Nedávno jsem četl stížnost nějakého kreativce, jemuž
jeho nadřízený třikrát ztrhal jeho práci. Závěr zmíněného kreativce
byl, že jeho šéf je zmrdík podle d-fensovy typologie.
Tento článek nebo povzdech mě přiměl k zamyšlení se
na dané téma a přišel jsem k několika zajímavým závěrům. Tak za prvé,
pokud by mi šéf opakovaně kritizoval moji práci, tak bych se nejdřív
zamyslel, jestli ji opravdu dělám dobře a pak bych se s ním o tom
pokusil pobavit. Pokud by to nepomohlo, tak bych se zamyslel, jestli
v té firmě/pozici/projektu jsem správně, když to (podle něj) nezvládám
a přemýšlel bych o změně. A teprve nakonec bych psal hejty.
Proč tak nepostupoval náš kreativec? Těžko říct,
neznám ho. Ale po zkušenostech s našima firemníma grafikama bych právě
podobné "kreativní" profese řadil velmi blízko ke zmrdíkům. Na projektu
nám dali nového grafika, aby nám pomohl s návrhem GUI vyvíjené aplikace.
Jeho první slova byla - to, co udělal můj předchůdce je úplně špatně,
zvětšete okraje (ať jsou to pořádný dlaždice), odstraňte ze stránek
skoro všechen obsah, protože já těm zobrazovaným datům nerozumím no a na
pozadí dejte můj úžasný wallpaper (půlmegový jpeg). K tomu mumlal něco
o UX a nekonzistentním ovládání, což završil návrhem dvou portletů,
z nichž každý měl jiné ovládací prvky. Tím strávil několik týdnů, pak
skončil a dali nám grafika nového. Jeho první slova byla (ano, hádáte
správně) - to, co udělal můj předchůdce je úplně špatně... Samozřejmě
nelze zobecňovat na základě jedné zkušenosti, ale pokaždé, když si na
něco ztěžuje nějaký kreativec, tak jsem proti němu podvědomě zaujatý...
Tuhle odbočku jsem si dovolil proto, že mám pocit,
že spousta lidí je přesvědčená o své genialitě navzdory (leckdy
oprávněné) kritice nadřízených či kolegů. Přes svoji údajnou genialitu
se obávají změnit práci, protože podvědomě cítí, že nejsou tak dobří,
jak si myslí a tak raději vymýšlejí různá spiknutí zmrdíků, kteří jim
jen a jen ubližují. Dokonce bych řekl, že to jsou ve skutečnosti
zakuklení zmrdíci, kteří jen čekají na vhodnou příležitost projevit se.
Tenhle postřeh není mířen proti původní d-fensově
typologii, i když s ní dnes už tak moc nesouhlasím. V mnohém mi to
přijde jako hledání nepřítele za každou cenu, navíc pojaté strašně
negativisticky, bojovně a agresivně. O tomhle pocitu mě přesvědčil
i následný (d-fensův) boj proti "cyklobuznám" - a to mám pár nepěkných
zkušeností s cyklisty i když jen jako chodec, který ale není, na rozdíl
od řidiče, chráněn vším tím plechem okolo :).
Můj pohled na zmrdíky je možná ovlivněn tím, že jsem
se s nima osobně nějak zvlášť nepotkal. Sice jsem pracoval v nadnárodní
SW firmě, jenže mezi programátorama se velice rychle pozná, kdo umí
a kdo ne, na to stačí pár pár dní a někdy i hodin. No a od středního
managementu jsme byli celkem odstíněni, občas sice proběhla nějaká ta
prezentace vizí nebo dotazník typu "na stupnici od jedné do deseti
určete, nakolik se ztotožňujete ..." ale nešlo o nic, co by normální
člověk nepřetrpěl.
A tak mi nakonec připadá, že mi mnohem víc než
zmrdíci vadí různí moderní "kreativci" bez špetky pokory a porozumění
potřebám zákazníků... Ale hlavně, že UX a dlaždice...