Dostojevského silnou předlohou. 

Film zachycuje zájezd Dejvického divadla do Krakova, kde mají hrát adaptaci Dostojevského Bratrů Karamazových. Ve filmu sledujeme zkoušku v industriálním prostředí opuštěné části Nové huti, tato zkouška zabírá cca 90% filmu, přesto je vzhledem k rozsahu předlohy zhuštěná jen na to nejnutnější. Před našima očima se rozvíjí drama otcovraždy, v němž se objevují všechny podstatné postavy - starý Karamaz (I.Trojan), synové Aljoša, Dmitrij, Ivan i (sluha) Smerďakov, dále Grušenka nebo důstojník. Zhuštěním děje nabývá na naléhavosti, ale nevím, jestli člověk neznalý předlohy dokáže vše pochopit, mě to přišlo jako zajímavý výcuc plný odkazů právě na předlohu. 

Vítězslav Hálek (1835 - 1874)

V.Hálek se spolu s Janem Nerudou řadí mezi otce moderní české poezie. Na rozdíl od Nerudy je Hálek optimistický, svým založením je to lyrický básník, byť se i u něj v pozdějším období objevují sociální motivy vrcholící ve známé novele Muzikantská Liduška. K jeho optimismu možná přispělo i to, že na rozdíl od Nerudy prožil šťastnou lásku, navíc zemřel poměrně mladý, ve 39 letech, díky čemuž v jeho tvorbě převažují optimistické a lyrické básně z mládí.

Večerní písně

Tyto básně psal dvaadvacetiletý Hálek pro svoji milou a publikoval je postupně časopisecky, později vydal soubor 56 básní knižně. Básně dále upravoval, sbírku rozšířil na více než trojnásobný rozsah a nakonec ji vydal pod názvem Večerní písně II. 

Básně jsou především oslavou lásky v mnoha jejích podobách. Hálek opěvuje jaro a znovuzrození přírody, všude klíčí nový život, všude je plno touhy a lásky, líčí pocity sladké lásky i sladkou bolest, jež mu láska působí. Láska je pro něj něco nebeského, pochází od Boha a je to jeho nejkrásnější dílo. 

Dark Valentine Party 6 vs. Pagan Black Night vol. 5 - 15.02.2014

V sobotu 15.02.2014 proběhly v Brně dvě pro mě zajímavé akce - Pagan Black Night vol. 5 na Melodce a Dark Valentine Party 6 na Flédě. Dlouho jsem přemýšlel, kterou akci zvolit - Valentine party mě lákala atmosférou a lidma, Pagan Night zase kapelama, protože Stíny Plamenů jsou posledních pět let moje srdcovka. Rozdvojit se bohužel neumím, naštěstí nejsou Melodka a Fléda tak daleko od sebe, takže přecházím tam a zpátky - zkrátka jsem byl všude a dvakrát... 

Přestože se na Flédě začíná dřív, já začínám na Melodce, kam přicházím něco po osmé a doufám, že koncert už bude v plném proudu a mě se povede ušetřit nějaký čas. To se povedlo jen částečně - Black Seal sice již hrají ale mají cca hodinu zpoždění, jejich set mi nijak zvlášť v hlavě nezůstal. Po celkem dlouhé pauze vystupují Desire of Sorrow, náhradníci povolaní na poslední chvíli. Jejich blackmetalový set mě dost zaujal, zpěv mi totiž evokuje staré CoF a melodické sypačky s tímto typem zpěvu můžu, zvlášť když je vše podbarveno lehce mystickým oparem... Sice šlo pro mě o překvapení večera ale po pár skladbách odcházím na Flédu. 

Na Flédě vrcholí vystoupení Arch Of Hell. Ty jsem viděl za poslední dva roky několikrát a v jejich hodnocení se už nechci moc opakovat. Podle mě je to řemeslně perfektně odvedená symfometalová halekačka, kde ani líbivý obal nezakryje převažující prázdnotu, jedním uchem tam a druhým ven. I následující Misty Ways vidím opakovaně a ani zde se nechci moc opakovat, jejich projev mi přijde uvěřitelnější a niternější, i hudebně je mi to díky příměsi gotiky a elektroniky bližší; opět cca v půlce se vracím zpět na Melodku. 

Bohužel tenhle odchod byl špatně naplánován, vrátil jsem se zřejmě těsně po konci Unclean a čekání na Doomas bylo velmi dlouhé, zpoždění se blížilo ke dvěma hodinám.

Doomas přijeli z vystoupení v Luhačovicích, takže absolvovali druhý koncert za večer ale na suverénním výkonu to nebylo vůbec poznat. 

Vrcholem akce pro mě byly Stíny Plamenů, které pro mě dokonale kombinují tvrdost, melodiku, chytlavost i nadhled (v textech). Pod Morbivodovým vedením zahráli mix starších i novějších věcí, závěr obstarali dva přídavky. Osobně jsem byl velmi spokojen a jedinou chybou byl konec ve dvě ráno, takže publikum již lehce prořídlo. Ale jinak stoprocentní spokojenost.

I přes pokročilou noční hodinu se vracím na Flédu, s tím, že neuvidím Lahkou můzu jsem se již smířil. Po příchodu jsem se nějak zakecal u merche Misty Ways a nějak si nevšimnul, že Carpathia Castle ještě hrají, takže sem stihl jen závěrečno

u děkovačku. Konec večera to ale ještě nebyl, následovala BDSM show "pravdivý příběh Valentina", což už bylo nad moje chápání. Posledním prvkem programu byla zdlouhavá tombola - lidi se totiž už rozprchli a tak byla každá cena vyvolávána opakovaně a vyhrál snad každý, kdo měl dost trpělivosti - včetně mě. No a komu to bylo málo, tak pokračoval na after party v čajovně kousek naproti Flédy.

Když to shrnu - pro mě hudba lepší na Melodce (Doomas a Stíny Plamenů), lidi a atmosféra zase na Flédě. 

Originální článek s rozsáhlou fotogalerií a odkazy na podobné články