Gustav Meyrink - Valpružina noc / Bílý dominikán

Gustav Meyrink patří do okruhu pražských spisovatelů. Mezi jeho pozdní díla patří kratší prózy Valpružina noc a Bílý dominikán vydávané často v jednom svazku. V obou textech se prolíná realita s mystickými výjevy a autor hojně čerpá ze svých znalostí alchymie a magie a používá i zednářské motivy. Dovede však barvitě vylíčit vizuálně silné scény a momenty, které se silně zapíší do paměti - a skoro si říkají o výtvarné nebo filmové zpracování. 

Dead Carnage / Soul Massacre

Splitko deathmetalových kapel Dead Carnage a Soul Massacre vyšlo v roce 2015 v Pařátu. V obou případech jde o poměrně nová jména na scéně, nicméně zastřešená zkušenými harcovníky z kapel Disfigured Corpse a G.O.R.E v případě Dead Carnage, resp. Hypnotic Scenery a Dyssolving Of Prodigy v případě Soul Massacre. Jak již bylo řečeno, obě kapely hrají "ten svůj deathmetal" a to spíše oldchoolový, výsledný zvuk je naštěstí rozdílný a snadno rozpoznatelný. Obě kapely jsou z Havířova a dohromady nabízejí cca 35 minut materiálu, což je tak akorát, aby nahrávka nenudila.

Dead Carnage - The Only Thing I Ever Wanted Was To Kill The God

Po úvodním ruchovém intru nabízí Dead Carnage různé varianty převážně střednětempého death metalu. Jeho pojetí má hrubým, byť celkem srozumitelným, vokálem blízko k brutální variantě stylu, hudebně zase spíš k technické. Prostor dostanou riffující a thrashující pasáže i svižnější části, nicméně úvod nahrávky mi přišel hodně klišovitý a předvídatelný. I přes melodické momenty nebo sóla jde spíše o hutnou a syrovou, byť ne vyloženě brutální, záležitost. Paradoxně je asi nejzajímavější lehce odlišná závěrečná skladba věnovaná Disfigured Corpse - punkový rytmus a lehce zběsilé pojetí skladbě sluší. Celkově bych o tvorbě Dead Carnage řekl, že originalita není veskrze žádná ale poslouchá se to dobře, zvlášť pro toho, kdo má rád old school death v hopsavě hutné podobě.

Soul Massacre - 1000 Ways To Die

Soul Massacre nabízí pomalejší a hutnější skladby blížící se svým feelingem pomalejším věcem od Krabathoru. Přijde mi, že trvá o něco déle se do jejich tvorby dostat, ale celkem to stojí za to - murmur (z dívčího hrdla), střední tempo, výrazná basa, vyhrávky a sóla mají v celkovém spojení kýžený efekt. Zkrátka zkušenosti ze spíše doomových kapel jsou poznat. Na nahrávce se objevují hutné riffy a thrashující plochy, přechody, změny tempa i různé varianty murmuru a zpěvu včetně lehce sekaného, přitom i celkem srozumitelného.

***

Na první poslech mi přišla část Soul Massacre nudnější ale později se ukázala jako promyšlenější a složitější, zkrátka jsou poznat zkušenosti z doomu přetavené do deathu. Dead Carnage jsou přímočaře hopsavější, jde tak trochu o death zpopularizovaný a dotažený do komerční dokonalosti dvacet let starou Sepulturou, pohybujeme se však v udg rovině a rozhodně nejde o kopírku ani výrazné ovlivnění, spíše o přístup - hutné riffy, valivost a podladěnost. 

Celkový dojem ze splitu je spokojenost s oběma skupinama, na druhou stranu takových je... Zkrátka tento počin hodnotím dobře - takže za tři :) 

Originální článek s odkazy na podobné články 

Pačess - Trapista

Pačessovo druhé sólové album "Trapista" z roku 2016 nabízí na ploše cca půl hodiny šestici skladeb. Převážně jde o svižné blackmetalové sypačky, je však slyšet i inspirace epikou Bathory a metalem konce 80. let. Z nahrávky je poznat jak Pačessův autorský rukopis tak návaznost na debut i tvorbu domovského Asgardu. 

"Trapista" je stejně jako jeho předchůdce monotematické album a zabývá se vařením piva v klášteru, kde se mniši s tímto nápojem mazlí a hledají správné ingredience a složení. Názvy skladeb dávají tak trochu vzpomenout na Master's Hammer, jen si nejsem jistý mírou nadhledu. Hlavní devizou alba je variabilita vokálů, každou postavu zpívá jiný zpěvák (Lord Morbivod, Khaablus, Blackie, Tomáš Chytík, Zdeněk Černý a Pačess), což dodává nahrávce na zajímavosti a svěžesti.