H.P.Lovecraft (1890-1937) patří mezi
zakladatele hororového žánru. Ve své tvorbě navázal na gotický i barokní
román, dobové duchařské příběhy i fantastické vize E.A.Poa a dalších
a svojí tvorbou ovlivnil mnoho dalších autorů. Lovecraft sám byl
výstřední podivín s hlubokými znalostmi specifických oborů a mezi jeho
záliby patřilo vytváření obskurních kultů a mytologií. Tuto zálibu ve
svých povídkách zúročil zejména v dodnes populárním mýtu Cthulhu.
Lovecraftovy
povídky v sobě míchají prvky sci-fi, hororu a bizarní fantasy, osobně
je nevnímám jako čistě hororové, působí na mě spíše podivně
a znepokojivě, celá hrůza často spočívá jen v naznačených detailech.
A tyto detaily, jakkoliv jsou morbidní, děsivé nebo zvrácené, jsou vždy
jen naznačené a na tom, jak moc si je čtenář domyslí, záleží jeho
zážitek a prožitek.
Na začátku 90. let vyšlo
(kompletní?) autorovo dílo v češtině v sérii jedenácti sešitů (náklad
2000 kusů) s ilustracemi K.Saudka. Rozdělení do jednotlivých sešitů jsem
sice nepochopil ale ani detailněji nezkoumal. Přiznám se ale, že nejsem
Saudkův ctitel a v tomto případě se mi jeho ilustrace nelíbí, dělají
z takovou podivnou, až pouťovou a komixovou záležitost, osobně bych si
dokázal představil mnohem adekvátnější vizuální zpracování.
Dagon a jiné horory
První sešit Dagon a jiné horory zahajuje titulní povídka Dagon
z cyklu Cthulhu. Povídka líčí setkání námořníka s neznámou a prastarou
entitou a má všechny rysy Lovecraftova světa - neznámá entita, starší
než naše planeta, děsí svojí jinakostí a nepochopitelností. Povídka Strom líčí tajemné souznění dvou mužů - sochařů a má řecko - dionýsovskou atmosféru.
Mezi nejlepší povídky patří Hudba Ericha Zanna,
kde v bizarní spleti uliček bojuje starý hudebník s mimozemskými děsy
a vše končí nervovým zhroucením hrdiny. Povídka používá typické autorovy
postupy, zejména pomalý rozjezd, v němž se zdánlivě neděje nic
mimořádného, jen lehce znepokojivého a pak do sebe vše zapadne skrze
nějakou tu prastarou hrůzu.
Asi první povídka, kterou jsem kdy od autora četl byl Vyděděnec.
Tato povídka patří mezi morbidní líčení hrůzného putování s šokujícím
závěrem. Pointa je vysvětlena poslední větou, což je další z autorových
oblíbených postupů, byť to někdy působí až násilně. Povídka V kryptě
má "typický" hororový námět, totiž bezcitného hrobníka, jemuž se
obzvláště zarputilý nebožtík snaží něco oplatit. I v této povídce
najdeme postupné budování atmosféry - opět se neděje vlastně nic
děsivého, jen lehce znepokojivého, ale ta suma detailů a souvislostí...
Po těchto krátkých povídkách následuje delší povídka zabírající cca půlku sešitu, Šepot ve tmě.
Zde je dobře vidět autorův pečlivý a vědecký přístup, velkou část
povídky totiž tvoří vypravěčovo líčení sběru legend a mýtů v dopisní
konverzaci s mužem, žijícím kdesi v nepřístupných horách. Skeptický
vědec postupně poodhaluje tajemství starých legend a lidových pověstí
a zjišťuje, že na Zemi žijí bytosti z jiných hvězd a ve zmíněných horách
mají doly. Před lidmi se úzkostlivě ukrývají, přesto mají mezi lidmi
spolupracovníky.
Dopisovatel postupně propadá paranoie a strachu
o svůj život, ví toho totiž příliš mnoho. Jeho obavy rostou a eskalují,
najednou však změní názor a tvrdí, že s ním bytosti promluvily a ukázaly
mu jejich schopnosti. Jeho strach je nahrazen dychtivou touhou po
poznání a dokonce zve vypravěče k sobě, aby se s těmito tajemstvími také
seznámil. Po příjezdu vypravěče přesvědčuje o přátelské povaze cizinců
a sdílí staré legendy o Cthulhu, vypráví o možnostech cestování vesmírem
atd. Vypravěči je náhlá změna chování jeho hostitele podezřelá a pod
vlivem několika morbidních detailů v hrůze prchne, aniž pozná skutečné
úmysly bytostí.
Přijde mi, že příběh je spíše než hororový o (naší)
omezenosti a strachu z neznáma, z jiných, nelidských, světů a měřítek.
A mě napadá jediná otázka - proč? Proč má autor (hrdina) takovou hrůzu
z neznámého, z techniky, jež nás převyšuje, byť je nám nepochopitelná?
Poslední, opět krátká povídka Proměna Juana Romera líčí děsivé tajemství v dole kdesi v Mexiku.
Volání Cthulhu
Druhý sešit Volání Cthulhu a jiné horory zahajuje povídka Polaris
o dávném národu a je spíše zlomyslná než hororová, míchá se v ní
realita dneška se sny z dávné minulosti - nebo naopak? Jiný způsob
prolnutí reality a dávné minulosti přináší povídka Slavnost,
v níž se vypravěč účastní starých a děsivých rituálů v podzemních
jeskyních a odmítne v nich pokračovat. Ráno ho najdou napůl zmrzlého,
oficiálně bylo vše jen snem v delíriu, když sešel z cesty a zřítil se ze
srázu.
