Hypnos - Halfway to Hell

Situaci kolem Hypnos jsem jednu dobu nesledoval moc pozorně, takže mi vydání tohoto mini CD v roce 2010 uniklo a narazil jsme na něj skoro náhodou až při vydání The Whitecrow.

Na Halfway to Hell se podílel pouze Bruno a bubeník Pegaz. EP má jednoduchý černý digipack bez žádných informací, trochu mě překvapilo jeho nečekaně anti-křesťanské a satanistické vyznění. Brunovy názory v této oblasti samozřejmě znám, pouze mě překvapila explicitní symbolika. 

Po hudební stránce jde o docela variabilní (v rámci death metalu) a tím pádem i zajímavou nahrávku.

Úvodní Mesmerized začíná akusticky a pomalu přechází do svižného deathmetalového nářezu na nějž navazuje zvolnění s blackovou náladu a tyhle dvě polohy se zajímavě střídají. Druhá Where The Rooks Fly To Cry je pomalá, hutná a valivá, zahajuje ji a ukončuje krákání vran, což je dnes, s ohledem na The Whitecrow lehce symbolické. Třetí Paranormal Vertigo je thrashující a rifující, jde spíše o pomalý a zatěžkaný thrash/death. 

Následuje cover od Dehydrated, což neznám, a opět jde o pomalejší death, byť s nářezovými pasážemi a zasekávačkami. Před poslední skladbou zazní orchestrální mezihra, ty má Brno na každém albu, jenže já nejsem jejich velkým příznivcem, nepřipadají mi ve tvorbě Hypnos funkční. Závěr tvoří Burning Again, později znovu nahraná na Heretic Commando a tato verze není tak vygradovaná. 

Halfway to Hell se poslouchá příjemně, ale že by mě nějak nadchlo, to ne. Ale ani nezklamalo, prostě standardní vyzrálý death metal středního tempa, přitom relativně variabilní. 

Originální článek s odkazy na podobné články 

Půlnoc Live In New York

Plný název tohoto CD je "Půlnoc with Elliot Sharp and Gary Lucas Live In New York" a obsahuje záznam vystoupení z 25.4.1989. Sleevnote k CD napsal J.Riedel, booklet obsahuje pár černobílých fotek i texty a celkově se mi jeho zpracování líbí. 

Tehdejší sestavu Půlnoci tvořili zpěvačka Michaela Němcová, ex-Plastici Mejla Hlavsa, J. Janíček a J. Kabeš, v té době již delší dobu v kapele působící T. Schilla, K. Jančák a tehdy ještě bubeník Petr Kumandžas - později crossoverový Jolly Joker And The Plastic Beatles Of The Universe. Hosty vystoupení byli saxofonista Elliot Sharp, kytarista Gary Lucas a skladbu The Tyger zazpíval P.Zajíček. Hudebně tvorba navazuje na pozdní plastiky a jde o mix undergroundu a temného popu osmdesátých let, o stylovém zařazení nejlíp vypovídá to, že cover od The Velvet Undergound, kultovní All Tomorrows Parties bezešvě zapadá do zbytku nahrávky. 

Zaznamenané skladby, namátkou Podivná, Nikde, nikdo, Kanárek, Je to nebezpečný, The Tyger a Magické noci, jsou notoricky známé, ať už z debutu nebo dalších živých i studiových nahrávek, takže tohle CD je spíše pro fanoušky. Pro ty jsou zajímavý hostující hudebníci i fakt, že jde o záznam z New Yorku, i když je mi pořád divné, jak mohli ex-Plastici hrát ještě před revolucí v USA a to dokonce na tour dvanácti koncertů. 

Od začátku koncertu se pohybujeme v potemnělém a posmutnělém undergroundu, rytmika je repetativní až hypnotická, bicí jsou místy perkusní. Objevují se improvizace, vyhrávky, nervní i lehce industriální zvuky, které navazují na experimentálního a novátorského ducha PPU a příjemně kontrastují s éterickou a líbivou zpěvačkou, kterou doplňuje Mejla, jehož zpěv přináší další, rock'n'rollový rozměr a je jen škoda, že je jeho zpěv dosti utopený. 

Hypnotické tempo je místy zdlouhavé, viz třeba Kanárek nebo Píseň pro Nico, i když na živo to mohlo být díky hostům zajímavé. Nostalgií na mě dýchnul podivně křehký Dopis, což byla asi první věc, kterou jsem kdy od Půlnoci slyšel, ještě na splitu s Garáží. Oživení přináší svižnější Je to nebezpečný s expresivním Mejlovým zpěvem, The Tyger, charismaticky zazpívaný P. Zajíčkem je sice fajn ale oblibu téhle skladby u skupiny jsem nepochopil. Koncert v průběhu docela graduje, viz i třeba razantní závěrečná New York. 

Reakce publika je spíše vlažná, malý potlesk ocení All Tomorrows Parties a větší povyk je na začátku Magických nocí, snad kvůli tomu, že jde o přídavek. Takže bych toto turné nehodnotil jako bůhvíjaký úspěch. 

Zvuk nahrávky mohl být masivnější, zní trochu dřevně a lehce industriálně. Díky hostům je nahrávka zajímavá, svěží a lehce experimentální, ze skladeb je však cítit i Mejlova melodika a hitovost. Zpěvačka je sice dobrá a k Půlnoci patří, ale Mejla je Mejla. 

Celkově hodnotím toto CD docela dobře. 

Originální článek s odkazy na podobné články