http://www.sklisen.cz/sahaweb/index.php

23. prosince 2016

H.P.Lovecraft - Sešit 3 (Hrůza v Dunwichi a jiné horrory) a 4 (Stín nad Innsmouthem a jiné horrory)

Autorovým tvůrčím postupům jsem se detailně věnoval v recenzi prvních dvou sešitů, u třetího a čtvrtého se zaměřím spíše na (stručné) dojmy z jednotlivých povídek. 

Oba sešity jsou si podobné v tom, že obsahují několik krátkých povídek a jednu výrazně delší - titulní. Povídky se většinou nevěnují přímo mýtu Cthulhu, byť je občas zmíněn a tvoří důležitý ideový rámec. Obecně mě zaujali degenerovaní puritáni, které jejich prudérnost v kombinaci s dalšími vlivy zavedla až daleko za hranice normálnosti a pro Evropana je poněkud komické, když se mluví o starých událostech ze 17. a 18. století, což je pro nás spíše novověk a rozhodně ne temná minulost.

Hrůza v Dunwichi

Úvodní povídka Hrobka kombinuje hrdinovo snění s prožíváním hrůzných událostí v minulosti, staví do kontrastu subjektivní prožitky a objektivní pohled okolí. Krátká povídka Ultharské kočky líčí pomstu trápených koček, zmíněné degenerované puritány líčí Obrázek v domě, kde se na krátkém prostoru z drobných náznaků ani pořádně nedozvíme celou kanibalskou hrůzu. Sugestivnější, i když s tušenou pointou, je povídka Pickmanův model o malíři děsivých obrazů nelidských zrůd.

Hrůza v Dunwichi je velmi působivá, delší povídka a řekl bych - čistokrevný horor. Děj se odehrává kdesi v zapadlých oblastech Nové Anglie, kde se v osamělé rodině čarodějů narodí míšenec člověka a dávné rasy. Jeho rychlé dospívání všechny zarazí, hrůzné události pak vyděsí. Ovšem až po jejich odeznění se ukáže, že mnohem nebezpečnější byl neviditelný bratr, ještě méně lidský. A právě ten prchavý moment hrůzy z toho, že to čaroději přerostlo přes hlavu patří k vrcholům povídky. Podle mě je to jedna z nejlepších autorových povídek. 

Závěrečná povídka Ve zdech Eryxu je snad jediná autorova čistá sci-fi. Povídka se odehrává na Venuši a líčí setkání lidského průzkumníka s neviditelným bludištěm, v němž vypravěč nalezne vinou své zvědavosti smrt.

Stín nad Innsmouthem

Úvodní povídka Měsíční močál se odehrává v Irsku, kde se dávný močál brání obnově rodového sídla a vysoušení; v kulisách hororově klasických až klišovitých (za zvuku píšťal nad močálem tančí přízraky a hrdina je ve svitu měsíce pozoruje z kamenné věže) ožívají bezbožné kulty starší než lidstvo. V povídce Bezejmenné město putuje hrdina do města popsaného v Necronomiconu, kdesi v arabské poušti. Ve městě nachází artefakty dávné civilizace ještěrů a při sestupu do hlubokého podzemí zjišťuje, že ještěří civilizace není tak mrtvá, jak by si myslel a přál. Povídka Pes líčí osud dvou podivínů, vykradačů hrobů, kteří ze starých hrobů berou morbidní artefakty. Jednou však narazí na artefakt, jehož se majitel ani po smrti nechce vzdát. Byť jde o další klasickou zápletku, tak je docela sugestivně pojatá. V povídce On potká vypravěč starce, jež ho zavede do tajemného domu a vypráví o starých indiánských rituálech a ukazuje mu, kdoví proč, výjevy z minulosti i budoucnosti. Vypravěče tím skutečně vyděsí a ten svým výkřikem povolá na svého druha pomstu zavražděných Indiánů.

V titulní povídce Stín nad Innsmouthem se vypravěč skoro omylem dostává do izolovaného, poloopuštěného a zdegenerovaného městečka na pobřeží. Městečko má špatnou pověst, okolní se mu vyhýbají, protože degenerované obyvatele provází odporné pověsti o uctívání mořských ďáblů a lidských obětech, týkající se zejména náhodných návštěvníků. Z šeptaných pověstí místního opilce se vypravěč dozví o divoších z jižních mořích, kteří se klaněli zvráceným bohům, jakýmsi nesmrtelným polorybám-položábám žijícím pod mořem. Šlo ovšem o skutečné tvory, divoši dostávali za lidské oběti ryby a postupně došlo i ke vzájemnému míšení, přičemž se vzešlí potomci rodili jako lidé ale postupně se měnili a vraceli zpět do moře. Lodní kapitán z Innsmouthu proniknul mezi divochy a jejich kult převezl do svého města - což je příčina současného úpadku. Vypravěč povídačce samozřejmě nevěří, bohužel se mu nepodaří odjet z města a je přinucen přespat. V noci se jej pokouší místní přepadnout, jeho útěk se změní v boj o život a přitom spatří nelidské ještěry a tvory v různém stádiu přechodu mezi člověkem a nimi a pochopí, že šeptané legendy jsou doslovnou pravdou. 

