Po zvolení M.Zemana prezidentem se o vážnosti tohoto
úřadu dost diskutuje a polemizuje. Proto jsem si udělal takovou osobní
malou inventuru našich prezidentů a moc pozitivní dojem z nich nemám.
Varování - pokud patříte mezi (nekritické) obdivovatele V.Havla nebo T.G.Masaryka, tak raději nečtěte dál.
Jde opravdu o velmi stručnou inventuru, u které
hrozí obrovské riziko zjednodušování. Uvědomuji si, že minimálně
Masaryk, Beneš a Havel byli osobnosti evropské a možná i světové úrovně,
ani ostatní prezidenty není spravedlivé hodnotit jednou větou, protože
šlo většinou o opravdu komplexní osobnosti. Dále je celkem zajímavé
oddělit člověka od prezidentského úřadu a vzít v úvahu jeho před a po
prezidentskou činnost.
V tomto krátkém shrnutí jsem vždy uvedl to, co mi
vytane na mysli jako první, když se řekne to či ono jméno. Nebylo mým
záměrem ani cílem hledat na našich prezidentech jen to špatné, opravdu
bych rád měl prezidenta, na nějž bych mohl být (vnitřně) hrdý, ale
bohužel to nevyšlo moc pozitivně.
Miloše Zemana hodnotit nebudu, na to chybí
historický odstup, ale první pocit je - buran. Václav Klaus - nebýt
amnestie, tak bych z něj měl i pozitivní pocit, jeho skepticismus si
myslím teprve doceníme, zvlášť když se podívám, co se v multi-kulti
korektní Evropě děje. Václav Havel bude náš nejkontroverznější
prezident, já ho nemusím moc jako člověka - pokrytecké řeči o morálce
v kontrastu s amnestiemi pro kamarádíčky, jeho "blbá nálada", to vše mi
prostě vadí a to "slavné" humanitární bombardování vem čert.
O komunistických a nacistických loutkách nemá cenu
ztrácet čas. U Emila Háchy by člověk mohl chvíli přemýšlet, jestli se
starý a nemocný profesor opravdu obětoval pro národ, u generála Ludvíka
Svobody lze ocenit vojenskou minulost a že byla na východní frontě je
úplně lhostejné.
Edvard Beneš nás nejdříve dovedl do mezinárodní
izolace aby nás nakonec předal Rusům. To byl však jen důsledek
Masarykovy (zahraniční) politiky, samotný Masaryk vytvořil stejný
národností paskvil (jen v menším) jako tolik nenáviděné Rakousko
a přitom neváhal vymyslet novou československou národnost - že jsme
tisíc let žili odděleně, to nevadilo. A ani u něj nešlo o apolitického
prezidenta, i on měl své oblíbence...
Kupodivu jistou sympatii mám k Františku Josefu I.,
prvnímu úředníku podunajské říše. Ten byl aspoň pracovitý a skromný,
i když tenhle názor má v sobě spíše romantický pohled na dobu přelomu
století, kdy jsme v rámci Rakouska-Uherska patřili k průmyslovým
velmocem - ale to je obsahem jiného zamyšlení.
PS: K zahraniční politice první republiky - naši
spojenci byla Francie a Sovětský svaz, kteří s námi neměli společné
hranice, takže se o reálné vojenské pomoci nedalo mluvit. Rusové by
museli jít přes nám nepřátelské Polsko nebo Rumunsko. Rumunsko bylo sice
naším spojencem, ale neměli jsme s ním žádné společné zájmy, jen
společného nepřítele - Maďarsko (na jehož úkor dosáhl E.Beneš po První
světové válce poměrné velkých územních zisků, což je třeba ocenit).
Každopádně bylo spojenectví s Rumunskem pouze proti vzájemnému napadení
Maďarskem. No a obklopení nepřátelským Německem, Polskem, Maďarskem -
kudy by se k nám dostali Francouzi? Odrazem přes Měsíc? A co se týká
Polska - někdy od roku 1925 se prý uvažovalo o bližší spolupráci
s Polskem, ale jak Masaryk tak Beneš byli proti, přitom s Polskem máme
bližší historické vazby než se Slovenskem (až do dob Jagellonců).
Žádné komentáře:
Okomentovat