První dvě alba jesenické kapely Priessnitz
patřila na začátku 90. let ke špičce temného popu resp. gothic rocku
a dokonce bych řekl, že převyšují i tehdejší tvorbu naší žánrové špičky,
totiž XIII. století. Obě alba vznikla těsně po sobě a rozdíl mezi nimi
není velký, přesto lze pozorovat určitý vývoj - debutové album Freiwaldau je lehce neuhlazené, na Nebel
se ve větší míře objevuje popová líbivost. Priessnitz dokázali napsat
chytlavý a silný refrén, takže jejich skladby měly výrazný hitový
potenciál a koncertní provedení bylo hodně energické, přesto skladby
zůstaly v základu temné a niterné.
Po vydání prvních dvou desek jsem kapelu přestal
sledovat, ve své další tvorbě se totiž odklonili od gothic rocku (aniž
bych tehdy věděl, že je to gothic rock) k rockovému mainstreamu, aspoň
mi to tak tehdy připadalo a líbivá podoba tvorby mi už moc neseděla -
viz třeba "odrhovačka" "Děláže". Faktem je, že já sám jsem se v té době
posouval více k metalu a HC, takže je možné, že vývoj kapely byl zcela
přirozený a logický.
Freiwaldau
Na debutovém
albu z roku 1991 je základní podoba jednotlivých skladeb podobná -
basový základ a charismatický vokál, k tomu chytlavý refrén. Texty
provází lehké tajemno, sugestivní a poetické obrazy, např. zakouřenej
bar a malej rum, pustý dům kdesi v horách; samozřejmě se řeší i vztahy,
ale texty si vždy udržují určitou úroveň. Jednotlivé skladby jsou
emotivní a procítěné, přitom niterné a uvěřitelné. Většina z nich je
opravdu chytlavá až hitová, přitom jednoduchá a přímočará - namátkou
"Kam se podějem", "Tělo", "Divná tma", "Marie" a zapomenout samozřejmě
nemohu na "Sny", tehdejší megahit (nezávislých rádií) - chytlavý, úderný
a vygradovaný.
Celá deska má v sobě zvláštní smutek
a melancholickou náladu, občas se objeví rockovější moment a celek se
poslouchá opravdu dobře. Dnes, po 25 letech, mě překvapuje hitový
potenciál, originalita, svojskost a hlavně stylová čistota, protože to
se dnes už nenosí - kdo nemíchá aspoň tři styly, ani nevleze na pódium.
Možná by pomohlo trošku producentské práce, na druhou stranu je
zachycená i lehká syrovost a autenticita.
Nebel
Následník z roku
1992 drží podobnou formu, skladby jsou chytlavější a písničkovější;
"Hory", "Divoká a chladná" nebo "Dotkni se mě" patřili k tehdejším
koncertním tutovkám. Dojde jak na razantnější skladby, např. (navzdory
názvu) "Potichu", tak na melancholické až rezignované ("Nebaví" nebo
"Ach jo"). Signifikantní a patřičně prožitý refrén v "Nacht Und Nebel"
patří k tomu, co definuje Jeseníky i skupinu samotnou a kapela z toho
těžila ještě hodně dlouho. Poslední čtyři až pět skladeb si z LP
nevybavuju, přijdou mi lehce experimentálnější, a třeba
dadaisticko-hravě-rozverná "Hlava" mi nějak k Priessnitzu nesedí.
V hodnocení se v podstatě můžu jen opakovat -
příjemně poslouchatelné skladby, chytlavé a přitom temné, s obrovským
charismatem J.Švejdíka. I texty stojí za to a to říkám jako někdo, kdo
99% textů považuje za výplň, jenže v podání Priessnitz ani text typu
"...říkám si proč nebejt šťastnej..." nezní pitomě.
***
V širších
souvislostech patří obě alba mezi nejlepší české nahrávky počátku 90.
let, podle mě jsou i lehce nedoceněné. Priessnitz možná trochu zapadli,
protože nebyli z Prahy a ani ten styl není úplně masovka, ale ...
každopádně doporučuji k poslechu i dnes. Což je, vzhledem k tomu, co
všechno tehdy vycházelo, docela úspěch.
Originální článek s odkazy na podobné články
Originální článek s odkazy na podobné články