Big Boss - Doomy Ballads

Big Boss je neodmyslitelně spojen s českou legendou ROOT, přiznám se ale, že mě více oslovuje jeho sólová tvorba, ať už pod hlavičkou Big Boss Bandu nebo Equirhodontu. Jeho sólová tvorba je totiž docela rozmanitá a přijde mi i upřímnější, protože ROOT je zajetá značka, ale na sólovce může být sám sebou. 

Doomy Ballads z roku 2008 jsou pro mě překvapivá nahrávka, nemetalová, a ač doomař, tak různé balady a ploužáky nemám moc rád, přesto říkám, že tohle je skvělá záležitost. Booklet CD zdobí pištec skrytý v modrém oparu, celý booklet je laděn do modro zelena a obsahuje texty, v nichž patří mezi nejfrekventovanější (s mírnou nadsázkou) slovo "solitude", tedy samota. Na nahrávce se podílel výkvět brněnské scény a to i skladatelsky, kromě Big Bosse přispěly takové osobnosti jako Igor Hubík, Ashok, Blackie, Tudy, prostor dostali i Khopec, Paraghus, Dejan Petkovič a další. 

"Větrné" intro "The Wind" podmanivě namuvené Paulem Spackmanem plynule přechází do zpočátku spíše akustické "The Cognition" se vznosnými momenty, procítěným zpěvem, sólem i zhrubnutím hlasu na konci. Igorovu "Solitude" uvádí orientální motiv a skladba má pro mě tu správnou vznosnou (rootovskou) náladu, je to zkrátka epická a valivá hymna s vyhrávkami. Ashokovu "Tears of the Ages" hraje Tudy na piano, v závěru doplňuje kytarové sólo, k čemuž skvěle sedí (jak jinak) procítěný zpěv, takže výsledek je další parádní skladba. I Blackieho "The Ocean" je pomalejší, perkusní, melodická a melancholická skladba, kde prostor dostanou vzletné vokály. Rocková a docela chytlavá "The Moment of a Pearl" ve mě silně evokuje svojí náladou "Knocking on heaven's door", tedy super atmosféra akustické skladby až odrhovačky (v dobrém smyslu slova). Závěrečná "The End" přináší spíše nízko položený zpěv, přijde mi to však jako sbírka riffů a ne jako celistvá skladba, ale baladické momenty s melodičtějším zpěvem jsou fajn, a vlastně druhá půlka je moc pěkná... 

Prvním bonusem je "I Scream in the Dark of Lonelinesss" se spoustou progresivních vyhrávek a minimem (majestátního) zpěvu, skladba trvá devět minut - dobrý ale dlouhý. Druhým bonusem a závěrečnou skladbou CD je přearanžované "Adagio Canatibile" od Beethovena, nástroje zní zvláštně a pro mě překvapivě.

***

Nebudu machrovat, že poznám Blackieho nebo Ashokův styl, o to ani nejde. Jde o to, jak to zní a působí jako celek, jaké to vzbudí emoce a v tom jde o mistrovské dílo. Každá skladba je zpívaná trochu jinak a vždy procítěně, všude je cítit sladkobolný smutek a všechno je to krásně zahrané. Pro mě podobné nahrávky s časem získávají na hodnotě, před deseti lety, tedy v době vydání, by to kolem mě jen tak proletělo (v lepším případě), ale dnes si to opravdu užívám. A to ještě Big Boss neřekl vše, opravdový klenot nás teprve čeká... 

Mimochodem, Shindy vyprodává tohle CD za 50,- korun, osobně si myslím, že v českém undergroundu lze jen těžko najít lepší investici...

Root - Dema

Brněnský Root je legenda a za třicet let na scéně patří mezi nejznámější české (metalové) kapely. Ovšem i tato slovutná kapela nějak začínala a pohled na její začátky přináší dvoj CD z roku 2003 obsahující čtyři dema a živák, vše z let 1988-89. 

Jednoduchý booklet obsahuje pár historických fotek a vzpomínky na okolnosti nahrávání jednotlivých dem od Big Bosse a Blackieho. 

Uvedené dvoj CD si občas poslechnu, ovšem při psaní tohoto textu jsem si poslechl i debut "Zjevení" a také jsem si pročetl příslušné kapitoly z knihy "Temné kořeny", abych nasál dobovou atmosféru a více pochopil začátky této legendy. Obecně bych řekl, že se na demech střídají dvě polohy. Jednu tvoří "melodram", tedy (jemné) brnkačky s deklamací nebo řevem, což je v podání Dr.FE spíše úsměvné než hrozivé, druhou polohu představují kytarové řežby, ať už v podobě řezavé kytary, výrazného riffu nebo monotonního opakování. Nahrávky jsou syrové, mají však určitou atmosféru a i přes zvukovou nedokonalost je slyšet budoucí potenciál. 

Originální článek s odkazy na podobné články 

Václav Havel - Largo desolato, Pokoušení, Asanace

Několik Havlových her ze 70. let jsem již hodnotil, tentokrát jsem se dostal k trojici her z 80. let a jedná se o poslední tři hry před autorovým vstupem do politiky.

Largo desolato (1984)

Largo desolato líčí morální boj a dilema (stárnoucího) filosofa Leopolda. Nedávno napsal esej o lásce a tím se stal mluvčím a nadějí lidí, kteří se k němu upínají. Sám však kvůli tomu žije ve stresu a obavách, přátelům, manželce i milence Lucy opakuje jen prázdné vzletné fráze a očekávané zatčení ochromuje jeho tvůrčí práci. Jeho přátelé se ptají, zda je ještě tou osobou a morální autoritou nebo jen její prázdnou slupkou. Proto mu nabídka představitelů moci na popření autorství připadá vysvobozující a možnost ode všeho si odpočinout je lákavá. 

Hra líčí rozklad Leopoldovy osobnosti pod vlivem očekávání okolí a z toho plynoucího stresu odbourávaného léky a alkoholem. Hra patří mezi absurdní dramata a baví mě opakující se fráze a stejné repliky různých postav vrcholící kakofonií hlášek v závěru pátého obrazu. Stejně tak je zajímavá neschopnost říci "miluji tě" obalená do intelektuálských frází a když za Leopoldem přijde studentka Markéta, opakuje se stejné vzepětí citu jako kdysi u Lucy. Tak nějak tušíme, že jde o věčný koloběh a jen se můžeme ptát, zda je to prázdnota nebo způsob, jak lapat milenky... Autor se také vypořádává s pobytem ve vězení a připadá mi, jako by ho omlouval a zdůvodňoval jako odpočinek - což potvrzují i jeho Dopisy Olze. 

Na závěr hry jsou přidány poznámky pro inscenátory o lehké ironii, absurditě i nejednoznačnosti postav proplétající se celým dílkem. Na mě to ale takhle nepůsobilo a byť autor nechce, aby byl ze hry cítit socialismus nebo disidentsví, tak to na mě naopak čišelo. Převažující dojem ze hry je flákající se intelektuál, který se nimrá v blbostech. Tím nechce říct, že pouze dělník z kamenolomu má právo se vyjadřovat, spíše jde o to věnovat svůj čas smysluplné práci a vztahům. Což v té době možná nešlo, těžko soudit.

Pokoušení (1985)

Pokoušení je variací na faustovské téma, mě evokuje Bulgakova Mistra a Markétku nebo Pondělí začíná v sobotu bratří Strugackých svojí groteskností i byrokratickou atmosférou. 