Díky dlouhému rozjezdu postupného sbírání indicií buduje autor atmosféru a tak není přechod od povídaček v doslovnou pravdu tak násilný. Ovšem v kontextu autorovy tvorby je zajímavý a netradiční konec povídky. V něm vypravěč provádí další genealogické výzkumy a zjistí, že sám má vzdálené předky v Innsmouthu, po pár letech si uvědomí, že se začíná přeměňovat. Ovšem na rozdíl od drtivé většiny ostatních povídek ho tato změna neděsí ale těší se na ni, což je neobvyklý rys v autorově tvorbě. I když je tento závěr trochu násilně připojený a nezapadá plně do předchozího děsu, je velmi zajímavý - a svědčí i o určitém vývoji postavy.

***

Abych řekl pravdu, krátké povídky postavené na šokujícím ale očekávaném nebo aspoň tušeném "šokujícím" závěru mě až tak nezaujaly, což souvisí i s naší celkovou otrlostí. Delší texty, kde má autor čas a prostor připravit si a vybudovat atmosféru jsou mnohem zajímavější. Na jejich sugestivnosti se podílí spousta detailů, vzájemné návaznosti, odkazy a citace, které textu dodávají charakter vědeckého textu; hrdinové jsou často vzdělanci pátrající systematicky a vědecky, byť v poněkud morbidních oblastech a odkazují se na genealogii, antropologii, religionistiku nebo srovnávací folkloristiku. 

Navíc už Lovecraftův svět přešel do obecného povědomí a tím ztratil moment šokujícího překvapení. Přesto se sugestivní, silné a inspirativní momenty v povídkách objevují a osobně mě zajímá reakce člověka tváří v tvář něčeho neobvyklého a děsivého, ne spíše abstraktní hrozby Starých... Ale pořád je to "jenom" oddychová literatura. 

17. listopadu 2016

O programování 01 - Úvod

Programováním, potažmo tvorbou SW se zabývám nějakých 30 let. Začátky v šesté třídě na IQ 151 nelze brát vážně, ale seriózně se programováním zabývám více než 20 let. Za tu dobu jsem poznal kromě "běžných" procedurálních a objektových jazyků i jazyky funkcionální a logické (při studiu) i deklarativní typu SQL. Díky tomu uznávám sílu jiných přístupů, protože jeden správně napsaný update v SQL může mít stejnou sílu jako několik desítek řádků v Javě. 

Primárně mě však živí Java a tak mně před lety docela zaujalo, že se do Javy 8 dostaly rysy funkcionálních jazyků. Ovšem po letmém seznámení se s implementací jsem začal být skeptický a k využití nových rysů jsem se dlouho nemohl odhodlat. Až v poslední době jsem si s tím trochu pohrál v práci a následně jsem si chtěl soukromě porovnat výkonnost a přehlednost kódu. Výsledek mě však spíše zklamal a prvotní dojem byl ten, že implementace využívající funkcionálních rysů Javy 8 není ani časově výhodnější ani syntakticky přehlednější. Výkonnost nebyla cílem zavedení funkcionálních rysů, takže není fér tohle Javě vyčítat, cílem bylo umožnění funkcionálního přístupu, jenže způsob, jakým to řeší Java 8 se mi moc nelíbí a nepřijde mi přehledný.

Postupem času jsem ale tento názor korigoval, o tom však budou další díly. Také bych chtěl zdůraznit, že se rozhodně nevymezuji vůči vlastním konceptům funkcionálního programování, ty jsou super (možnost předat funkci jako parametr, mapování funkce na seznamy a další mohou výrazně zjednodušit a zelegantnit algoritmus), ale javovská implementace mi připadá jako syntaktický podvod, který není ani přehledný ani elegantní. 

Mým cílem je v následujících článcích implementovat pár základních algoritmů, které jsem v práci řešil klasickým cyklem foreach a jejich následné převedení do funkcionální podoby. Na tyto konstrukce se podívám z hlediska výkonnosti a hlavně přehlednosti zápisu, dále bych chtěl tytéž úlohy řešit v dalších programovacích jazycích, abych vysvětlil, proč Javovskou implementaci nepovažuji za elegantní. Ještě nemám jasno v tom, které jazyky použiji, mezi kandidáty patří Ruby, Haskell, Erlang a jím inspirované Clojura a Scala, lákala by mě i Lua. Možná dojde i na Lisp nebo Javascript, který také umožňuje zajímavé syntaktické konstrukce. Záměrně vynechávám Perl, protože tam by šlo vše napsat zhruba 30 způsoby více či méně čitelnými až nečitelnými. 

Tuto sérii článků beru i jako výzvu, protože se většinu z uvedených jazyků budu muset když ne naučit, tak alespoň oprášit letité znalosti. Navíc se posledních pár let zabývám spíše analýzou, architekturou a řízením a na vlastní kódování mi už nezbývá tolik prostoru a času. 

