Kniha se odehrává v cca pátém století našeho letopočtu, tedy v době pádu říše západořímské a jejím hrdinou je (svatý) Severin, učenec nebo spíše mnich žijící v zaalpské galii, tedy v podunají na území dnešního Rakouska a Německa. Zmíněnou dobu dnes vnímáme jako dobu temna ale autor ji zaplňuje (historickými) postavami i událostmi a ukazuje, že i tehdy se dalo žít a žilo. Úpadek totiž trval již několik set let a tak to lidem připadalo jako setrvalý a normální stav, postupný rozklad už prostě nevnímali. Jenže Severin, starší než lidé v jeho okolí, putuje okrajovými provinciemi říše a vidí rozvaliny, sutiny, zkázu a bídu na místech, která ještě před pár desítkami let vzkvétala, jak si sám pamatuje.
Kniha mě zklamala hned od prvních slov, začíná totiž dopisem milované ale již (dávno) mrtvé Julii.
Autorem líčené duchovní prožívání smrti blízké osoby mě momentálně nijak neoslovuje, resp. mě spíše odpuzuje. Ne že bych měl nějaký podobný zážitek, ba právě naopak (takže možná právě proto) ale prostě mi to vůbec nesedí. Každopádně se v těchto dopisech postavy Severina a Bondyho prolínají a to až tak, že není moc poznat, zda jsou psány z dnešního pohledu nebo, a to spíše, z pohledu končící antiky a počínajícího křesťanství.
Severin se postupně stane rádcem králů v hraničních královstvích, získá si určitou autoritu tím, že koná zázraky a předvídá budoucnost a to díky zkušenostem, diplomacii a zpravodajské sítí. O pozici a roli rádce Severin nijak nestál a ani o ni neusiloval, po smrti Julie dokonce neměl zájem cokoliv konat, jenže stejně dospěl k potřebě činnosti jako takové. Autor líčí svoji touhu po poznání, která ho pronásleduje od mládí, i to, jak tato touha, přes naplňující lásku k Julii, postupně vyvanula. Přesto pokračoval jeho zájem o studium, po smrti Julie však i ten postupně zmizel a Bondy se ocitl ve spirituální a myšlenkové pustině. Jediným cílem je pro něj nyní už jen smrt, ovšem přirozená, nikoliv sebevražda, což je určitý myšlenkový posun, dříve to nerozlišoval ale nyní vidí a chápe rozdíl mezi sebevraždou a přirozenou, nebo jak říká Severin, Bohem danou, smrtí.
Severin žije jako poustevník a rádce barbarských králů, radí jim stát se skutečnými římskými vládci, čímž se říše stane jejich vlastí a budou se o ni muset starat a hospodařit v ní. Říši totiž vysává hrstka miliardářů, kteří jsou mimo veškerou moc a o zájmy státu nebo lidu se vůbec nezajímají, jsou jim lhostejné. Severin pomáhá lidem a přitom se ptá, kdo mu dal právo zasahovat do života ostatních lidí, přemýšlí, co ho k tomu vede, když stejně jako filosof došel k tomu, že je to všechno jedno a lhostejné. A najednou cítí, že umírá a že svoje dílo, totiž záchranu lidí před barbary, nedokončí a najednou by chtěl žít alespoň další rok.
***
V Severinovi tvoří vnější rámec filosofickým úvahám legenda o svatém Severinovi a doba rozpadu římské říše.V jejím pádu hledá autor paralelu k době vzniku knihy, tedy ke konci minulého století a za zmínku stojí i to, že se více Bondyho děl odehrává na konci nějakého dějinného údobí, kdy končí civilizace a začíná doba temna.Knihou se jako nosné téma vine účtování se životem, Bondy řeší otázku jak žít a čím vyplnit život, aby to dávalo smysl i pro filosofa, jež dospěl k poznání nesmyslnosti a zbytečnosti života, dále řeší potřebu činnosti a její smysluplnosti v kontextu nicoty a věčnosti. Nejvíce mě zaujaly úvahy o hodnocení lidského života po smrti, zejména myšlenka, že každý skládá účty za své činy ale nikdo neví, jak a podle čeho bude souzen. Další zajímavá úvaha je o (etickém) rozdílu mezi přirozenou smrtí a sebevraždou.
Ve druhé půlce knihy se jako Severinova vize objeví cyberpunková pasáž o hackerovi, který našel prázdnotu i řešení - přestaň být Já.V té době psal autor Cybercomix, takže chápu jeho inspiraci ale už ne zařazení sem, i když téma prázdnoty a opuštění vlastního Já se prolíná celou knihou a nalezené řešení, tedy oproštění se od Já, ukazuje na budhistické a taoistické směry, kterým se autor věnoval celý život.
Dalším tématem je vyrovnání se se smrtí Julie formou dopisů, u nichž se Bondy promítá do postavy Severina. O úplné ztotožnění však nejde, Bondy se rozhodně nestal rádcem (barbarských králů okolních království) ani nepomáhal lidem žít. Asi nejzásadnější myšlenkou zde je to, že Bondymu/Severinovi chybí v popisovaném "postkatastrofickém" světě (bez Julie) láska a něha - čímž se stává zkáza světa i osobní záležitostí.
Přiznám se, že mě kniha moc nebavila. Autor zřejmě cítil potřebu zpracovat život zajímavé postavy konce antiky ale v kontextu jeho ostatního díla jde o slabší knihu. Anticko-barbarské kulisy jsou sice zajímavé, jenže většina úvah zazní lépe v dobových sociologických a společenských dílech, byť některé myšlenky zde vyjádřené stojí za zamyšlení. První půlka není moc čtivá, druhá je sice záživnější a akčnější, i díky neorganicky vloženému cyberpunku, ale dopisy Julii mě nějak osobně odpuzovaly. Celkový dojem z knihy je takový nijaký až rozblemcaný a to nejen kvůli u Bondyho časté bezdějovosti.
Originální článek s odkazy na podobné články
Žádné komentáře:
Okomentovat