Drama se odehrává v neurčitém vědeckém ústavu bojujícímu proti iracionálnímu mysticismu. Hlavní postavou je vědec Foustka, toho navštěvuje okultista Fistula a nabízí se jako pokusný subjekt; slibuje splnění přání týkajících se například sekretářky Markéty a další důkazy svých schopností. Foustka odmítá, ne však dostatečně rozhodně a tak se Fistulovy sliby projeví hned na ústavním večírku, kde jindy nervózní Foustka filosofuje s Markétou. Ráno ho však primář obviní z mysticismu a z dosavadního oblíbence se stává vyvrhel. Markéta se Foustky zastane a je okamžitě vyhozena, Foustka sám však dostane možnost obhájit se. Nejdříve se snaží sloužit oběma stranám, ale nakonec se ukáže, že Fistula je nasazen primářem, což je Foustkova zkáza. 

Hra klade zajímavé otázky ohledně motivů lidského chování, ptá se, co je to osud, co náhoda a co něčí přičinění. Lze se ptát, zda byl flirt s Markétou pouhá náhoda, okultní pikle, nebo se ve Foustkovi probudily schopnosti Fistulou stimulované - dnes bychom řekli, že Fistula je kouč. A bylo z Fistulových řečí opravdu jasné jeho postavení provokatéra nebo si to Foustka zaslepeně interpretoval po svém? 

Ve hře se opět objevují prvky absurdního dramatu, opakování stejných vět a dialogů zejména u promluv primáře, což jsou bláboly bez obsahu opakované pracovníky na různých pozicích. Hra však působí více jako temná groteska, komickou složku posiluje i přítelkyně Vilma, která ve Foustkovi probouzí city, které nechtěl mít, což je motiv objevující se i v předchozí hře. Oproti ní mi však přijde Pokoušení hlubší, kromě osobní roviny se objevují i úvahy o zaprodání se moci ilustrované i na složitých vztazích mezi zaměstnanci, kde se různě kombinují vztahy osobní i kariéristické.

Asanace (1987)

V Asanaci plánuje skupina architektů asanaci podhradí, obyvatelé jsou proti a sepisují petici, k nelibosti představitelů místní moci. Hlavní architekt je unaven životem a na vše již rezignoval, oproti tomu mladý architekt Albert je proti asanaci a panelákové výstavbě, tvrdí, že i město má vznikat organicky. Mluví o vnitřním hlasu, který ho nutí dělat věci správně, ptá se, co to je, když přeci není žádný Bůh (podobně se ptá Foustka i Leopold). 

Nově příchozí inspektor dává architektům svobodu, následuje bujará oslava a pitka. Po ní přichází ranní kocovina, další inspektor odvolává právního a svoboda končí. Vše se vrací do původních kolejí, velká slova jsou přizpůsobena nové situaci, jako staří praktici a pragmatici s tím nemají problém. Pouze Albert se nevzdává a tak ho tajemník uvězní, následuje další změna ve společnosti. To už nikdo neví, jak se s ní vyrovnat a vše ústí v tragické vyvrcholení, byť jiné, než by člověk čekal.

I tuto hru provází složité vztahy mezi postavami, kdy každý chce někoho jiného a projevuje se to hlavně při pitce. Zaujme bouřlivá láska mladíka ke zralé ženě a její různá reflexe ostatními. Na jednu stranu se objevují vzpomínky na bezprostřední mládí plné ideálů, na druhou stranu jde o mohutnou paralelu ke společenské situaci. Mluví se zde o pluralitě proti plánování, architektura je brána jako zrcadlo společnosti a svoboda neznamená, že není následovaná koncepce. Debaty lze shrnout do pojmů svoboda, architektura, čest a láska.

***

Ve všech hrách vidím posun od "banálních" jednoaktovek o radostech a strastech disidentského života k hlubším tématům. Zvlášť poslední dvě hry jsou hodně podnětné a hluboké, v těch obecných tématech mají co říci i dnes. Objevují se ještě lehké prvky absurdního dramatu, od nich se však autor dostává ke grotesce a humoru, kterými reflektuje již zmíněná závažná témata. Ta jsou ale vždy vzdálena běžným lidem, postavy her jsou intelektuálové, vědci z ústavů atd. 

Svoji roli v ději všech her hraje alkohol a volné vztahy v podobě různých milenek atd. Obojí Havel dobře znal a proto pro mě není morální autoritou, přesto se na jeho hry dívám čistě jako na literární (umělecké) dílo, oprošťuji se od autora jako takového. Proto mohu říct, že tyto hry mají co nabídnout v obecné rovině zakotvení lidské existence a důstojnosti. Nejsem z nich však nadšen tolik jako nakladatel, který v úvodu knihy mluví o Havlovi jako o nejpřednějším českém dramatikovi. I v minulém století bych našel minimálně Čapka, možná i Topola, o klasicích a obrozencích ani nemluvě. 

Originální článek s odkazy na podobné články 

War For War - Illud Tempus

War For War, další z mnoha projektů Lorda Morbivoda, se nějak nemůže najít, co CD, to dosti odlišná tvorba. Aktuální počin Illud Tempus (2017) se nese v duchu mixu elektroniky, black metalu a až operního ženského zpěvu, Morbivod totiž přizval Lenku Machovou (původní zpěvačku Ador Dorath) a vzniklo tak dílo nečekané a originální. CD je vybaveno standardním bookletem s texty a grafikou od Morbivoda, papírový přebal trochu ozvláštňuje standardní a běžnou krabičku. 

Hudebně jde o poměrně zajímavý mix EBM a (black) metalu, prostor dostávají klávesy a samply, dusavá rytmika, kytary, Morbivodův typický zpěv i šepot kontrastující s (operním) zpěvem Lenky. Celek nezní špatně ale asi to pro mě nebude taková srdcovka jako jiné Morbivodovy projekty, i když některé skladby ten potenciál mají. 

Výše uvedená hudební kombinace zní z CD od první skladby, kde přináší klávesy až magickou atmosféru. Třetí, titulní skladba je svižnější, zvukově variabilní a objevují se v ní i šlapavé a chytlavé momenty, zní mi i lehce goticky. V podobném chytlavém duchu pokračuje i následující skladba "Zajištěná cesta" kde zaujme souzvuk zpěvů a atmosféra, pátá "Černé duše mráz" je docela strojová s alternativním nádechem, Morbivodův zkreslený vokál nad elektronikou je taky parádní. Na CD se střídají skladby svižnější i pomalejší, tvorba se často blíží k EBM, třeba dvojice závěrečných skladeb, což jsou pochodové marše, podkrelené melodiemi a táhlými samply. 

Lenčin vokál je sice výborný ale ne vždy zapadá do hudby, album je hodně o zvuku. Dvě živá vystoupení, která jsem viděl, nebyla v tomto smyslu úplně ideální, v klidu doma to zní super ale třeba v šalině už to nějak není ono. A to si myslím, že mám docela dobré přenosné audio. 

Srdcovka to pro mě asi nebude, ale ty chytlavé EBM momenty v druhé půlce stojí za to, takže - spokojenost. Není to (Morbivodní) metal od začátku do konce, který mám rád, ale ... je to zase něco jiného. Někdo v tom slyší Rammstein, někdo The Covenant, já Morbivoda a Lenku :) 

Originální článek s odkazy na podobné články 

Lunatic Gods - Sitting By The Fire

Slovenské Lunatic Gods jsem kdysi zbožňoval, hlavně díky totální hymně "Hate" z alba "Inhuman and Insensible", jenže sejde z očí, sejde z mysli. Po objevení Ramchat, aktuálního Hiraxova projektu, jsem si na tuhle "lásku" vzpomněl, no a vzhledem k tomu, že Hirax vyprodává za 5 euro, tak nebylo co řešit. 

