Autorovým tvůrčím postupům jsem se detailně věnoval
v recenzi prvních dvou sešitů, u třetího a čtvrtého se zaměřím spíše na
(stručné) dojmy z jednotlivých povídek.
Oba sešity jsou si podobné v tom, že obsahují
několik krátkých povídek a jednu výrazně delší - titulní. Povídky se
většinou nevěnují přímo mýtu Cthulhu, byť je občas zmíněn a tvoří
důležitý ideový rámec. Obecně mě zaujali degenerovaní puritáni, které
jejich prudérnost v kombinaci s dalšími vlivy zavedla až daleko za
hranice normálnosti a pro Evropana je poněkud komické, když se mluví
o starých událostech ze 17. a 18. století, což je pro nás spíše novověk
a rozhodně ne temná minulost.
Hrůza v Dunwichi
Úvodní povídka Hrobka
kombinuje hrdinovo snění s prožíváním hrůzných událostí v minulosti,
staví do kontrastu subjektivní prožitky a objektivní pohled okolí.
Krátká povídka Ultharské kočky líčí pomstu trápených koček, zmíněné degenerované puritány líčí Obrázek v domě,
kde se na krátkém prostoru z drobných náznaků ani pořádně nedozvíme
celou kanibalskou hrůzu. Sugestivnější, i když s tušenou pointou, je
povídka Pickmanův model o malíři děsivých obrazů nelidských zrůd.
Hrůza v Dunwichi je velmi působivá, delší
povídka a řekl bych - čistokrevný horor. Děj se odehrává kdesi
v zapadlých oblastech Nové Anglie, kde se v osamělé rodině čarodějů
narodí míšenec člověka a dávné rasy. Jeho rychlé dospívání všechny
zarazí, hrůzné události pak vyděsí. Ovšem až po jejich odeznění se
ukáže, že mnohem nebezpečnější byl neviditelný bratr, ještě méně lidský.
A právě ten prchavý moment hrůzy z toho, že to čaroději přerostlo přes
hlavu patří k vrcholům povídky. Podle mě je to jedna z nejlepších
autorových povídek.
Závěrečná povídka Ve zdech Eryxu je snad
jediná autorova čistá sci-fi. Povídka se odehrává na Venuši a líčí
setkání lidského průzkumníka s neviditelným bludištěm, v němž vypravěč
nalezne vinou své zvědavosti smrt.
Stín nad Innsmouthem
Úvodní povídka Měsíční močál
se odehrává v Irsku, kde se dávný močál brání obnově rodového sídla
a vysoušení; v kulisách hororově klasických až klišovitých (za zvuku
píšťal nad močálem tančí přízraky a hrdina je ve svitu měsíce pozoruje
z kamenné věže) ožívají bezbožné kulty starší než lidstvo. V povídce Bezejmenné město
putuje hrdina do města popsaného v Necronomiconu, kdesi v arabské
poušti. Ve městě nachází artefakty dávné civilizace ještěrů a při
sestupu do hlubokého podzemí zjišťuje, že ještěří civilizace není tak
mrtvá, jak by si myslel a přál. Povídka Pes líčí osud dvou
podivínů, vykradačů hrobů, kteří ze starých hrobů berou morbidní
artefakty. Jednou však narazí na artefakt, jehož se majitel ani po smrti
nechce vzdát. Byť jde o další klasickou zápletku, tak je docela
sugestivně pojatá. V povídce On potká vypravěč starce, jež ho
zavede do tajemného domu a vypráví o starých indiánských rituálech
a ukazuje mu, kdoví proč, výjevy z minulosti i budoucnosti. Vypravěče
tím skutečně vyděsí a ten svým výkřikem povolá na svého druha pomstu
zavražděných Indiánů.
V titulní povídce Stín nad Innsmouthem se
vypravěč skoro omylem dostává do izolovaného, poloopuštěného
a zdegenerovaného městečka na pobřeží. Městečko má špatnou pověst,
okolní se mu vyhýbají, protože degenerované obyvatele provází odporné
pověsti o uctívání mořských ďáblů a lidských obětech, týkající se
zejména náhodných návštěvníků. Z šeptaných pověstí místního opilce se
vypravěč dozví o divoších z jižních mořích, kteří se klaněli zvráceným
bohům, jakýmsi nesmrtelným polorybám-položábám žijícím pod mořem. Šlo
ovšem o skutečné tvory, divoši dostávali za lidské oběti ryby a postupně
došlo i ke vzájemnému míšení, přičemž se vzešlí potomci rodili jako
lidé ale postupně se měnili a vraceli zpět do moře. Lodní kapitán
z Innsmouthu proniknul mezi divochy a jejich kult převezl do svého města
- což je příčina současného úpadku. Vypravěč povídačce samozřejmě
nevěří, bohužel se mu nepodaří odjet z města a je přinucen přespat. V
noci se jej pokouší místní přepadnout, jeho útěk se změní v boj o život
a přitom spatří nelidské ještěry a tvory v různém stádiu přechodu mezi
člověkem a nimi a pochopí, že šeptané legendy jsou doslovnou pravdou.
Díky dlouhému rozjezdu postupného sbírání indicií
buduje autor atmosféru a tak není přechod od povídaček v doslovnou
pravdu tak násilný. Ovšem v kontextu autorovy tvorby je zajímavý
a netradiční konec povídky. V něm vypravěč provádí další genealogické
výzkumy a zjistí, že sám má vzdálené předky v Innsmouthu, po pár letech
si uvědomí, že se začíná přeměňovat. Ovšem na rozdíl od drtivé většiny
ostatních povídek ho tato změna neděsí ale těší se na ni, což je
neobvyklý rys v autorově tvorbě. I když je tento závěr trochu násilně
připojený a nezapadá plně do předchozího děsu, je velmi zajímavý -
a svědčí i o určitém vývoji postavy.
***
Abych řekl pravdu,
krátké povídky postavené na šokujícím ale očekávaném nebo aspoň tušeném
"šokujícím" závěru mě až tak nezaujaly, což souvisí i s naší celkovou
otrlostí. Delší texty, kde má autor čas a prostor připravit si
a vybudovat atmosféru jsou mnohem zajímavější. Na jejich sugestivnosti
se podílí spousta detailů, vzájemné návaznosti, odkazy a citace, které
textu dodávají charakter vědeckého textu; hrdinové jsou často vzdělanci
pátrající systematicky a vědecky, byť v poněkud morbidních oblastech
a odkazují se na genealogii, antropologii, religionistiku nebo
srovnávací folkloristiku.
Navíc už Lovecraftův svět přešel do obecného
povědomí a tím ztratil moment šokujícího překvapení. Přesto se
sugestivní, silné a inspirativní momenty v povídkách objevují a osobně
mě zajímá reakce člověka tváří v tvář něčeho neobvyklého a děsivého, ne
spíše abstraktní hrozby Starých... Ale pořád je to "jenom" oddychová
literatura.