No a když už si s tou Javou budu hrát, tak si chci vyzkoušet některé konstrukce a postupy, které se tu doporučují, tu zase nedoporučují - jde o věci, které člověk běžně používá, protože někde někdo psal, že to tak má být, ale už není čas si to reálně vyzkoušet a ověřit. 

10. října 2016

Protest - Have a Rest, Please

Slovenská death/grindová skupina Protest (neplést se skoro stejnojmennou českou punk/oi kapelou) funguje od konce 80. let, aktivní je víceméně dodnes byť poslední aktualizace na bandzone pochází z roku 2011. Tato aktualizace zmiňuje nově připravované nahrávky, nicméně bych řekl, že posledním řadovým počinem je stále hodnocené album Have a Rest, Please. Obal tohoto CD obsahuje pár fotek a názvy skladeb v angličtině a slovenštině, fotka podzimní krajiny by spíše slušela doomové než grindové kapele ale každopádně by si (fotku i obal) měl vzít do rukou grafik, protože to vypadá otřesně. 

CD obsahuje 16 skladeb na ploše 35 minut a jedná se o poctivý brutal death/grind, naštěstí bez žádných technohrátek, úryvků z filmů, inter, outer a podobných "vtipných" volovin - s výjimkou závěrečné etno hrátky. Prezentovaný death/grind není monotonní a byť převažuje sypačka, najdeme zde motivy (výrazně) melodické, brutální i zběsilé. Dojde také na zvolnění tempa, vyhrávky i chytlavé momenty a díky tomu se celek prezentuje v podobě stylu, která se mi zamlouvá. 

Nářezové pasáže jsou hodně brutální ale není to bordel a když kluci přitlačí na pilu, tak jde o solidní brusku. Občas se objeví i lehce variabilní vokály a třeba deathová "I Have 7 Flowers" mi lehce evokuje Napalm Death z první poloviny 90. let (kdy se mi hodně líbili) - a inspiraci právě touto legendou potvrzuje i (převzatý?) "Lapač smrti". Závěrečná etno hrátka budí úsměv, ale když to musí být.... Z drobností potěší občasný ostrý zvuk činelu, basa, nějaký ten death/thrash riff nebo náznaky štěkotu. 

Když už poslouchám grind tak tohoto typu - šlapavý rytmus, chytlavé momenty, místy melodické a přitom brutální - to je docela fajn mix. K úplné spokojenosti mi chybí pořádný ječák ale nemůžu mít vše. Album jako celek nenudí, není to ale ani žádný zázrak, jde o starý poctivý death/grind bez volovin okolo. 

30. září 2016

Gustav Meyrink - Valpružina noc / Bílý dominikán

Gustav Meyrink patří do okruhu pražských spisovatelů. Mezi jeho pozdní díla patří kratší prózy Valpružina nocBílý dominikán vydávané často v jednom svazku. V obou textech se prolíná realita s mystickými výjevy a autor hojně čerpá ze svých znalostí alchymie a magie a používá i zednářské motivy. Dovede však barvitě vylíčit vizuálně silné scény a momenty, které se silně zapíší do paměti - a skoro si říkají o výtvarné nebo filmové zpracování. 

29. září 2016

Dead Carnage / Soul Massacre

Splitko deathmetalových kapel Dead CarnageSoul Massacre vyšlo v roce 2015 v Pařátu. V obou případech jde o poměrně nová jména na scéně, nicméně zastřešená zkušenými harcovníky z kapel Disfigured Corpse a G.O.R.E v případě Dead Carnage, resp. Hypnotic Scenery a Dyssolving Of Prodigy v případě Soul Massacre. Jak již bylo řečeno, obě kapely hrají "ten svůj deathmetal" a to spíše oldchoolový, výsledný zvuk je naštěstí rozdílný a snadno rozpoznatelný. Obě kapely jsou z Havířova a dohromady nabízejí cca 35 minut materiálu, což je tak akorát, aby nahrávka nenudila.

Dead Carnage - The Only Thing I Ever Wanted Was To Kill The God

Po úvodním ruchovém intru nabízí Dead Carnage různé varianty převážně střednětempého death metalu. Jeho pojetí má hrubým, byť celkem srozumitelným, vokálem blízko k brutální variantě stylu, hudebně zase spíš k technické. Prostor dostanou riffující a thrashující pasáže i svižnější části, nicméně úvod nahrávky mi přišel hodně klišovitý a předvídatelný. I přes melodické momenty nebo sóla jde spíše o hutnou a syrovou, byť ne vyloženě brutální, záležitost. Paradoxně je asi nejzajímavější lehce odlišná závěrečná skladba věnovaná Disfigured Corpse - punkový rytmus a lehce zběsilé pojetí skladbě sluší. Celkově bych o tvorbě Dead Carnage řekl, že originalita není veskrze žádná ale poslouchá se to dobře, zvlášť pro toho, kdo má rád old school death v hopsavě hutné podobě.