CD Sitting By The Fire mám tedy v reedici se dvěma bonusy, což jsou nevydané skladby z alba "Wilderness". Jde o klasickou krabičku s knížečkou s texty, grafika alba nijak vizuálně nezaujme, na rozdíl od hudby. A přestože uběhlo už dvacet let od vydání, tak je to pořád stejná paráda. 

Lunatic Gods je těžké stylově zařadit, sami se teď řadí do folk-blacku, já bych to viděl spíše někam do melodic black/death/pagan a i to slůvko lunatic je pro jejich stylové zařazení celkem důležité. Hned první skladba "Dead But Free" obsahuje typické atributy celé nahrávky, je svižně melodická, chytlavá, obsahuje změny tempa, vyhrávky různých nástrojů a srozumitelný a procítěný zpěv.

Další skladby staví na podobném schématu a i když jsou neskutečně variabilní, přesto vše funguje a jednotlivé prvky do sebe krásně zapadají. Složité a netradiční melodické a rytmické postupy nebo nezvykle frázovaný zpěv (třeba druhá "I'll Never Betray") jsou občas hůře uchopitelné, ale to napětí a atmosféra tam je pořád. Mezi silné prvky patří také melodický zpěv na pozadí, často s kontrastujícím epickým a majestátním vokálem, což je třeba příklad páté "The World Is Full Of Lies" uvozené orientálním motivem, tahle skladba je i příkladem hutně metalové rifovačky. 

V každé skladbě lze najít silně emotivní momenty v podobě dialogu vokálů, vokálů nad rytmikou, vokál dokáže být nešťastný ale i silově deklamující. Mezi další emotivní prvky patří akustické pasáže, rifové smršti i kvapíková tempa. Titulní "Sitting By The Fire" má všechny atributy tvorby, z nějakého důvodu má však větší hitový potenciál a výraznější melodie, ale možná je to tím, že ji mám víc naposlouchanou. Závěrečná "Irreperable" patří mezi ty komplikovanější, i když jsou tam přímočaré kytarové a metalové prvky, zpěv "irreperable" je také zvláštní. 

Bonusem jsou dvě nezveřejněné skladby z alba "Wilderness", první "Counfounded in Dust of Sin" mi přijde metalovější, thrashovější a přímočařejší, druhá "Show Me Your Soul" má zase až symfoblackovou atmosféru (inter a meziher). Tyto skladby už nejsou tak chytlavé, spíše atmosférické.

Občas se divím, že jsem na tuhle kapelu zapomněl, byť znám vlastně jen první dvě, možná tři alba. Jejich poslech není na každý den, ale po každé tam najdu něco nového. Skvělá je kombinace přímočaré chytlavosti a rafinovaných momentů a zejména vokály, ať už melodické na pozadí, charismatické epické deklamace nebo procítěný zpěv - vše je plné emocí.

Při správné náladě vzbuzuje tohle album nadšení, docela se divím, že si kapela svým přístupem nezískala více fanoušků. 

Originální článek s odkazy na podobné články

Kryptor - Best of fuck off!!!

Kryptor je svým způsobem unikátní kapela. Už třicet let hraje stejný old school thrash metal a ty stejné songy vydává pořád dokola. Má tři (a půl) řadovky, k tomu dvě dema a jejich reedice, několik živáků a výběrů, kdosi kdesi spočítal, že některé skladby vyšly na sedmi různých nosičích. A fans jim to pořád žerou, včetně mě, protože na živo - je to pořád parádní jízda. 

Zatím poslední výběrovka vyšla v roce 2012 a je zajímavá tím, že jde o nově nahrané staré skladby. Nabubnoval ji Marthus a nazpíval ji (původní a teď i aktuální) zpěvák Michal, což je pro mě trochu problém, protože mám spoustu skladeb zafixovaných s Pípou. Nejde ani tak o to, kdo je lepší zpěvák, ale o zvyk. 

CD je zabaleno ve slušivém digipacku, kombinace černé, červené a bílé je docela působivá. Samotný booklet obsahuje krátké průvodní slovo, texty a fotky, zkrátka je to poctivě odvedená práce. 

CD obsahuje jak profláklé skladby tak i nějaké (mně) neznámé a dvě novinky. Celkově zní nahrávka dobře a energicky, zvuk má v sobě kombinaci oldschool přístupu a technického a tvrdého zvuku, většinu skladeb provází nějaká předehra nebo intro. 

Úvod patří osvědčeným a ikonickým skladbám jako je "Marquise de Sade", "Rychlost vítězí", "Justiční omyl" nebo "Klášterní tajemství", jde o svižný old school thrash metal provázený sóly a vyhrávkami, které jsou přesně tam, kde je člověk čeká a má naposlouchané. Zkrátka jsou to notoricky známé skladby, které prostě nelze zahrát jinak. 

Otázka zpěváka však vyvstává hned od začátku, přijde mi, že to Pípa víc prožíval, přitom s Michalem jsem byl na živo spokojen, ne-li nadšen. Některé momenty ve frázovaní mi nesedí a občas dojde ke změně tempa, někdy je pomalejší častěji však rychlejší. Že je frázování jiné, to je celkem logické, protože oba dva jsou rozdílní zpěváci, ale řekl bych, že Pípa více zpíval. Když se řve, tak je OK, ale u zpěvu je to tristní a z tohoto pohledu je pro mě velkým problém skladba "Noc". Tam je zpěv úplně mimo, snad i proto, že Pípa napsal text na základě vlastního zážitku a Michalovi to prostě nevěřím. 

První novinkou je pátá skladba "Pripjať, město mrtvých", která začíná melodicky a jakoby bluesově, jinak jede v klasickém Kryptor stylu a závěr je celkem emotivní, druhá novinka "Otcova puška s uřezanou hlavní" je oldschool řažba. Mezi oběma novinkami zazní další známé věci, v "Greedpeace" zaujmou vícehlasé refrény, ve "Vlčí vdově" mě překvapila sóla a melodické vyhrávky, "To se nemělo stát" vyzní tak nějak blackově (vokálem). Mezi blackovější skladby řadím i "Proroctví satanovo", které mě svou atmosférou docela bavilo. 

V závěru dostane prostor pár mně neznámých skladeb jako jsou "Vraždící řetězy", "Samuel" nebo "Osudové pouto". Jsou to spíše pomalejší a členité věci ale některé z nich mi připadají jako vlastní vykrádačka, třeba "Osudové pouto" mi přijde jako recyklát riffů a postupů z jiných skladeb (nebo naopak). Potěšila mě krátká šleha "Smrt je samozřejmost", byť mohla být intenzivnější, a také "Lepra", což je zvláštně hitový text naturalistického popisu lepry, melodické a chytlavé.

K výběru skladeb mám jedinou připomínku a to je chybějící "Neznámý vojín". Občas mi přijde nahrávka zvukově nevyrovnaná, jakoby nahrávaná vícekrát. Ještě se vrátím ke zpěvákovi, pro mě lépe dopadají skladby, u nichž nemám srovnání s Pípou a Michal tak ukazuje svoji tvář. Zvláště mě zaujaly blackově laděné pasáže, jenom mi ten hlasový projev evokuje brněnský Asgard. 

