Lásky Kačenky Strnadové

Černobílý němý film "Lásky Kačenky Strnadové" (1926) je druhým filmem Vlasty Buriana a zejména v první části přináší docela vtipnou podívanou. 

Hlavními hrdiny jsou vesnická dívka Kačenka a její milý Vincek (Vl.Burian). Oba jsou tak trochu nemehla a popletové a proto Kačenku vyžene nevlastní strýc do Prahy, kam ji Vincek poslušně následuje. Začátky ve velkoměstě jsou těžké a komika úvodní části těží z kontrastu vesnických trdel a víru velkoměsta. Postupně se ale zabydlují a jejich naivita postupně mizí, oba střídají různá zaměstnání v sérii více či méně povedených scén. Kolem Kačenky se točí inženýr Romanovský a ona mu dává přednost před ještě pořád venkovským Vinckem.

V Praze dochází k sérii vloupání a týká se i míst, kde Kačenka sloužila, bezradná policie nabízí vysokou odměnu a tak se Vincek rozhodne vypátrat zloděje. Vzdělává se četbou levných detektivek a i přesto se mu podaří lupiče odhalit. Vůdcem bandy není nikdo jiný než Romanovský a po tomto odhalení Kačenka prozře a padne Vinckovi do náruče. 

Kreativci a zmrdíci

Nedávno jsem četl stížnost nějakého kreativce, jemuž jeho nadřízený třikrát ztrhal jeho práci. Závěr zmíněného kreativce byl, že jeho šéf je zmrdík podle d-fensovy typologie. 

Tento článek nebo povzdech mě přiměl k zamyšlení se na dané téma a přišel jsem k několika zajímavým závěrům. Tak za prvé, pokud by mi šéf opakovaně kritizoval moji práci, tak bych se nejdřív zamyslel, jestli ji opravdu dělám dobře a pak bych se s ním o tom pokusil pobavit. Pokud by to nepomohlo, tak bych se zamyslel, jestli v té firmě/pozici/projektu jsem správně, když to (podle něj) nezvládám a přemýšlel bych o změně. A teprve nakonec bych psal hejty. 

Proč tak nepostupoval náš kreativec? Těžko říct, neznám ho. Ale po zkušenostech s našima firemníma grafikama bych právě podobné "kreativní" profese řadil velmi blízko ke zmrdíkům. Na projektu nám dali nového grafika, aby nám pomohl s návrhem GUI vyvíjené aplikace. Jeho první slova byla - to, co udělal můj předchůdce je úplně špatně, zvětšete okraje (ať jsou to pořádný dlaždice), odstraňte ze stránek skoro všechen obsah, protože já těm zobrazovaným datům nerozumím no a na pozadí dejte můj úžasný wallpaper (půlmegový jpeg). K tomu mumlal něco o UX a nekonzistentním ovládání, což završil návrhem dvou portletů, z nichž každý měl jiné ovládací prvky. Tím strávil několik týdnů, pak skončil a dali nám grafika nového. Jeho první slova byla (ano, hádáte správně) - to, co udělal můj předchůdce je úplně špatně... Samozřejmě nelze zobecňovat na základě jedné zkušenosti, ale pokaždé, když si na něco ztěžuje nějaký kreativec, tak jsem proti němu podvědomě zaujatý... 

Tuhle odbočku jsem si dovolil proto, že mám pocit, že spousta lidí je přesvědčená o své genialitě navzdory (leckdy oprávněné) kritice nadřízených či kolegů. Přes svoji údajnou genialitu se obávají změnit práci, protože podvědomě cítí, že nejsou tak dobří, jak si myslí a tak raději vymýšlejí různá spiknutí zmrdíků, kteří jim jen a jen ubližují. Dokonce bych řekl, že to jsou ve skutečnosti zakuklení zmrdíci, kteří jen čekají na vhodnou příležitost projevit se. 

Tenhle postřeh není mířen proti původní d-fensově typologii, i když s ní dnes už tak moc nesouhlasím. V mnohém mi to přijde jako hledání nepřítele za každou cenu, navíc pojaté strašně negativisticky, bojovně a agresivně. O tomhle pocitu mě přesvědčil i následný (d-fensův) boj proti "cyklobuznám" - a to mám pár nepěkných zkušeností s cyklisty i když jen jako chodec, který ale není, na rozdíl od řidiče, chráněn vším tím plechem okolo :). 

Můj pohled na zmrdíky je možná ovlivněn tím, že jsem se s nima osobně nějak zvlášť nepotkal. Sice jsem pracoval v nadnárodní SW firmě, jenže mezi programátorama se velice rychle pozná, kdo umí a kdo ne, na to stačí pár pár dní a někdy i hodin. No a od středního managementu jsme byli celkem odstíněni, občas sice proběhla nějaká ta prezentace vizí nebo dotazník typu "na stupnici od jedné do deseti určete, nakolik se ztotožňujete ..." ale nešlo o nic, co by normální člověk nepřetrpěl. 

