Gustav Meyrink patří do okruhu pražských spisovatelů. Mezi jeho pozdní díla patří kratší prózy Valpružina noc a Bílý dominikán
vydávané často v jednom svazku. V obou textech se prolíná realita
s mystickými výjevy a autor hojně čerpá ze svých znalostí alchymie
a magie a používá i zednářské motivy. Dovede však barvitě vylíčit
vizuálně silné scény a momenty, které se silně zapíší do paměti -
a skoro si říkají o výtvarné nebo filmové zpracování.
Valpružina noc
Valpružina
noc se odehrává na Hradčanech, v "ghettu" chátrajících paláců, v nichž
žijí přestárlí potomci starodávných šlechtických rodů. Některé postavy,
zejména císařského lékaře řečeného Pingvín, poznáváme na pravidelném
setkání u hraběnky Zahrádkové. Členové společnosti jsou hrdí na to, že
třicet let nebyli v Praze a při zmínce o (probíhající první světové)
válce mluví o Prusích. Jejich setkání přeruší podivný
vetřelec/náměsíčník - herec Zrcadlo, který na sebe umí přebírat fyzickou
podobu jiných lidí, což společnost vyděsí. Zrcadlo bydlí u české
Lízinky, staré prostitutky, kterou všichni přítomní v mládí znali a tak
končí setkání velmi rozpačitě. V dalších scénách poznáváme sirotka
Otokara, jehož kmotrou je hraběnka Zahrádková a její neteř Polyxenu
a její tajemné prolnutí s obrazem prabáby.
Svět Hradčan je izolován od okolí, ale události
první světové války a sociální nepokoje se jej dotýkají, což se projeví
během slavnostního večera, kdy sedí podle starého zvyku páni a sloužící
u společného stolu. Jakýsi Tatar vysvětluje, že je Zrcadlo ovládán
mudrcem z východu a popisuje techniky pro vstup duše do jiného těla. U
večeře vyskytnuvší se sociální konflikty kulminují později na schůzi
revolucionářů plánujících revoluci podle ruského vzoru. Schůze se
účastní i Otokar, který touží být císařem světa, aby byl hoden Polyxeny.
Vše spěje k překvapivé a fantasmagorické katarzi.
Objeví se fáma o oživnutí Jana Žižky, Zrcadlo je stažen z kůže a jeho
kůží je potažen buben, na který revolucionáři bubnují v čele průvodu
pobíjejícího hradčanskou šlechtu. Otakar je touž lůzou korunován králem,
následuje svatba s Polyxenou a poté se vydává v čele průvodu na
vycpaném koni k hraběnce Zahrádkové pro korunu, hraběnka však Otokara
(svého odvrženého syna) zastřelí. Pingvín se vypořádává s minulostí i se
svým životem a vyráží vpřed, po kolejích jako nekonečném žebříku rovnou
pod vlak.
Valpružina noc je částečně groteskou starého světa,
který už dnes vnímáme spíše nostalgicky a romanticky. Děj zaplňují
pitoreskní postavičky, objevují se i morbidní detaily, třeba rubín
uprostřed čela nebo mouchy, vše má ale v příběhu a jeho rozuzlení své
místo stejně jako mystické a citové výlevy, třeba modlitba Otokarovy
nevlastní matky. Filosoficky a mysticky zajímavé jsou pasáže, kdy skrze
herce Zrcadlo promlouvá k Pinqvínovi Lucifer, čínský mudrc nebo jeho
pravé Já, totiž Radost a Duše. Všichni mu tvrdí to stejné, totiž to, že
kdo se vzdálil své Duši, zemře.
Text tvoří samostatné kapitoly, zvláštní kontrast
tvoří mystické úvahy a tajemná láska Otokara a Polyxeny na jedné straně
a revolucionáři a jejich běsnění na straně druhé. Jde o jakousi
mystickou reflexi změny společnosti během probíhající války, doplněnou
až Máchovsky romantizujícími momenty a atmosférou. Místy mě dokonce
napadá sousloví "hlas krve" a předobraz dnešních béčkových knih
o upírech, ale velmi těžko lze hledat skutečnou souvislost.