Kryptor je Kryptor a dělá to, co dělá. O účelnosti nahrávky lze diskutovat, nicméně svoje místo na trhu má - jde o průřez tvorbou s "novým" zpěvákem. Jestli je to málo nebo ne a jak dopadá porovnání s Pípou, to ať si každý přebere sám. 

Originální článek s odkazy na podobné články 

Ingrowing - Aetherpatus

Přiznám se, že grind moc neposlouchám, ale zrovna k Ingrowing (a Vlakinovi) chovám velký respekt jednak za to, čeho dosáhli, ale hlavně za jejich přístup. No a i hudebně se mi jejich tvorba docela líbí a rád si je (občas) poslechnu.

V roce 2009 vyšlo 15 minutové EP Aetherpatus obsahující sedm skladeb včetně coveru od Nasum, v jedné skladbě hostuje zpěvák z Pigsty. CD provází jednoduchý booklet s texty, o ty i grafiku se postaral spřátelený Chymus.

Ingrowing pro mě představují typický grind a i tato nahrávka je solidní bruska od začátku do konce. Dojde na střídání dvou vokálů, celkový výraz mi přijde vyspělejší ale čekal bych trošku větší variabilitu. Faktem ale je, že jednotlivé skladby nejsou zaměnitelné, třeba v úvodní "Ante Porta Vitae" dojde na již zmíněné střídání vokálů, následující "Derelict" má zase naléhavý vokál a provází ji i mírné zvolnění, podobně jako následující "Safezone" a dojde i na drobná ozvláštnění třeba thrashovým motivem. Závěr tvoří cover od Nasum, originál neznám, takže neposoudím ale skladba trvá cca 50 vteřin a skončí dřív, než pořádně začne.

Stopáž nahrávky, tedy čtvrthodina, je tak akorát a být delší, tak už mě to začne nudit. Nicméně tohle je pro mě grind vybroušený k dokonalosti, možná trošku ječáku chybí... Za mě - když grind, tak (jedině) Ingrowing. 

Originální článek s odkazy na podobné články 

Hypnos - The Whitecrow

Novinka Hypnos, The Whitecrow, patří mezi nejočekávanější české metalové nahrávky roku 2017 a již dopředu bylo avizováno, že bude hodně odlišná. 

Nahrávka vyšla v několika formátech - LP, CD a CD s bonusovým DVD, poslední zmíněnou verzi jsem si pořídil i já. A stačilo letmé projití bookletu, abych pochopil, že nahrávka je promyšlená do všech detailů a proto jsem svůj pohled rozdělil do tří částí, totiž booklet a koncepce alba, vlastní CD a bonusové DVD. 

Originální článek s odkazy na podobné články 

Koncepce alba

Nahrávka je zabalená v krásném digipacku a vizuální stránka se mi opravdu líbí. Kombinace bílé a šedých pruhů je v metalu netradiční a originální, přitom graficky čistá a působivá. 

Booklet obsahuje anglické i české texty včetně Brunových komentářů a uvozujících citátů, například od Martina Luthera Kinga, E.M.Remarqua nebo F.M.Dostojevského. Brunovy komentáře působí chytře a mluví z nich obrovská životní zkušenost a nadhled, rozhodně nejde o tupá metalová klišé a i když se vymezuje proti církvi, tak mluví o naději a světle. A závěrečný citát je také skvělý. 

Na nahrávce se podílelo množství hostů. Igor Hubík (Root, ex-Hypnos) se postaral o (akustické) mezihry a intra, vypravěčem je Paul Speckman (Master, Krabathor) a aby těch připomínek Krabathoru nebylo málo, tak v Sin Collectors hostuje i Christopher. Tato skladba byla psaná s vědomím rozdělení vokálů mezi Bruna a Christophera a i v komentáři je zmíněno potěšení nad tím, že se vše spravilo, což znovu otevírá otázku - natočí něco Krabathor v klasické sestavě? 

Silný náboj má Germanofob s citací z německé hymny a vysvětlením Brunova vztahu k Němcům, v této skladbě hostují i členové Protector, jejichž skladbou Golem je text skladby inspirován. Text závěrečné skladby Too Dark To Shine/Too Young To Die napsal a nazpíval Skuny (Shatoon, ex-Sad Harmony), její moto zní "zemřít mladý, ale co nejpozději". Jinde zase hostuje Zuzka (Dying Passion), takže se na albu objevují stopy dvou významných doomových kapel.

CD

Takže papírově vše vypadá skvěle, ale jak CD vlastně zní? 

Nejdříve je třeba říct, že The Whitecrow zní jinak než veškerá předchozí tvorba Hypnos, byť návaznost je jasná. Deska je to promyšlená do detailů, je spíše pomalejší a variabilní, ale nějak mě nechytla. Nebýt skvělého obalu, koncepce i toho, že jde o Hypnos, tak bych nahrávce tolik šancí nedal, po více posleších sice nalézám další a další zajímavé momenty, ale pořád to není ono.

Paul Speckman jako vypravěč je skutečně impozantní a jeho úvodní slovo navozuje skvělou atmosféru. Následuje akustická "brnkačka" a kdyby trvala dvacet vteřin, tak vygraduje očekávání, ale dvě minuty jsou na mě moc. Pak teprve "začne" metal, nechci to takto rozdělovat, protože jde o komplexní dílo, ale ... nicméně po všem tom čekání je eponymní skladba trochu zklamání, čekal jsem víc. Každopádně jde o střednětempý propracovaný death metal, kde zaujmou vícevrstvé vokály i melodické momenty. 

Další skladby pokračují v nastoleném duchu, objevují se i rychlejší pasáže, ale nechci to brát stylem pomalý = špatný a nářez = super. Zkreslený vokál nad rytmikou ve One Flesh, One Blood je hodně emotivní, Sin Collectors s Christopherem zní víc oldschool deathově a tahle až thrashovější podoba je mi sympatičtější. Jenže v tuto chvíli, kdy se to pro mě začíná rozjíždět, zazní akustický menuet Haereticum Minuet/Rebels Dancing, který mi rozbije plynulost alba. Možná je to dobrý pro majitelé vinylů, kteří tak jak tak musí otáčet desku, ale mě to vždy přijde rušivé. Přitom se mi ta skladba vlastně líbí, abych Igorovi nekřivdil, sama o sobě zní zajímavě. 

Znovu se dostat do nálady usnadňuje The Gift Of Hope, tahle skladba o naději má svoji sílu a naléhavost, gradovaný refrén, zpomalení i melodie, což opravdu nezní špatně. Při poslechu Der Mordschlag/Germanophobe II mi naskakuje Krabathor, byť je skladba ovlivněna Protector a němčinou, závěrečná Too Dark To Shine/Too Young To Die začíná pomalu ve stylu drone a postupně přejde do standardního Hypnosu, Skunyho zpěv je velmi osvěžující. 

Když to trochu přeženu, tak nebýt to Hypnos, tak po prvním poslechu řeknu, že mě to nezaujalo a jdu od toho. Akustická intra rozbíjejí jednolitost ale i spád desky a pro mě se tak střídají cimrmanovské momenty očekávání a zklamání. Promyšlenost z nahrávky sice čiší a skoro bych mluvil o postrockovém deathmetalu, jenže se nemám čeho chytit. Zazní spousta dobrých detailů, ale celek mi pořád nedrží pohromadě, i když je mi druhá půlka tak nějak bližší. 