A tak mi nakonec připadá, že mi mnohem víc než zmrdíci vadí různí moderní "kreativci" bez špetky pokory a porozumění potřebám zákazníků... Ale hlavně, že UX a dlaždice... 

Originální článek s odkazy na podobné články

666+1. koncert Insanie - Insania, Jolly Joker - Brno, Favál, 11.04.2014

Upřímně řečeno, na 666+1. koncert Insanie jsem šel jen kvůli Jolly Joker, v devadesátých letech důležité kapele české crossoverové scény. "Žolíky" jsem posledních cca 15 let nesledoval a defakto jsem ani nevěděl, že ještě fungují - proto jsem se na ně vydal. Insaniu jsem viděl už tolikrát a navíc mě její poslední alba míjejí, takže jsem od ní nějaký zvláštní zážitek ani nečekal... 

Jolly Joker (dnes s přídavkem and Country Metal of The Universe) hráli kdysi crossover a v tom pokračují, byť podle dojmů z koncertu bych mluvil o řádně přiostřeném regae. Z něj si kapela bere houpavost a přidává ostré a sekané riffy, melodický zpěv se střídá s až po slabikách frázovanými texty. Ty jsou hravé, přitom vyjadřují určitou ironickou protistádnost, což je jedno s pojítek s Insanií. 

Ze starších a mě známých věcí zazněly kultovní skladby "Raketou do tmy", "Bublinina žádost" a závěrečný "Valčík na rozloučenou", upravené do aktuálního zvuku kapely - ale popravdě řečeno, s odstupem a nadhledem let bych řekl, že se tehdejší a současný zvuk svým základem a přístupem nijak zvlášť neliší. Petr Kumandžas, leader kapely, hýřil (přiměřenou) energií a připomněl i dávný společný koncert s K25A a Support Lesbiens z doby, kdy tyto kapely společně vládly české crossoverové scéně - kde ty časy jsou... Set se mi celkem líbil jako nostalgická vzpomínka, hudebně jsem dnes už jinde, ale bylo to poctivé a upřímné vystoupení. 

Původně jsem si říkal, že mi od Insanie bude stačit půlka setu a pak půjdu domů. Myslel jsem si totiž, že mě kapela nemá čím překvapit, protože posledních několik koncertů (na Flédě) mě nijak nezaujalo. Ale tentokrát to bylo zajímavější, možná proto, že došlo převážně na "nové" skladby z posledních tří desek, samozřejmě s důrazem na novinku "Zapal dům poraž strom...". Najednou jsem Insanii viděl jako jinou, novou kapelu, nějak víc mi došly různé textové i hudební vtípky, třeba v podobě pivně rockového refrénu "bylo toho dost". A i prostředí Faválu mi přišlo adekvátnější, prostě tenhle večer si vše tak nějak dobře sedlo... 

Jako staromilec musím přiznat, že "povinné" přídavky "U.R.Dead" a "Zimní varování" mi ale k setu nějak nesedly, připadaly mi jako něco cizorodého a nekonzistentního. To samozřejmě říkám velmi nerad, ale kdyby tyhle přídavky nezazněly, tak by mi už asi ani nechyběly. 

Závěr - možná dám novější tvorbě Insanie ještě jednu šanci... 

Originální článek s rozsáhlou fotogalerií a odkazy na podobné články 

Doktor Živago

Román Borise Pasternaka, oceněný Nobelovou cenou za literaturu, byl několikrát zfilmován, já jsem se podíval na dvoudílnou televizní verzi z roku 2002. 

Děj filmu zachycuje zhruba první čtvrtinu 20. století a odehrává se převážně v Moskvě. V prvním díle sledujeme osudy hlavních postav, doktora (a básníka) Jurije Živaga a Larisy, prakticky nezávisle na sobě, oba se blíže poznají až v závěru dílu. Jurij Živago studuje medicínu a žije u příbuzných v Moskvě, jeho otec kdysi spáchal sebevraždu kvůli podvodům právníka Komarova. I ten žije v Moskvě a "podporuje" majitelku malé krejčovské dílny, hlavním předmětem jeho zájmu je však majitelčina dcera, nádherná Larisa, která mu nakonec, i na popud matky, podlehne. I Jurij se kolem Larisy několikrát mihne, třeba když se její matka pokusí o sebevraždu nebo když se Larisa pokusí zastřelit Komarova, protože ji jejich vztah už vadí. Při obou příležitostech se Jurij setká i s Komarovem a vzpomíná si, jaký měl vliv na jeho otce. 