Soul Massacre - 1000 Ways To Die

Soul Massacre nabízí pomalejší a hutnější skladby blížící se svým feelingem pomalejším věcem od Krabathoru. Přijde mi, že trvá o něco déle se do jejich tvorby dostat, ale celkem to stojí za to - murmur (z dívčího hrdla), střední tempo, výrazná basa, vyhrávky a sóla mají v celkovém spojení kýžený efekt. Zkrátka zkušenosti ze spíše doomových kapel jsou poznat. Na nahrávce se objevují hutné riffy a thrashující plochy, přechody, změny tempa i různé varianty murmuru a zpěvu včetně lehce sekaného, přitom i celkem srozumitelného.

***

Na první poslech mi přišla část Soul Massacre nudnější ale později se ukázala jako promyšlenější a složitější, zkrátka jsou poznat zkušenosti z doomu přetavené do deathu. Dead Carnage jsou přímočaře hopsavější, jde tak trochu o death zpopularizovaný a dotažený do komerční dokonalosti dvacet let starou Sepulturou, pohybujeme se však v udg rovině a rozhodně nejde o kopírku ani výrazné ovlivnění, spíše o přístup - hutné riffy, valivost a podladěnost. 

Celkový dojem ze splitu je spokojenost s oběma skupinama, na druhou stranu takových je... Zkrátka tento počin hodnotím dobře - takže za tři :) 

8. září 2016

Pačess - Trapista

Pačessovo druhé sólové album "Trapista" z roku 2016 nabízí na ploše cca půl hodiny šestici skladeb. Převážně jde o svižné blackmetalové sypačky, je však slyšet i inspirace epikou Bathory a metalem konce 80. let. Z nahrávky je poznat jak Pačessův autorský rukopis tak návaznost na debut i tvorbu domovského Asgardu. 

"Trapista" je stejně jako jeho předchůdce monotematické album a zabývá se vařením piva v klášteru, kde se mniši s tímto nápojem mazlí a hledají správné ingredience a složení. Názvy skladeb dávají tak trochu vzpomenout na Master's Hammer, jen si nejsem jistý mírou nadhledu. Hlavní devizou alba je variabilita vokálů, každou postavu zpívá jiný zpěvák (Lord Morbivod, Khaablus, Blackie, Tomáš Chytík, Zdeněk ČernýPačess), což dodává nahrávce na zajímavosti a svěžesti. 

27. července 2016

Priessnitz - Freiwaldau/Nebel

První dvě alba jesenické kapely Priessnitz patřila na začátku 90. let ke špičce temného popu resp. gothic rocku a dokonce bych řekl, že převyšují i tehdejší tvorbu naší žánrové špičky, totiž XIII. století. Obě alba vznikla těsně po sobě a rozdíl mezi nimi není velký, přesto lze pozorovat určitý vývoj - debutové album Freiwaldau je lehce neuhlazené, na Nebel se ve větší míře objevuje popová líbivost. Priessnitz dokázali napsat chytlavý a silný refrén, takže jejich skladby měly výrazný hitový potenciál a koncertní provedení bylo hodně energické, přesto skladby zůstaly v základu temné a niterné. 

Po vydání prvních dvou desek jsem kapelu přestal sledovat, ve své další tvorbě se totiž odklonili od gothic rocku (aniž bych tehdy věděl, že je to gothic rock) k rockovému mainstreamu, aspoň mi to tak tehdy připadalo a líbivá podoba tvorby mi už moc neseděla - viz třeba "odrhovačka" "Děláže". Faktem je, že já sám jsem se v té době posouval více k metalu a HC, takže je možné, že vývoj kapely byl zcela přirozený a logický.

Freiwaldau

Na debutovém albu z roku 1991 je základní podoba jednotlivých skladeb podobná - basový základ a charismatický vokál, k tomu chytlavý refrén. Texty provází lehké tajemno, sugestivní a poetické obrazy, např. zakouřenej bar a malej rum, pustý dům kdesi v horách; samozřejmě se řeší i vztahy, ale texty si vždy udržují určitou úroveň. Jednotlivé skladby jsou emotivní a procítěné, přitom niterné a uvěřitelné. Většina z nich je opravdu chytlavá až hitová, přitom jednoduchá a přímočará - namátkou "Kam se podějem", "Tělo", "Divná tma", "Marie" a zapomenout samozřejmě nemohu na "Sny", tehdejší megahit (nezávislých rádií) - chytlavý, úderný a vygradovaný. 

Celá deska má v sobě zvláštní smutek a melancholickou náladu, občas se objeví rockovější moment a celek se poslouchá opravdu dobře. Dnes, po 25 letech, mě překvapuje hitový potenciál, originalita, svojskost a hlavně stylová čistota, protože to se dnes už nenosí - kdo nemíchá aspoň tři styly, ani nevleze na pódium. Možná by pomohlo trošku producentské práce, na druhou stranu je zachycená i lehká syrovost a autenticita.