Po více posleších postupně oceňuji některé skladby víc a víc, asi to potřebuje uzrát, takže ještě uvidíme... Ale dostane The Whitecrow potřebný prostor, když mám(e) tuny dalších alb?

DVD

DVD obsahuje záznam koncertu 19.12.2015 v Uherském Hradišti, který byl natáčen s vědomím toho, že bude vydán na DVD.

Záznam má zhruba hodinu a čtvrt a je černobílý, vystoupení má spád a je vidět, že větší prostor kapele sluší víc než pidi klub typu Brooklyn nebo Melodka. Atmosféru dotvářejí kouř, větráky, zadní projekce, skokanský můstek i klasické vrtule u sypaček, jinak jde o klasické koncertní video snímané na více kamer, takže se dočkáme různých úhlů kamer, detailů a polocelků.

Po impozantním intru zahajuje vlastní vystoupení pomalejší Burning Again, navazuje rychlejší Inverted a pak teprve dojde k přivítání diváků, v proslovech mezi skladbami oceňuje Bruno fanoušky a vysvětluje myšlenky některých skladeb. V modelu střídání rychlejší a pomalejší skladby jede celý koncert a dojde na průřez tvorbou, namátkou zazní Crystal Purity of Treachery, Journey into Doom, Nailed to the Golden Throne, Lovesong z debutu, který má tak trochu paradoxně blíže k aktuální tvorbě. 

Koncert proběhl ještě před natáčením The Whitecrow, která také zazní a do koncertního setu krásně zapadne, byť zpomalení je citelné. Další novinkou je One Flesh, One Blood a takhle na živo mi úvod přišel jako doom, jak o tom Bruno mluvil na křtu, ale ono se to zase rozproudí. Po pomalejší Extremely Dark Days, která se rozjede nakonec do pěkné kulometné palby, graduje set řažbou Cleansing Extrema a In Bolood We Trust. Následují přídavky, Breeding The Scum a Endorsed by Satan, což je na živo slušná vypalovačka. 

Bonus DVD tvoří lyrics video k The Whitecrow, což je umělecký dokument výroby masky bílé vrány, a opět vizuálně působí výborně. 

DVD nezklamalo, je to prostě Hypnos ve vší parádě, za poslední tři roky jsem je viděl v Brooklynu a na Melodce a řekl bych, že tenhle koncert byl lepší.

***

Tak jak tu bílou vránu zhodnotit? Každopádně je to mimořádný počin - dramaturgií i dotažením detailů a rozhodně to není deska na první poslech. Ale ani po desátém prostě nevím.

Půlnoc - City of Hysteria

Tahle deska měla otevřít Půlnoci cestu do "velkého" světa showbusinessu ale nějak se to nepovedlo. Opadla aura mučedníků režimu i nekritické obdivování partou kamarádů, hodnotila se hudba jako taková a ta v celosvětové konkurenci neměla šanci na masový úspěch. Booklet CD tvoří klasická knížečka, která obsahuje průvodní slovo Václava Havla z roku 1984 a texty v angličtině, byť jsou skladby zpívány převážně česky. Šokovat měl i obal s nahým Magorem. 

Na desce se střídají momenty rockově přímočaré, hudebně zajímavé i celkově nudné. Zazní na ní jak známé věci, přičemž některé se objevily už na debutu, (Podivná je podivná, Kanárek, Píseň pro Nico), tak nové skladby a dojde i na cover od The Velvet Underground. 

Úvodní Podivná je podivná je oproti debutu energičtější a přímočařejší, vyhrávky a rockově netypické zvuky zůstávají zachovány. Zajímavá je eponymní skladba, její úvodní pasáž tvoří jemná rocková elektronika a smyčce, pak přijde rockový zlom, který naváže na melodickou linii a závěr patří náznaku kakofonie, hodně se mi líbí melodický refrén "ve městě hysterie". Tahle skladba vlastně představuje Půlnoc v kostce. Mezi nové skladby patří třeba unylá Zametám ale neuklízím nebo nepřesvědčivé a rozhárané Můry. Závěrečné Bondyho Muchomůrky patří k těm jemným, táhlým a krásným skladbám, i když znám verze, ve kterých se chlapci pěkně rozjeli.

I když Půlnoc celosvětově neprorazila, neznamená to, že je nahrávka špatná. Oproti debutu je atmosféra trochu tajemná, křehká, jemná, elektronicky akustická a moc pěkná, i když debut byl procítěnější. City of Hysteria je totiž také rockovější a kytarovější, dokonce mi přijde, že tempo mohlo být pozvolnější a místy kapela až moc tlačí na pilu. 

Přesto všechny klady je z nahrávky cítit jakási pachuť. Už si nepamatuji historické pozadí nahrávky, jestli byli tehdy pod tlakem nebo se rozpadali, každopádně, ta deska je podivná je podivná. 

Originální článek s odkazy na podobné články 

Půlnoc - Půlnoc

Eponymní debut Půlnoci z roku 1991 byla myslím první oficiální Mejlova nahrávka, pokud nepočítám Garáž, kde hostoval. 

CD je vybaveno tragickým bookletem s odfláklou grafikou a je v něm pouze seznam skladeb a hudebníků.

Skladby pokrývají a kopírují tehdejší koncertní vystoupení, takže zazní známé skladby jako Podivná je podivná, Nikde nikdo, Kanárek, Je to nebezpečný, Tygr nebo Dopis. Ve zpěvu se střídají Mejla a zpěvačka Míša, typický undergroundový zvuk doplňuje v některých skladbách rock'n'rolová kytara, což je příjemné zpestření. Také bicí P. Kumandžase jsou variabilní a doplňují celkově bohatý zvuk, někde znějí až elektronicky strojově, takže jsem přemýšlel, jestli nejsou elektronické. Většina skladeb je ve středním tempu, s repetativní rytmikou a temně hitovou melodikou, prostor dostávají i různé vyhrávky, industriální zvuky i sametové smyčce, ale proti koncertům s hosty je to takový popík, což nemyslím špatně, nahrávka je to milá, příjemná, někdy i křehká a přitom pěkná. 

Již jsem zmiňoval, že jde vlastně o první Mejlovu opravdu studiovou nahrávku, takže konečně je jeho tvorba slyšet v celé své kráse a jeho skladatelský potenciál není překryt šumem undergroundových koncertů. Tuto hudební sílu jsem si uvědomil třeba u Kanárka, ten je podmanivý, uklidněný a sofistikovaný, basové linky jsou opravdu krásné. Mejlou zpívaná Je to nebezpečný patří mezi svižné a energické skladby, další kytarově rockovější věc je Kniha noci, zvláštní sílu podtrhuje text a byť tato skladba není tak hitová jako ostatní, je o to silnější. 

Dopis patří ke vzletnějším skladbám díky zpěvačce ale pamatuji si i křehčí verzi, smyčce na pozadí jsou oproti ostatním skladbám něžné, zato jinde působí spíše znepokojujícím dojmem. Hodně zajímavá je skladba Hochu zlatej, působící jako od jiné kapely. Je to zvláštně smutně veselá skladba, kytary znějí tak svěže a vesele, až je z toho člověku smutno. 