Bílý dominikán
Bílý
dominikán obsahuje "diktovaný" příběh nehmotného vypravěče. Příběh
začíná nočními duševními výlety v sirotčinci, adopcí baronem a líčením
života v posledním domě zvláštního městečka obkrouženého řekou,
v nejvyšším patře starého rodového domu. V sousedství žije starý
truhlář, jeho žena, slavná herečka, si ho vzala, aby ho učinila
šťastným. Truhlář je blb a že se jim narodila dcera Ofélie po 6 měsících
bere jako důkaz jejího velkého hereckého talentu. Vypravěč líčí
oboustranné citové vzplanutí mezi ním a Ofélií i jejich společné chvíle
jdoucí až nad rámec zemského chápání.
Ofélie se svěřuje, že ji herectví, tedy přetvářka
před prostým davem, nebaví ale vše dělá kvůli nevlastnímu otci, jehož má
ráda. Vypravěč pojme úmysl truhláře zabít a tím ji osvobodit, svůj
úmysl nerealizuje ale přesto utrpí duševní otřes. Během jeho zotavování
se odjíždí Ofélie do hlavního města a později od ní přijde dopis, že se
utopí a její tělo připlave po proudu a žádá hrdinu, ať ji pohřbí pod
jejich lavičkou. I přes její smrt jsou pořád duchovně spolu, hranice
mezi oběma světy je příliš tenká a vypravěč ji v noci snadno překračuje
ve svých putováních.
Tímto momentem končí reálnější linie příběhu, byť
i v ní se nachází významné fantastické motivy. Ty ve druhé části
převáží, hrdina se věnuje studiu a nevychází mnoho let z domu. Ukáže se,
že je ve skutečnosti baronův syn, dvanáctý v rodové linii a dochází
k jeho postupnému prolínání s předky vedoucí k mystickému osvobození
hrdinova rodu, jako duch bez těla putuje a vede spisovatelovu ruku.
Hrdinovo osvobozování provází a symbolizuje boj
s hlavou medúzy představující věčný a nesmiřitelný boj o individualitu
člověka, o jeho Já. Medúza se maskuje za mariánský kult spojený
s Ofélií, na jejím zbožštění má hlavní podíl její nevlastní otec a to,
že je truhlář chápu jako určitou paralelu s kořeny křesťanství.
První část, zejména niterné spojení s Ofelií, byla
celkem zajímavá ale postupně převažující mesiášství a spasitelství,
z nějž Ofélie tak nějak vyvanula, už mě moc nebavilo. V textu se
objevují zednářské a esoterické motivy a úvahy, podle doslovu
i taoistické, provázené silnými vizuálními obrazy. Objevují se sice
i zajímavé myšlenky, ale takto fantazírovat lze libovolně dlouho
a závěrečné vyvrcholení textu je spíše rozbředlé.
***
Doslov ke knize je podle mě naprosto zbytečný a neobsahuje prakticky nic zajímavého a obohacujícího.
Oba texty jsou silně prostoupeny duchovnem
a mystikou, přitom děj sám o sobě je až absurdní a obsahuje prvky
grotesky, pitoreskní postavy a (děsivé až bizarní) detaily mu dodávají
na atraktivitě. Město obkrouženo řekou, vysoký dům, truhlář v podzemí,
samota starých potomků dávných rodů, to vše jsou až hororově kýčovité
rekvizity, ale Meyrink s nimi přišel jako jeden z prvních. Oba texty
mají společné rysy, ať už mystický podtext nebo některé dějové motivy
jako je davové šílenství, ztotožnění se s dávným předkem nebo hrdinky,
chránící své milé nadpozemskou láskou a tím teskně přitažlivé. Svým
vyzněním mají texty blízko ke Klímovi a (nejen) umístěním Valpružiné
noci i k Bondymu.
Žádné komentáře:
Okomentovat