Nebel

Následník z roku 1992 drží podobnou formu, skladby jsou chytlavější a písničkovější; "Hory", "Divoká a chladná" nebo "Dotkni se mě" patřili k tehdejším koncertním tutovkám. Dojde jak na razantnější skladby, např. (navzdory názvu) "Potichu", tak na melancholické až rezignované ("Nebaví" nebo "Ach jo"). Signifikantní a patřičně prožitý refrén v "Nacht Und Nebel" patří k tomu, co definuje Jeseníky i skupinu samotnou a kapela z toho těžila ještě hodně dlouho. Poslední čtyři až pět skladeb si z LP nevybavuju, přijdou mi lehce experimentálnější, a třeba dadaisticko-hravě-rozverná "Hlava" mi nějak k Priessnitzu nesedí. 

V hodnocení se v podstatě můžu jen opakovat - příjemně poslouchatelné skladby, chytlavé a přitom temné, s obrovským charismatem J.Švejdíka. I texty stojí za to a to říkám jako někdo, kdo 99% textů považuje za výplň, jenže v podání Priessnitz ani text typu "...říkám si proč nebejt šťastnej..." nezní pitomě.

***

V širších souvislostech patří obě alba mezi nejlepší české nahrávky počátku 90. let, podle mě jsou i lehce nedoceněné. Priessnitz možná trochu zapadli, protože nebyli z Prahy a ani ten styl není úplně masovka, ale ... každopádně doporučuji k poslechu i dnes. Což je, vzhledem k tomu, co všechno tehdy vycházelo, docela úspěch.

Originální článek s odkazy na podobné články 

9. června 2016

Egon Bondy - Afghánistán

Kratší próza Afghánistán z roku 1980 volně navazuje na knihy Invalidní sourozenci a 677. Jedná se o autorovou reakci na sovětskou okupaci Afghánistánu, události v Polsku i emigraci Pavla Zajíčka. Kniha nabízí pár hlubších myšlenek o černých vyhlídkách lidstva, ale celkově je to spíše četba méně závažná.

Hlavními hrdiny knihy jsou C. a D. (milenci z 677), kteří se pomocí bílého prášku přenáší do světa Bondyho knih Invalidní sourozenci, Mníšek a 677. V posledním případě to však s drogou přeženou a ocitají se v blízké budoucnosti ve světě po zničující válce, kde přežili jen oni dva. Zkázu celého lidstva považují za obrovské štěstí a radují se z konce nesmyslné otročiny. Radostně putují do Plzně, kde nalézají pár dalších přeživších a dozví se, že západní Evropa je spálená ale ve východní zůstalo vše netknuté, jen lidé byli vyhubeni. Brzy však pochopí, že tato skupina přeživších patří ke stejnému tupému stádu jako vyhynulé lidstvo a proto pokračují dál na západ.

10. dubna 2016

Egon Bondy - 677

Kratší próza 677 z roku 1977, vydaná oficiálně až roku 2001, patří mezi typická Bondyho díla ze sedmdesátých let. Prolínají se v ní události pražského undergroundu, vize antického světa v období úpadku a antiglobalizační a filosofické úvahy. 

První kapitola představuje (reálné) figurky z Malé strany a undergroundu - pana Pánka, Veneru (později proslul jako Svatý Vincent), Magora a další včetně básníka, tedy autora samotného. Mezi fiktivní postavy patří Antonius a Helena, milenci z upadajícího antického města na kraji pouště, jež sužují nájezdy barbarů. Normalizační Praha a antické město se časově i místně prolínají, což dává příběhu snový a zároveň nadčasový nádech. 

V následující kapitole nazvané "co s mravoličným románem" autor typizuje a charakterizuje jednotlivé skupiny lidí v tehdejším Československu. Z této části mám podivný pocit. Sice bych neřekl, že autor vyloženě některými elitářsky pohrdá, ale přes jeho (zdánlivý) nadhled bych čekal větší pochopení, protože mnozí byli do své pozice vmanipulování a jednají z nutnosti. Paradoxní přitom je, že autor sám byl spolupracovníkem StB. 

Následují další příhody z normalizační undergroundové Prahy prolínající se s láskou Antonia a Heleny, kteří se od známých dozvídají o způsobu vládnutí mocných i o probíhajících represích, zdánlivě neviditelných, seznámí se i s Chartou 677 bojující za společenská i politická práva obyvatel. Příběh završuje okupace nomády a obrana obyvatel města zakončená smrtí a zkázou celého města. A to včetně kolaborantů, kteří doufali, že je nomádi vezmou na milost jako vždy, tentokrát však autor všem predikuje trpký konec.

***

Kniha byla psána v době vzniku Charty a jedné vrcholné etapy tehdejšího undergroundu. Poznáváme však díky ní jakoby odvrácenou stranu Charty, ono vše nebylo tak, jak je nám dnes podsouvána včetně skoro zbožštění V.Havla, o němž je v knize jediná zmínka jako o milionářském synkovi ve vězení. Každopádně Bondy (resp. románový básník) odmítá Chartu jako pokus od moci odstavených dostat se zpátky. Charta je pro něj horší než legitimní vláda, protože o té se ví, že je to lež, kdežto Charta se tváří jako pravda. Z pohledu autora je to ale stejná lež, jemu jde o skutečné osvobození lidstva v duchu marxismu podpořeného ontologickou nutností. 