Rozhodně jde o jednu ze zásadních desek českého rocku na které mohlo širší publikum konečně slyšet, co a jak vlastně ten Mejla hraje, protože PPU byli jednak démonizovaní a jednak nekriticky obdivovaní. Když pominu tuhle kultovní rovinu, tak je to opravdu pěkná hudba. Temně melodická, s kořeny v psychedelickém undergroundu, muzikantsky zajímavá a bohatá, ale ne ve smyslu samoúčelných exhibicí. Zkrátka něco, co si představím ve škatulce inteligentního popu začátku 90. let. 

Originální článek s odkazy na podobné články 

Hypnos - Halfway to Hell

Situaci kolem Hypnos jsem jednu dobu nesledoval moc pozorně, takže mi vydání tohoto mini CD v roce 2010 uniklo a narazil jsme na něj skoro náhodou až při vydání The Whitecrow.

Na Halfway to Hell se podílel pouze Bruno a bubeník Pegaz. EP má jednoduchý černý digipack bez žádných informací, trochu mě překvapilo jeho nečekaně anti-křesťanské a satanistické vyznění. Brunovy názory v této oblasti samozřejmě znám, pouze mě překvapila explicitní symbolika. 

Po hudební stránce jde o docela variabilní (v rámci death metalu) a tím pádem i zajímavou nahrávku.

Úvodní Mesmerized začíná akusticky a pomalu přechází do svižného deathmetalového nářezu na nějž navazuje zvolnění s blackovou náladu a tyhle dvě polohy se zajímavě střídají. Druhá Where The Rooks Fly To Cry je pomalá, hutná a valivá, zahajuje ji a ukončuje krákání vran, což je dnes, s ohledem na The Whitecrow lehce symbolické. Třetí Paranormal Vertigo je thrashující a rifující, jde spíše o pomalý a zatěžkaný thrash/death. 

Následuje cover od Dehydrated, což neznám, a opět jde o pomalejší death, byť s nářezovými pasážemi a zasekávačkami. Před poslední skladbou zazní orchestrální mezihra, ty má Brno na každém albu, jenže já nejsem jejich velkým příznivcem, nepřipadají mi ve tvorbě Hypnos funkční. Závěr tvoří Burning Again, později znovu nahraná na Heretic Commando a tato verze není tak vygradovaná. 

Halfway to Hell se poslouchá příjemně, ale že by mě nějak nadchlo, to ne. Ale ani nezklamalo, prostě standardní vyzrálý death metal středního tempa, přitom relativně variabilní. 

Originální článek s odkazy na podobné články 

Půlnoc Live In New York

Plný název tohoto CD je "Půlnoc with Elliot Sharp and Gary Lucas Live In New York" a obsahuje záznam vystoupení z 25.4.1989. Sleevnote k CD napsal J.Riedel, booklet obsahuje pár černobílých fotek i texty a celkově se mi jeho zpracování líbí. 

Tehdejší sestavu Půlnoci tvořili zpěvačka Michaela Němcová, ex-Plastici Mejla Hlavsa, J. Janíček a J. Kabeš, v té době již delší dobu v kapele působící T. Schilla, K. Jančák a tehdy ještě bubeník Petr Kumandžas - později crossoverový Jolly Joker And The Plastic Beatles Of The Universe. Hosty vystoupení byli saxofonista Elliot Sharp, kytarista Gary Lucas a skladbu The Tyger zazpíval P.Zajíček. Hudebně tvorba navazuje na pozdní plastiky a jde o mix undergroundu a temného popu osmdesátých let, o stylovém zařazení nejlíp vypovídá to, že cover od The Velvet Undergound, kultovní All Tomorrows Parties bezešvě zapadá do zbytku nahrávky. 

Zaznamenané skladby, namátkou Podivná, Nikde, nikdo, Kanárek, Je to nebezpečný, The Tyger a Magické noci, jsou notoricky známé, ať už z debutu nebo dalších živých i studiových nahrávek, takže tohle CD je spíše pro fanoušky. Pro ty jsou zajímavý hostující hudebníci i fakt, že jde o záznam z New Yorku, i když je mi pořád divné, jak mohli ex-Plastici hrát ještě před revolucí v USA a to dokonce na tour dvanácti koncertů. 

Od začátku koncertu se pohybujeme v potemnělém a posmutnělém undergroundu, rytmika je repetativní až hypnotická, bicí jsou místy perkusní. Objevují se improvizace, vyhrávky, nervní i lehce industriální zvuky, které navazují na experimentálního a novátorského ducha PPU a příjemně kontrastují s éterickou a líbivou zpěvačkou, kterou doplňuje Mejla, jehož zpěv přináší další, rock'n'rollový rozměr a je jen škoda, že je jeho zpěv dosti utopený. 

Hypnotické tempo je místy zdlouhavé, viz třeba Kanárek nebo Píseň pro Nico, i když na živo to mohlo být díky hostům zajímavé. Nostalgií na mě dýchnul podivně křehký Dopis, což byla asi první věc, kterou jsem kdy od Půlnoci slyšel, ještě na splitu s Garáží. Oživení přináší svižnější Je to nebezpečný s expresivním Mejlovým zpěvem, The Tyger, charismaticky zazpívaný P. Zajíčkem je sice fajn ale oblibu téhle skladby u skupiny jsem nepochopil. Koncert v průběhu docela graduje, viz i třeba razantní závěrečná New York. 

Reakce publika je spíše vlažná, malý potlesk ocení All Tomorrows Parties a větší povyk je na začátku Magických nocí, snad kvůli tomu, že jde o přídavek. Takže bych toto turné nehodnotil jako bůhvíjaký úspěch. 

Zvuk nahrávky mohl být masivnější, zní trochu dřevně a lehce industriálně. Díky hostům je nahrávka zajímavá, svěží a lehce experimentální, ze skladeb je však cítit i Mejlova melodika a hitovost. Zpěvačka je sice dobrá a k Půlnoci patří, ale Mejla je Mejla. 

Celkově hodnotím toto CD docela dobře. 

Originální článek s odkazy na podobné články 

Ramchat - Běs/Karpaty

Originální článek s odkazy na podobné články 

Když už mě slovenská pagan-blacková kapela Ramchat nadchla naživo a ani debut Atrana mě nezklamal, tak jsem se rozhodnul pořídit si i digipack s předchozími EP Běs a Karpaty. Ani tahle nahrávka mě nezklamala, spíš naopak a zejména úplně první nahrávku Běs považuji za zatím nejlepší počin kapely. 

Digipack má pěknou a profesionální grafiku odpovídající stylu, ladí s texty a vypadá opravdu dobře a tím zvedá celkový dojem z poslechu. Má jen jednu chybičku a totiž tu, že se mi nelíbí, což platí obecně o tomto grafickém stylu.

Běs (2013)

Tři skladby propojuje vypravěč do monotematického příběhu o vyvraždění pohanské vesnice v Karpatech. Vypravěčova slovenština je opravdu malebná a perfektně dotváří atmosféru melodických a variabilních skladeb. 

Úvodní Mor Ho! přináší melodický pagan metal ve středním tempu s chytlavými pasážemi, dojde i na hymnické a sborové refrény. Následující melodická sypačka Udolie šialenstva má také skvělou atmosféru i tah na branku a závěrečná Posledný Pohan je opravdu pecka a výborně graduje celou nahrávku. Skvělé jsou melodické momenty v mezihrách, závěr refrénu (toho posledního uškrtit) je zase pěkně razantní. 

