http://www.sklisen.cz/sahaweb/index.php

29. března 2016

E.M.Remarque - Tři kamarádi

Tři kamarádi jsou považování za nejlepší dílo spisovatele E.M.Remarqua a i já ho před dvaceti lety rád četl. Nyní jsem však knihou spíše zklamán a dřívější nadšení se ne a ne dostavit. 

Kniha líčí příhody tří kamarádů (vypravěče Robbyho, Otty a Gottfrieda) a jejich dalších přátel v meziválečném Německu. Na začátku knihy slaví Robby třicet let - přežil první světovou válku i následná bouřlivá dvacátá léta, což se projevuje na jeho přístupu k životu. Momentálně má s kamarády autodílnu ale ve všeobecné bídě a chudobě se jim moc nedaří. Jejich radostí a pýchou je závodní auto Karel, v otřískané karoserii je totiž ukryt skvělý motor a baví je provokovat ostatní řidiče. Při jedné takové akci se seznámí s Patricií a Robby s ní postupně začne chodit a později i žít. 

Těžiště knihy tvoří všední rutina běžných dní, tedy trocha práce a večerní popíjení (rumu) v baru, ať už s kamarády nebo s prostitutkami, které zná Robby z doby, kdy se živil jako barový klavírista. Pohybujeme se tak v polosvětě lehkých dívek, barmanů, hostinských a kšeftařů, není to však ten elegantní svět známý z prvorepublikových filmů, spíše omšelost a prázdnota Bukowského. Děj provází různé příhody z dražeb, lunaparku, koňských sázek, automobilových závodů a taxikářské praxe, tyto příhody jsou až tragikomické a ilustrují všeobecnou bídu. 

Kamarády drží nad vodou neutuchající duch přátelství zocelený zákopy první světové války. Bezútěšnou šeď Robbyho života prozařuje jako sluneční paprsek sbližování s Patricií, byť provázené mukami žárlivosti na její známé, přitom mu Pat říká, že nechce, aby se vzdal svých kamarádů na její úkor. Oba tvoří zvláštní dvojicí, on je otrlý válkou a krizí a ona, sice křehká ale v náhledu na život, pro Robbyho nepochopitelně, je možná cyničtější než on. Během společné dovolené u moře začne Pat chrlit krev, její tuberkulóza vysvětluje některé nálady a názory na život a smrt Robbymu důvěrné známé z války. 

Zbytek léta provází bezstarostnost před podzimním odjezdem do sanatoria, na podzim a v zimě zůstává Robby sám, resp. s kamarády. Volný čas tráví v baru, kde hraje na klavír a pije, jejich dílna se dostává do existenčních problémů. Společnost se radikalizuje, politické schůze provází pouliční násilnosti a při jedné z nich zastřelí Gottfrieda, kamarádí vezmou spravedlnost do svých rukou. Dílna nakonec zkrachuje, vše rozprodají a zbyde jim jen Karel, více než auto. 

Po vánocích přijde Robbymu telegraf od Pat, ať přijede a tak okamžitě vyjíždí, přestože ví, že mají peníze jen na pár dní pobytu - Otto však slibuje, že peníze sežene. Pobyt v sanatoriu provází podivná rozpustilost čekajících na smrt, kdy už je (skoro) vše dovoleno. Pat je šťastná, že je tam Robby s ní, už ví, co ji čeká ale poslední dny si chce užít. Od Otty přijdou peníze a Robby pochopí, že prodal Karla, díky tomu ale vydrží s Pat až do její smrti.

***

Hrdinové žijí ze dne na den a v mnohém mi to připomnělo "A bude hůř" nebo Bukowského. Jenže ten takhle žil ze své vlastní volby, kdežto postavy z knihy a další miliony lidí takhle žili z donucení, každopádně je to život tak nějak prázdný. Děj se sice odehrává v relativně atraktivním prostředí automobilové dílny a nočních barů, ale není to veselé, převažuje beznaděj a bída. S tím kontrastují dojemné scény s Pat, ale celkově je to selanka a zhruba v půlce mě to přestalo bavit. 