Bondy překračuje rozdělení na socialismus a kapitalismus a uvažuje v geopolitických souvislostech, provádí analýzu vládnoucí moci jako takové, nezávisle na konkrétní politické situaci, což později dotáhl v dalších, čistě teoretických, dílech věnovaných globalizaci. Dalším tématem je nutnost překonání biologična a úvahy o smyslu života v práci. A když líčí, jak tehdejší garnitura oblbuje lidi televizí a rozhlasem, zkrátka unifikovanou zábavou, napadá mě jediné - co by říkal dnes, kdy se sice zvětšil počet televizních programů, z nichž můžu volit, ale svoboda jako taková je stále více omezovaná. Ale z náznaků bych řekl, že s tím počítal. 

Prolínání realit je zajímavý prvek, dále je celkem pěkně romanticky popsané sbližování Antonia s Helenou a krása jejich lásky kontrastuje s nudou a šedí běžného života. Většinu probíraných témat však napsal autor jinde a líp, byť zde je vše podáno stručně a jasně, bez zbytečného okecávání. Mnohem zajímavější jsou tedy detaily denního života, což má rozměr až kronikářský. Dojde na líčení normalizační Prahy a různých míst pro autora důležitých, čímž autor také navazuje na podobně laděné dřívější prózy, opět podle mě lepší.

Originální článek s odkazy na podobné články 

29. března 2016

E.M.Remarque - Tři kamarádi

Tři kamarádi jsou považování za nejlepší dílo spisovatele E.M.Remarqua a i já ho před dvaceti lety rád četl. Nyní jsem však knihou spíše zklamán a dřívější nadšení se ne a ne dostavit. 

Kniha líčí příhody tří kamarádů (vypravěče Robbyho, Otty a Gottfrieda) a jejich dalších přátel v meziválečném Německu. Na začátku knihy slaví Robby třicet let - přežil první světovou válku i následná bouřlivá dvacátá léta, což se projevuje na jeho přístupu k životu. Momentálně má s kamarády autodílnu ale ve všeobecné bídě a chudobě se jim moc nedaří. Jejich radostí a pýchou je závodní auto Karel, v otřískané karoserii je totiž ukryt skvělý motor a baví je provokovat ostatní řidiče. Při jedné takové akci se seznámí s Patricií a Robby s ní postupně začne chodit a později i žít. 

Těžiště knihy tvoří všední rutina běžných dní, tedy trocha práce a večerní popíjení (rumu) v baru, ať už s kamarády nebo s prostitutkami, které zná Robby z doby, kdy se živil jako barový klavírista. Pohybujeme se tak v polosvětě lehkých dívek, barmanů, hostinských a kšeftařů, není to však ten elegantní svět známý z prvorepublikových filmů, spíše omšelost a prázdnota Bukowského. Děj provází různé příhody z dražeb, lunaparku, koňských sázek, automobilových závodů a taxikářské praxe, tyto příhody jsou až tragikomické a ilustrují všeobecnou bídu. 

Kamarády drží nad vodou neutuchající duch přátelství zocelený zákopy první světové války. Bezútěšnou šeď Robbyho života prozařuje jako sluneční paprsek sbližování s Patricií, byť provázené mukami žárlivosti na její známé, přitom mu Pat říká, že nechce, aby se vzdal svých kamarádů na její úkor. Oba tvoří zvláštní dvojicí, on je otrlý válkou a krizí a ona, sice křehká ale v náhledu na život, pro Robbyho nepochopitelně, je možná cyničtější než on. Během společné dovolené u moře začne Pat chrlit krev, její tuberkulóza vysvětluje některé nálady a názory na život a smrt Robbymu důvěrné známé z války. 

Zbytek léta provází bezstarostnost před podzimním odjezdem do sanatoria, na podzim a v zimě zůstává Robby sám, resp. s kamarády. Volný čas tráví v baru, kde hraje na klavír a pije, jejich dílna se dostává do existenčních problémů. Společnost se radikalizuje, politické schůze provází pouliční násilnosti a při jedné z nich zastřelí Gottfrieda, kamarádí vezmou spravedlnost do svých rukou. Dílna nakonec zkrachuje, vše rozprodají a zbyde jim jen Karel, více než auto. 

Po vánocích přijde Robbymu telegraf od Pat, ať přijede a tak okamžitě vyjíždí, přestože ví, že mají peníze jen na pár dní pobytu - Otto však slibuje, že peníze sežene. Pobyt v sanatoriu provází podivná rozpustilost čekajících na smrt, kdy už je (skoro) vše dovoleno. Pat je šťastná, že je tam Robby s ní, už ví, co ji čeká ale poslední dny si chce užít. Od Otty přijdou peníze a Robby pochopí, že prodal Karla, díky tomu ale vydrží s Pat až do její smrti.

