Terry Pratchett - Věda na Zeměploše 4 - Soudný den
Soudný den je čtvrtým dílem populárně naučné
série, která čtenáře seznamuje s mnoha zajímavými vědeckými problémy.
Při čtení se na jednu stranu nemohu ubránit dojmu opakování probíraných
témat v jednotlivých dílech, na druhou stranu se objevují zajímavá
a nová témata z oblasti mýtů, teologie, náboženství i vlastní
metodologie vědy. Díky tomu se můžeme zamyslet i nad tím, nakolik je náš
svět ovlivněn způsobem jeho poznávání.
V úvodu připomenou autoři výchozí rámec celé série,
totiž vznik našeho vesmíru jako důsledku pokusu Zeměplošských mágů
a jejich následných zásahů. Následuje stručné vysvětlení současné
částicové fyziky až k Higgsovu bosonu, pro mě je mnohem zajímavější
rozdíl mezi lidsko-centrickým a vesmíro-centrickým vesmírem a důsledky
tohoto rozdílu pro vznik vědy jakožto objektivní disciplíny.
Lidsko-centrický přístup je demonstrován na srovnání aztéckých
a indických mýtů o světě neseném želvou a hlavně na vysvětlení, jak
k těmto představám došlo a proč jsou tak lákavé a rozšířené. Perličkou
je pak vysvětlení, jak v se mýtech z hadů stali sloni. Po kosmologii
starověkých národů dojde na důkazy o kulatosti Země i na bizarní pokusy
dokázat její plochost v 19. století. Zmíněna je i teorie o Zemi jako
dutině, škoda, že nejsou uvedeny Německé pokusy na toto téma prováděné
během druhé světové války.
Další kapitola se zabývá příčinnou souvislostí
a tím, co se mohlo stát a co se skutečně stalo, přičemž toho, co se
mohlo stát je mnohem víc. Je to zajímavé filosofické téma jdoucí od
částic až k teorii chaosu a končí konstatováním, že vhodně pokročilá
technologie je nerozeznatelná od magie, což je demonstrováno tím, že si
prý 20% lidí koupí zásuvku, přidělá ji na zeď a diví se, že nefunguje.
S probíraným tématem souvisí vznik života a způsob evoluce, kdy (samo)
stvoření a (boží) plán nejsou nakonec tak rozdílné, jak se zdá, protože
byť je vše opravdu velmi nepravděpodobné, tak je to ve skutečnosti
zakončené jistotou, protože se to stalo. V této souvislosti je kladena
otázka, zda by se vesmír a svět vyvinul plus mínus stejně nebo úplně,
ale úplně, jinak, kdyby vše začalo znovu.
Autoři také uvažují o tom, jak vlastně zkoumat náš
vlastní vesmír, když jsme jím samým omezení a nemůžeme jít nad jeho
hranice. K tomu se dostali skrze topologii, mluví také o složitých
soustavách, které se vzájemně ovlivňují. Příkladem je třeba soustava
matka - dítě, kteří se vzájemně vychovávají a ovlivňují a po každé
interakci nezůstává ani jeden subjekt stejný jako před ní. V této části
se objevuje pro mě celkem originální myšlenka nebo otázka, zda naše
pokusy nenutí hmotu chovat se podivně a zda bizarní výsledky částicových
experimentů nezpůsobujeme my sami principiálně špatnými experimenty.
Další kladená otázka souvisí s tím, zda by měly
fyzikální zákony stejnou nebo různou podobu, kdyby se vývoj poznání
světa odvíjel historicky jinak. Tato otázka zdánlivě nedává smysl,
protože fyzikální zákon je pevně daný, jenže fyzikální zákony jsou ve
skutečnosti jen přibližným popisem reality. A zkoumáním jiných složek
reality, jiným způsobem nebo v jiném pořadím bychom možná došli k mírně
odlišným zákonům - ono stačí porovnat třeba evropské a čínské myšlení.
Jde i o to, že teprve výjimka dělá daný fyzikální zákon zajímavým,
otevírá totiž prostor pro další zkoumání a bádání.
Jednotlivé úvahy jsou proloženy krátkými kapitolkami
ze Zeměplochy, kde došlo k průsaku realit a jedna knihovnice se ze Země
přenesla na Zeměplochu. Kapitoly s mágy jsou kraťoučké, mají však
atmosféru Neviditelné univerzity, byť jen místy. Knihovnice se na
Univerzitě setká i s Mrakoplašem, což už bohužel není ten starý dobrý
Mrákoš ale nerudný profesor a tuto změnu považuji za smutný konec
oblíbené postavy. Na Zeměploše probíhá soud mezi Mágy a Omnijci
o vlastnictví Země a závěr tohoto soudu je dokonce i vtipný - třeba ve
chvíli, kdy vyznavač Oma popírá i to, co Om říká, protože hájí svoji
víru, ne Omovu. Nejsem si ale jistý, zda je nutné (v poznámce)
vysvětlovat, proč je Knihovník lidoopem.
***
Kniha obsahuje pár
zajímavých nápadů ale skutečně originální myšlenka nebo přístup mi až na
výjimky chybí, celá série je pořád dokola. Aspoň mi to tak připadá,
protože se o daná témata jednak zajímám a za druhé jsou často využita
v běžných dílech Zeměplochy. Pokud však někdo čte jen tuto sérii, tak to
může být úžasný zdroj myšlenek a námětů.
Ze začátku mi to přišlo trochu blábolivé ale autoři
brzy přešli na rozdíl mezi vědou a náboženstvím nebo na původ mýtů, což
bylo docela zajímavé. Objevilo se i pár nových faktů a myšlenek, třeba
zpochybnění Velkého třesku, což jsem považoval za všemi uznávanou
hypotézu. Závěr poslední kapitoly o vědě a náboženství mi přišel hodně
zajímavý a jako jediná kapitola by si zasloužila více prostoru. Zaujalo
mě v ní vysvětlení výhod animismu proti monoteismu (v animismu má vše
svoji rozdílnou příčinu, kdežto monoteismus má jednoho boha na vše)
a také je zde zmíněn podstatný rozdíl mezi technologií a náboženstvím -
náboženství má osobní rozměr.
Hodně záleží, co člověk od knihy čeká a jaké má
vstupní znalosti. Pokud současnou vědu nesleduje, tak pro něj kniha
obsahuje dost zajímavého, pokud už něco ví, tak jde spíše o doplnění,
rozšíření a popularizaci. Každopádně je její záběr docela široký, což je
podnětné - nevěnuje se jen fyzice nebo biologii ale hledá styčné body,
paralely, přejímání a ovlivňování se.
Žádné komentáře:
Okomentovat