Proti Atraně je toto EP variabilnější, v členitých skladbách se střídají různé polohy a vokály jsou dobře srozumitelné. Výborná je i práce s atmosférou včetně zklidnění a gradace, takže bych řekl, že nahrávka je propracovanější, přitom přístupnější a líbivější. Na druhou stranu, zvuk není tak masivní.

Karpaty (2014)

Druhé EP Karpaty je někde napůl mezi prvním EP a debutem Atrana. Už od první skladby Věčné Jarilo, živ nás! je cítit větší razance při zachování melodiky, druhá Žalm má pomalejší rozjezd a blíží se zatěžkanému thrash/deathu. Asi nejlepší skladba je následující V ríši vlkov, což je super věc kombinující melodiku a tvrdost. Navíc obsahuje zajímavý příběh, jeho vyznění napomáhají střídající se a překrývající se vokály i akustické vyhrávky.

***

Kapela oslavuje pohanskou mytologii a vymezuje se proti křesťanství, přitom mnohem chytřejším způsobem než tupým 666. Mor ho!, Posledný pohan, V ríši vlkov jsou skvělé skladby a celkově mi obě EP přijdou ještě zajímavější než debut Atrana. Skladby jsou variabilnější, propracovanější a možná i originálnější, na Atraně je zase masivní zvuk a nasazení je skvělé, takže těžko soudit. Možná, že kdyby se z těch tří nahrávek vybraly ty nej skladby, tak by vzniklo fakt nabušený CD, ale ten výběr by byl subjektivní. Každopádně, zatím je pro mě Ramchat překvapení tohoto roku.

Michail Bulgakov - Psí srdce a jiné povídky

Originální článek s odkazy na podobné články 

Už jsem to zde psal několikrát, Bulgakovu knihu Mistr a Markétka považuji za jednu z nejlepších knih dvacátého století. Proto nevynechám jedinou příležitost k přečtení i dalších autorových děl, mezi něž patří i tato sbírka povídek z produkce Levných knih. 

Kromě závěrečné (titulní) novely Psí srdce obsahuje svazek povídky Neobyčejné příhody doktora, Rudá koruna, Bohéma, Moskva rudokamenná, Samohonkové jezero, Moskva dvacátých let, Diaboliáda, Vyprávění Makara Děvuškina a Chánský oheň. 

V povídkách v první cca polovině se neobjevují žádné fantastické ani nadpřirozené prvky, jedná se spíše o dokument revolučního Ruska z první poloviny dvacátých let. Bolševická revoluce, resp. následné boje mezi rudými a bílými, byrokracie a nesmyslná nařízení, snaha vše změnit cestou nejrůznějších komisí, výborů a personálních veletočů, to vše tvoří kulisy pro jednotlivé povídky. Sarkasmus, absurdita a cynismus doby jsou umělecky podané pohledem člověka se smyslem pro absurdní detail a černý humor, právě tím jsou povídky hodně zajímavé. I když povídky, ono jde spíše o črty, momentky a kraťoučké reportáže. 

Vzhledem k popisované době by člověk mohl čekat budovatelské nadšení, ale Bulgakov se pohybuje na opačné straně, sleduje odvrácenou stranu doby, nedostatek, nebezpečí a násilí. Není v opozici politické ale komunální a lidové, vše líčí z pohledu obyčejného člověka. V jednotlivých textech před námi plasticky ožívá Moskva i venkov, dojde třeba na vtipné vylíčení bytové krize. 

Vyzdvihnout musím povídku Diaboliáda, jde o fantastickou vizi úřednických zmatků a svým duchem má velmi blízko Mistrovi a Markétce, je to absurdní a vtipné, svým způsobem ještě bláznivější než samotný Mistr a Markétka. Podobně absurdní jsou i příhody ze železniční stanice, v obou povídkách jde o absurditu danou nesmyslnou byrokracií a neschopnými ale horlivými úředníky. Titulní povídku Psí srdce jsem tentokráte nečetl, už jsem ji četl dříve v samostatném vydání.

***

Povídky vznikaly cca 20 let po Kafkovy a v popisu byrokracie a absurdity jsou ještě lepší, jsou vtipné, absurdní, sarkastické a ironické, magické a přitom kruté, protož šlo o strašné období. Ona i ta byrokracie revolučního Ruska byla ještě horší než ta Kafkova Rakousko-uherská. A tento přístup později bratři Strugačtí dotáhli v Pondělí začíná v sobotu potažmo v Pohádce o trojce k naprosté dokonalosti. Pro plné pochopení líčené reality je ale třeba chápat i velkou ruskou duši. 

PS: Nakladateli by neškodilo zopakovat si základy typografie, slovo knihovna lze rozdělit dvěma způsoby, z nichž jeden je nevhodný. Zvlášť když to vyjde na předěl stránky.

Ramchat - Atrana

Slovenská pagan-blacková kapela Ramchat mě na živo docela mile překvapila, skoro bych řekl nadchla, takže jsem si hned pořídil debutové album Atrana a byl jsem na něj celkem zvědavý.

CD z roku 2015 je v podobě krásného digipacku, vyvedeného v barvách a symbolice ohně, do grafiky jsou zakomponování členové kapely a celek je opravdu působivý. Vlastní booklet obsahuje texty a jako u málokteré kapely jsem si je přečetl. Ne nijak důkladně, ale neberu je jako úplnou výplň jako u naprosté většiny kapel, jenom by mě zajímalo, jak je to s tím pozdravem "Na stráž"? 

Jednotlivé skladby provází majestátní zvuk svižného a melodického pagan death/blacku s různým zvolněním, stylovými vyhrávami nebo symfo názvuky. Hlasový projev je expresivní, sice hrubý ale také melodický a povětšinou celkem dobře srozumitelný. Ve třetí skladbě Perún hromom žehná nás dojde na melodický refrén a čistý zpěv, což mi úplně nesedí, ale atmosféru tato skladba má a nejen tento refrén se snadno zaryje do paměti. 

V páté skladbě Bojovník v svarogovej temnej noci, která je temnější a pomalejší, je výborný sekaný refrén, čistý zpěv se objeví i v sedmé Po temne žiara, kde kontrastuje s rychlým hrubým zpěvem. Zde použitý čistý zpěv mi evokuje slovenské popové skladby konce 80. let, což mi opět moc nesedí, ale je to rozhodně zajímavý prvek a frázování a zpěv do sekání je v této skladbě výborné, takže jde nakonec o dost zajímavou věc. Poslední dvě skladby gradují v duchu symfonické vraždící mašiny, byť závěrečná Sila ducha je o něco zvolněnější, ale o to více graduje, melodicky zpívaný refrén a šeptané pasáže gradují drtivý závěr alba. 

Za kapelou stojí zkušení harcovníci (Hirax - ex Editor, ex Lunatic Gods) a na tvorbě je to poznat. Je z ní cítit síla, sebevědomí a hrdost, tyto pocity jsou podpořeny mocným proudem hudby a výsledkem je hrdý a mocný pagan metal. Vše zní tak, jak má a jak bych od stylu čekal, nejde o nic překvapivého ani nového ale perfektně podaného a to zvláště na živo, podobný tah na branku moc (českých) kapel nemá. Pouze ty čisté zpěvy v cca třech skladbách mi moc nesedí, sice zapadnou, jsou chytlavé a ozvláštňující, ale ... něco mi tam pocitově nesedí. 