***

Hrdinové žijí ze dne na den a v mnohém mi to připomnělo "A bude hůř" nebo Bukowského. Jenže ten takhle žil ze své vlastní volby, kdežto postavy z knihy a další miliony lidí takhle žili z donucení, každopádně je to život tak nějak prázdný. Děj se sice odehrává v relativně atraktivním prostředí automobilové dílny a nočních barů, ale není to veselé, převažuje beznaděj a bída. S tím kontrastují dojemné scény s Pat, ale celkově je to selanka a zhruba v půlce mě to přestalo bavit. 

Základní hodnotou knihou je kamarádství, takže třeba prodej Karla, ve své podstatě obrovská (a cynicky řečeno i zbytečná) oběť je zmíněna jednou větou, protože je to samozřejmost, kterou by udělal každý kamarád. A jen tak mimochodem by mě zajímalo, jestli je v knize vícekrát použito slovo rum nebo Patricie. 

Při čtení mi to přišlo jako celkem přeceňované dílo, prim totiž hraje bída a poflakování se a na láhev rumu je vždy, ať je bída sebevětší. Nechci falešně moralizovat, jak kamarádství tak láska jsou silné pilíře proti bídě a beznaději, díky nim zůstává člověk člověkem, ale celkově mi Tři kamarádi nepřipadají jako nějaké výjimečné dílo.

22. března 2016

Stíny plamenů - Šum v pološerech

Neuběhl ani rok a hyperaktivní Lord Morbivod vydal novou nahrávku Stínů plamenů pod názvem Šum v pološerech. Původně mělo jít o "demo" nahrané "postaru" tak, aby mělo atmosféru prvních alb, nakonec vyšla nahrávka jako plnohodnotná na CD včetně číslovaného digipacku (ten mám) a LP. Limitovaný digipack má jednoduchý ale účelný design - převažuje černá barva, motivy stoky, texty a pár fotek. Celkově mi zvuk přijde místy zbytečně slitý ale na druhou stranu si jsem celkem jistý, že zrovna Morbivod přesně ví, co dělá. 

Úvodní skladba Borský sběrač mi přijde až příliš velký nářez, byť dostatečně melodický. Zaujmou i dunivé bicí (evokující kovové údery poklopů) a další atributy typické pro tvorbu stínů včetně zvolnění a střídání vokálů, dominuje však rychlý zpěv i tempo. Druhá skladba Lesk mrtvých požárů přináší zpomalení a jednodušší resp. přímočařejší bicí, což právě upomíná na staré nahrávky. Jednotlivé skladby mají různou náladu, střídají se skladby přímočaře nářezové i pomalejší a hutnější, např. ve Flexibilní stoce jsou chytlavé momenty díky frázování i šílený smích. 

Za zmínku stojí jako vždy texty, již zmíněná úvodní skladba rekapituluje, co se dělo od předchozího alba a vzpomíná i na refrén z prvního dema, text Sesunutí podzemních cest je místy zvláštně absurdní (alá Master's Hammer) a přitom skvěle podaný. Text závěrečné skladby Synchronizace vod je inspirován nedávnou otravu lidí v Praze, celá skladba je ukázkou skvělého kontrastu technického textu a blackmetalového nářezu, což vrcholilo ve druhé části alba "Odpadní galerie". 

Po úvodním nářezu dojde postupně na mírné zvolnění a zhutnění, objeví se i zajímavé a silné melodie. Všechny prvky se v jednotlivých skladbách různě prolínají a pokaždé hraje prim jiná složka, přijde mi však, že novější nahrávky jsou tvrdší a chybí v nich stará chytlavost a náboj. Jde prostě o další nahrávku v řadě, bez dřívějšího puncu výjimečnosti, jako by tam už nebylo "srdíčko" i když nepochybuji, že ho tam Morbivod pořád dává. 

I aktuální nahrávka Stínů plamenů přináší kanalizační blackmetal švédského typu, kombinuje tvrdost a melodiku a z davu průměrnosti se vymyká přístupem a texty. Stíny jsou jedna z mála kapel, jejíž texty si přečtu a neberu je jen jako výplň a zpěv nechápu jen jako další zvukovou stopu.
Podobně jako na předchozí desce "Propadlé vody" mám trochu divný pocit z první skladby a více se mi líbí druhá půlka nahrávky. Celkově jsem však spokojen, i když by mi nevadil trochu delší interval mezi deskami, ať jsou nám exkurze do Plzeňského podzemí vzácnější. 

7. února 2016

Terry Pratchett - Věda na Zeměploše 4 - Soudný den

Terry Pratchett - Věda na Zeměploše 4 - Soudný den

Soudný den je čtvrtým dílem populárně naučné série, která čtenáře seznamuje s mnoha zajímavými vědeckými problémy. Při čtení se na jednu stranu nemohu ubránit dojmu opakování probíraných témat v jednotlivých dílech, na druhou stranu se objevují zajímavá a nová témata z oblasti mýtů, teologie, náboženství i vlastní metodologie vědy. Díky tomu se můžeme zamyslet i nad tím, nakolik je náš svět ovlivněn způsobem jeho poznávání. 