Poslouchat při čtení a nakupovat při televizi?

Denně vidím spoustu lidí (třeba) v MHD, kteří mají sluchátka na uších a k tomu si čtou knihu. Zástupce nějakého eshopu říkal, že spousta lidí díky tabletu nakupuje při nenáročné činnosti jako je sledování televize. Chápu, že je dnes na všechno málo času ale tenhle multi-taskingový trend se mi nelíbí. 

A to nejen proto, že různí guru osobní produktivity v čele s Babutou neustále opakují - dělejte jen jednu věc, zato pořádně a naplno. Když jíte, vychutnávejte jídlo, když čtete, soustřeďte se (jen) na knihu, když posloucháte, soustřeďte se na hudbu atd. Ono na tom něco je, protože co mám ve skutečnosti z toho, že poslouchám hudbu a zároveň si čtu? Osobně nemám většinou nic ani z jednoho, jen takové útržky toho či onoho. A navíc mi to připadá jako neúcta k autorovi. 

Někdo může namítnout, že spousta hudby, knih, časopisů atd. nestojí za to, aby se jim věnovala plná pozornost, že je to jen taková výplň. Pokud je to tak, má vůbec cenu s tím ztrácet čas? Řekl bych, že ne. No a pokud takhle úplně zruším to, co za to nestojí, tak získám více času na to, věnovat se naplno tomu, co za to stojí. 

Originální článek s odkazy na podobné články 

Michail Bulgakov - Osudová vejce, Psí srdce

Michail Bulgakov je ruský (sovětský) dramatik a spisovatel, proslavený vynikající knihou "Mistr a Markétka" - kdyby měla z celé literatury 20. století přežít jediná kniha, hlasoval bych právě pro ni. Bulgakov ale napsal i další díla, mimo jiné i dvě novely "Osudová vejce" a "Psí srdce" zařaditelné do žánru sci-fi. 

Obě novely jsou čtivé, ožívá v nich absurdita porevolučního Sovětského svazu, objevuje se zde silná ironie a sarkasmus. Hrdiny obou povídek jsou vědci, kteří zakusí na vlastní kůži (drobná) příkoří sovětské revoluce, ale v podstatě mohou mluvit o štěstí, protože mohou dál žít i pracovat.

Terry Pratchett - Šňupec

Třicátý devátý díl Zeměplochy přivádí na scénu velitele Elánia, což je dobré znamení, protože knihy s ním patří mezi ty lepší. Výsledek je však spíše rozpačitý - na jednu stranu dostaneme Elánia přesně takového, jakého známe a chceme, na druhou stranu knize chybí něco nového, nějaký moment překvapení. Je to prostě jen nastavovaná kaše, byť velmi čtivá, přitom samotné téma otrokářství má něco do sebe a dokonce bych ho nazval (na Zeměplochu nezvykle) závažným, celkově bych "Šňupec" zařadil jako přemýšlivější knihu. 

Velitel městské hlídky Elánius odjíždí na dovolenou na Sybilino (tedy jejich) venkovské Sídlo. Elánia doprovází i věrný sluha Jeefes, což není takový beránek, jak se dříve zdálo a vyloupne se z něj celkem osvěžující postava. Na Sídle sledujeme venkov očima městského člověka, objevují se (známé) Elániovy rozporuplné myšlenky mezi tím, že se má chovat jako aristokrat a přitom byl vždy policajt a strávil život u zadních vchodů, což doprovází úvahy o manželství i soužití se Sybilou, ale ani zde se neobjeví nic nového. Dějem se proplétá také zájem malého Samíka o hovínka, podporovaný četbou populární dětské knižní série, jejíž autorka žije nedaleko Sídla. 

Gustav Meyrink - Mistr Leonhard

Knižně vydaná povídka "Mistr Leonhard" známého pražského německého autora je uměleckou vizí nebo také reflexí vzniku silné osobnosti bouřící se proti běžné společnosti. Děj je protkaný mnoha metaforami a každou postavu lze brát alegoricky, přesto autor strhává kulisy falešné učenosti tajných společností, které v květnatých slovech a mystických jinotajích utápí vlastní vnitřní prázdnotu. 

Mistr Leonhard, dnes již stařec, sedí v rozpadlé kapli nad vyhořelým zámkem a bilancuje svůj život. Jeho matka, hraběnka, byla posedlá nesmyslnou činností, jež k ničemu nevedla, bezcílně vydávala rozkazy, neustále je měnila a nikdy nic nedokončila, chromý otec mučený tímto chaosem proto nebyl schopen synovi předat základy staré moudrosti. Po otcově smrti se matka změnila a se stejnou prudkostí nechala vše zchátrat, stala se z ní nenávistná stařena děsící své okolí.