Originální článek s odkazy na podobné články 

Deaf And Dumb - Evildarkrooted... Total Dumb

Grindový Deaf And Dumb se na scéně mihli v letech 1995-1997 a zůstaly po nich tři nahrávky - demo Evillive, sedmipalec Lightnessdark a split Uprooted s Imperial Foeticide. Zejména sedmipalec Lightnessdark pro mě představoval vrchol žánru a vždycky jsem litoval, že to kapela nedotáhla dále, alespoň k plnohodnotné debutové nahrávce. Musím se tedy spokojit s CD "sebraných" nahrávek, které kromě tří výše uvedených obsahuje pět "nových" skladeb z roku 2013, kdy aktivity kapely na čas ožily aby nakonec vše skončilo u ledu. 

Booklet CD navazuje na grafiku a vizuální styl starých nahrávek, nakolik si ho vybavuji. Obsahuje pár fotek, seznam skladeb a stránku shrnující historii těch pár let, co kapela působila na scéně. Fotky kapely a industriálního prostředí Ostravy (Nová huť?) mě docela zaujaly. 

Co se týká zvuku CD, nevím jestli došlo k remasterování ale proti mnou digitalizovanému sedmipalci i split CD je slyšitelný rozdíl, ale neposoudím, jestli je to jenom víc nahlas, plnohodnotně remastrované nebo došlo na loudness war. Ale zkoumat se mi to opravdu nechce.

Poznámka - dva z výše uvedených nosičů jsem hodnotil před deseti lety a na tehdejším hodnocení bych po věcné stránce moc neměnil, maximálně slohovou stránku.

Evillive (1995)

První demo zahajuje "Smells Like Teen Spirit " od Nirvany a při prvním poslechu na mě dýchla velká nostalgie. Pak se rozjíždí grind s murmurem, skladby obsahují zpomalení i ječák, takže vše, co tam patří a co je na tomto stylu pro mě zajímavé. I zde se objevují ruchové a industriální intra a zvuky, na pozdějších nahrávkách ještě dotaženější. Grind je to spíše hrubého ražení, ale pořád docela šlapavý a chytlavý, nahrávka pěkně svižně odsýpá a líbí se mi basa i kontrasty ječáku a murmuru.

Lightnessdark (1995)

Nechci opakovat svoje dřívější hodnocení, pro mě jde o vrchol nejen téhle kapely ale řadím to i ke špičce celé scény. Chytlavý, industriálně podbarvený a variabilní grind, některé rytmicko-basové momenty jsou velmi silné.

Uprooted (1996)

Ani zde se nechci opakovat, nahrávka je o trošku hudebnější a hutnější, více metalová. Rytmika už není tak chytlavá a skočná, ale to jsou všechno jen drobné nuance.

Relics Of The Ancient Technology (2013)

Tato nahrávka má pomalejší tempo, místy až moc, základní atributy tvorby skupiny jsou však zachovány, tedy zajímavá rytmika a členité pasáže, prostor dostanou i industriální ruchy, bohužel nedojde na ječák. Jakoby techno nádech ve druhé skladbě "Embryo" evokuje cyber-metal, který v dosti odlišné podobě představili Fear Factory, ještě před přelomovou deskou Demonufacture. Následující "The Murderers Generation" mi přijde až moc zpomalená, zato "Two Face Friend" je zajímavější, sekanější a deathovější/metalovější. Celou nahrávku chápu jako nostalgii a vzpomínku na "starý dobrý" časy...

***

Celkově jde o zajímavou nahrávku v duchu členitého a chytlavého grindu s industriálním podkreslením. V jednotlivých skladbách dojde na různé nuance v rámci stylu, tu je tvorba rychlejší, tu pomalejší. Díky industriálnímu nádechu a rytmické variabilitě mi přijde docela originální, byť ne stylově úplně čistá, což ve své době asi ještě nebylo in. 

Pro mě jde o takřka ideální grind s vrcholem v podobě sedmipalce Lightnessdark, což jsem tu psal asi 3x a nějak nechápu, proč kapela zapadla a prosadili se jiní... 

Originální článek s odkazy na podobné články 

Krabathor - Rebirth Of Brutality - Live In Uherské Hradiště

Originální článek s odkazy na podobné články 

Když odešel v roce 1999 Bruno z české death metalové legendy Krabathor, vypadalo to, že se už s Christopherem na pódiu nikdy nesejdou. Ale uběhlo "pouhých" 15 let, vášně vychladly a klasická trojice vystoupila nejdříve na festivalu Brutal Assault (2014) a na jaře 2015 následovalo turné. Záznam z něj vyšel pod všeříkajícím názvem Rebirth Of Brutality - Live In Uherské Hradiště ve formě exkluzivního setu jednoho CD a dvou DVD. CD obsahuje záznam koncertu z domovského Uherského Hradiště, jeho videoverze je obsahem prvního DVD a druhé DVD obsahuje záznam z Brutal Assaultu, obě DVD jsou doplněna bonusovými rozhovory. Vše je zabaleno v opravdu nádherně vyvedeném setu, jehož grafika se pohybuje někde mezi zkázou postapokalypsy a industriálem, booklet je viděn optikou rozbitých průzorů plynové masky a obsahuje fotografie a úryvky textů.

CD "Rebirth Of Brutality"

Můj prvotní dojem z poslechu CD byl výborný, výrazně oldschoolový, zvuk postavený hodně na base. Těžiště setu pochází z prvních dvou alb, dojde však na všechna 4 klasická alba; skladby z posledních dvou alb (s Paulem Speckmanem) pochopitelně nezazní. Celý set je celkem zajímavě rozdělen - nejdříve zazní pár skladeb (průřezově) na zahřátí, následují chronologicky řazené skladby - vždy jedna až tři z každého alba a vše graduje ve finále z těch největších fláků.

Úvod obstará klasické intro, následují demáčové Totální Destrukce a Apocrypha. Hned první skladba se rozjíždí v solidním tempu thrashujícího oldschool deathu se zdrcujícími riffy a i když tuhle starou tvorbu neznám, tak zní podařeně a povědomě. V Apocrypha zaujme zpomalující gradace, následující, jednu z mých oblíbených skladeb z alba Orthodox, Liquid, bych v tomto oldschool hávu skoro nepoznal a nějak mi nesedí. 

Teprve poté přichází na řadu přivítání fanoušků a po Pain of Bleeding Hearts následují úvodní skladby (dvě až tři) z prvních dvou alb (Royal Crown, Psychodelic, Eternal, Faces Under the Ice, In the Blazing River), vše v duchu mixu deathu a thrashe, od rychlejších sypaček po valivější části včetně vyhrávek a sól, Krabathor totiž nikdy nebyl tupý nářez, což plně dokazuje třeba Royal Crown. Mezi skladbami je prostor na krátké proslovy k fanouškům, podstatné je, že si kapela vystoupení užívá a že "doma je doma". 

Album Lies bylo kvalitativním skokem v kariéře kapely, což potvrzuje mnohem údernější a propracovanější The Truth About Lies a Unnecessarity. Nejen pro mě je vrcholem tvorby album Orthodox a i z něj zazní úvodní vál - bohužel bez precizního zvuku z CD to není ono, stejný pocit jsem měl i na živo, byť pod hlavičkou Hypnos. Skladba Orthodox znamená i přechod k finále koncertu, kde prostě musí zaznít Imperátor a Pacifistic Death, samotný závěr patří další demo vykopávce Běsnící válka. Ale to už nějak nemám sílu kriticky hodnotit, už jen poslouchám a užívám si to, protože atmosféra koncertu graduje.