V úvodu připomenou autoři výchozí rámec celé série, totiž vznik našeho vesmíru jako důsledku pokusu Zeměplošských mágů a jejich následných zásahů. Následuje stručné vysvětlení současné částicové fyziky až k Higgsovu bosonu, pro mě je mnohem zajímavější rozdíl mezi lidsko-centrickým a vesmíro-centrickým vesmírem a důsledky tohoto rozdílu pro vznik vědy jakožto objektivní disciplíny. Lidsko-centrický přístup je demonstrován na srovnání aztéckých a indických mýtů o světě neseném želvou a hlavně na vysvětlení, jak k těmto představám došlo a proč jsou tak lákavé a rozšířené. Perličkou je pak vysvětlení, jak v se mýtech z hadů stali sloni. Po kosmologii starověkých národů dojde na důkazy o kulatosti Země i na bizarní pokusy dokázat její plochost v 19. století. Zmíněna je i teorie o Zemi jako dutině, škoda, že nejsou uvedeny Německé pokusy na toto téma prováděné během druhé světové války. 

2. února 2016

Pačess - Monte Liliorum

Sólový debut kytaristy Pačesse z roku 2011 jsem si sehnal hlavně kvůli tomu, že je věnován Lulči (u Vyškova) a tamní dominantě, Liliové hoře. Z Lulče totiž pochází část mé rodiny a i já zde strávil pár víkendů, hlavně na přírodním koupališti "U Libuše", takže je mi tento kraj blízký. Dalším lákadlem pro mě byli hostující zpěváci Blackie a hlavně Lord Morbivod. Hudebně je CD inspirováno epickým metalem alá Bathory s melodickými a akustickými prvky, jenže já Bathory nikdy moc neprožíval a stejně se mi od nich nejvíc líbilo netypické Requiem. 

Pačess nahrál všechny nástroje, z produkcí mu pomohl již zmíněný Blackie a o zpěv se podělili Blackie, Lord Morbivod, Styrbjorn a Štěpán. Booklet a výbava CD je klasická, grafika samotná je pak věcí vkusu - různé erby a malůvky sice ke stylu patří, mě však přijdou lehce naivní až dětinské.

Nahrávka je hned od úvodu první skladby hymnická a epicky rozmáchlá, pomalejší tempo doplňují melodické vyhrávky a sóla, přidává se srozumitelný nakřáplý skřehot. Dojde i na svižnější, thrashové a valivější pasáže, ale pořád je zachována majestátní atmosféru, na které se podílejí i sborové refrény. U druhé skladby Až listy zrudnou mi v uvozovkách stačí, že ji zpívá Lord Morbivod, byť mu frázování místy nejde tak, jak jsme zvyklí - (asi) si text nepsal sám, text samotný mě docela baví, je to taková mile hrůzostrašná historka. I tato skladba je variabilní, místy přechází v až nekompromisní black s melodickými vyhrávkami ale závěrečná akustická kytara a melodický zpěv mi úplně nesedí.

24. ledna 2016

Dobu konzumní vystřídala doba pomíjivá

Naši rodiče žili ve světě rozděleném na dva tábory - socialistický a kapitalistický (když pominu třetí svět). Po pádu socialismu jsme nepřešli ke kapitalismu, protože i on se v té době transformoval a nastala doba konzumní. Této době vládne spotřeba, konzum a reklama. Řekl bych ale, že i dobu konzumní pomalu nahrazuje a mnohde již nahradila doba pomíjívá - zejména na internetu. Nikoho nezajímá minulost, byť stará pět minut, nikoho nezajímá včerejší status nebo týden stará fotka, tedy pokud to zrovna není in. Natož pak loňský mobil nebo tři roky stará televize, o starší věci není nezájem, výrobky zůstávají bez podpory a je potřeba koupit novější model. Tím se kruh uzavírá a spirála konzumu zrychluje. Už to není ani přítomnost co nás zajímá, jen jakési pomíjivé online cosi... 

8. ledna 2016

Terry Pratchett - Zeměplocha 40 - Pod parou

Pod parou je další knihou z cyklu úžasné Zeměplochy Terryho Pratchetta a to (už asi třetí) poslední. V tomto díle se na Zeměploše setkáváme s průmyslovou revolucí a intrikami tradičních (až staromódních) trpaslíků.

Mandlomil vynalezne parní stroj resp. lokomotivu a svůj vynález nabídne Jindřichu Králi. Ten je sice jedním z nejbohatších mužů Ankh-Morporku ale vydělává na odpadech, což není moc prestižní povolání. V železnici proto spatří něco opravdu seriózního, navíc by se železnice hodila i Vetinarimu, protože cesta do Ubervaldu trvá týdny a je nebezpečná. Zejména těm, kteří se Vetinariho pokouší přepadnout. Na druhou stranu nemá parní stroj na Zeměploše co dělat, takže Vetinari musí vše vhodně usměrnit a k tomu použije Vlahoše von Roseta, ředitele městské pošty, mincovny a banky.