Základní hodnotou knihou je kamarádství, takže třeba prodej Karla, ve své podstatě obrovská (a cynicky řečeno i zbytečná) oběť je zmíněna jednou větou, protože je to samozřejmost, kterou by udělal každý kamarád. A jen tak mimochodem by mě zajímalo, jestli je v knize vícekrát použito slovo rum nebo Patricie. 

Při čtení mi to přišlo jako celkem přeceňované dílo, prim totiž hraje bída a poflakování se a na láhev rumu je vždy, ať je bída sebevětší. Nechci falešně moralizovat, jak kamarádství tak láska jsou silné pilíře proti bídě a beznaději, díky nim zůstává člověk člověkem, ale celkově mi Tři kamarádi nepřipadají jako nějaké výjimečné dílo.

22. března 2016

Stíny plamenů - Šum v pološerech

Neuběhl ani rok a hyperaktivní Lord Morbivod vydal novou nahrávku Stínů plamenů pod názvem Šum v pološerech. Původně mělo jít o "demo" nahrané "postaru" tak, aby mělo atmosféru prvních alb, nakonec vyšla nahrávka jako plnohodnotná na CD včetně číslovaného digipacku (ten mám) a LP. Limitovaný digipack má jednoduchý ale účelný design - převažuje černá barva, motivy stoky, texty a pár fotek. Celkově mi zvuk přijde místy zbytečně slitý ale na druhou stranu si jsem celkem jistý, že zrovna Morbivod přesně ví, co dělá. 

Úvodní skladba Borský sběrač mi přijde až příliš velký nářez, byť dostatečně melodický. Zaujmou i dunivé bicí (evokující kovové údery poklopů) a další atributy typické pro tvorbu stínů včetně zvolnění a střídání vokálů, dominuje však rychlý zpěv i tempo. Druhá skladba Lesk mrtvých požárů přináší zpomalení a jednodušší resp. přímočařejší bicí, což právě upomíná na staré nahrávky. Jednotlivé skladby mají různou náladu, střídají se skladby přímočaře nářezové i pomalejší a hutnější, např. ve Flexibilní stoce jsou chytlavé momenty díky frázování i šílený smích. 

Za zmínku stojí jako vždy texty, již zmíněná úvodní skladba rekapituluje, co se dělo od předchozího alba a vzpomíná i na refrén z prvního dema, text Sesunutí podzemních cest je místy zvláštně absurdní (alá Master's Hammer) a přitom skvěle podaný. Text závěrečné skladby Synchronizace vod je inspirován nedávnou otravu lidí v Praze, celá skladba je ukázkou skvělého kontrastu technického textu a blackmetalového nářezu, což vrcholilo ve druhé části alba "Odpadní galerie". 

Po úvodním nářezu dojde postupně na mírné zvolnění a zhutnění, objeví se i zajímavé a silné melodie. Všechny prvky se v jednotlivých skladbách různě prolínají a pokaždé hraje prim jiná složka, přijde mi však, že novější nahrávky jsou tvrdší a chybí v nich stará chytlavost a náboj. Jde prostě o další nahrávku v řadě, bez dřívějšího puncu výjimečnosti, jako by tam už nebylo "srdíčko" i když nepochybuji, že ho tam Morbivod pořád dává. 

I aktuální nahrávka Stínů plamenů přináší kanalizační blackmetal švédského typu, kombinuje tvrdost a melodiku a z davu průměrnosti se vymyká přístupem a texty. Stíny jsou jedna z mála kapel, jejíž texty si přečtu a neberu je jen jako výplň a zpěv nechápu jen jako další zvukovou stopu.
Podobně jako na předchozí desce "Propadlé vody" mám trochu divný pocit z první skladby a více se mi líbí druhá půlka nahrávky. Celkově jsem však spokojen, i když by mi nevadil trochu delší interval mezi deskami, ať jsou nám exkurze do Plzeňského podzemí vzácnější.