Temné a zlověstné rituály jsou tématem i následující povídky Krysy ve zdech.
Její vypravěč je potomkem starobylého rodu, po 300 letech se vrací
z Ameriky do Anglie, na opuštěné rodové sídlo. Tam zjišťuje, že jeho rod
nemají místní rádi a ani po tak dlouhé době nezapomněli. Po
rekonstrukci rodového sídla objeví prastarou hrobku a v doprovodu
archeologů do ní sestoupí. Naleznou ohromné podzemní prostory plné
koster lidí, opolidí a dalších předchůdců člověka, což ukazuje na
strašlivé rituály, které se zde konaly po tisíce let. Ve vypravěči se
náhle probudí volání krve jeho předků a vše končí šílenstvím
a kanibalismem, pro autora typicky není zřejmé, co jsou vize a šílenství
a co skutečnost.
Děs redkookské čtvrti představuje působivě
podané proluntí starých rouhačských riuálů do dnešní doby. Vnějškově se
odehrává v ulicích New Yorské čtvrti, mezi přistěhovalci, pašeráky
a dalšími kriminálníky. Starý podivín studuje jejich zvyky a pověry, což
ho nakonec pohltí a na pozadí probíhají prastaré a zlověstné rituály.
Povídka graduje zřícením domů jako důsledku boje mezi pašeráky, ale ve
skutečnosti, vlastně v představách vyšetřujícího detektiva, se odehrálo
něco tajemného a děsivého, co je lepší nevědět.
Titulní a z hlediska autorova světa svým názvem stěžejní povídka Volání Cthulhu
přináší podrobnější představení základního autorova mýtu. Zejména první
polovina obsahuje pečlivě zdokumentované pátrání a vyšetřování, líčí až
detektivní práci vypravěče při porovnání zdrojů z celého světa.
Postupně se vyjevuje legenda o prastarém spícím Cthulhu, jehož hrobku
vyzvedla mořská bouře na pár dní na hladinu, setkáním námořníků s tímto
nezemským městem povídka končí.
Krátká povídka Chladný vzduch je
o podivínském lékaři, jež překonal smrt sílou vůle ale rozklad tkání
nezastavil, jen prodloužil a tak se musí chladit. Jednoho dne chlazení
přestalo fungovat a hrůza vypravěče pochází z tohoto poznání, místo
respektu k převratnému objevu dochází k odmítnutí. Poslední povídka Alchymista
líčí život posledního člena rodu, jež 600 let stíhá rodinná kletba, že
žádný mužský potomek nepřežije 32 let. Dávný předek totiž zabil svého
alchymistu pro falešné podezření za zmizení syna a alchymistův syn ho
proto proklel. Až dalším výzkumem vypravěč zjistil, že čarodějův syn žil
600 let a naplňoval kletbu.
***
Autor používá několik
oblíbených postupů, které jsem již zmínil - jedním je pointa v poslední
větě nebo dokonce slovu, dalším je pečlivá vědecká práce a výzkumy
hrdinů, jež příběhu dodávají punc serióznosti a vážnosti. Tyto výzkumy
však vedou k hrůzným objevům bytostí, rituálů a světů starších než Země
i náš vesmír. Tyto bytosti pochází z jiných částí vesmíru, kde panuje
jiná geometrie a platí jiné fyzikální zákony.
Ale i přes autorovu znalost tehdejších nejnovějších
fyzikálních a astronomických objevů působí tyto části poněkud zastarale
až směšně. Navíc mi osobně moc nesedí - dokud se autor pohybuje
v oblasti zvrhlých, odpudivých, znepokojivých a rouhačských mýtů
a rituálů, tak uznávám jejich působivost a atmosféru, kterou mají možná
blíž k německým makabrózním povídkám E.T.A.Hoffmanna než ke krajanovi
E.A.Poovi. Jenže když se do toho začnou míchat kosmické legendy
a kosmologické prvky, tak je to najednou příliš nereálné a fantastické.
Sice chápu autorovu potřebu zakotvit rituály a legendy do něčeho
většího, jenže ty kosmické myšlenky mi vylíčenou hrůzu dost otupují.
Prostor dostávají šeptané legendy společné všem
pro-národům a temné kulty táhnoucí se lidskými dějinami tisíce let,
tajemství, jež je lepší nevědět - to vše je znepokojivé, i provázaností
do jednoho velkého cyklu, který není úplně konzistentní, což ho činí tím
znepokojivější.
Trochu zarážející mi připadá, že mnohé povídky těží
ze strachu z neznáma, ze setkání s bytostmi úplně jinými, než jsme my.
Jakkoliv jsou tyto bytosti odlišné, pořád jsou inteligentní, ale
u hrdinů se objevuje šílenství a hrůza bez zvídavosti nebo snahy
o pochopení. Možná je to autorova reakce na to, že v době jeho života
bylo příliš mnoho objevů, které posouvaly možnosti a hranice. Každopádně
mi tento strach z neznáma přijde dosti archaický a zastaralý.
Silnou stránkou jsou plastické popisy a líčení
rituálů, smysl pro detail a gradování temné a znepokojivé atmosféry,
místy je to možná přehnané a pak to na mě působí až nechtěně parodickým
dojmem. Popisy scenérií i rituálů jsou sugestivní a člověk si vše snadno
představí, některé temné jeskyně a hrůzní tvorové by klidně mohly být
třeba i v Pánovi prstenů. Na druhou stranu mi chybí lidštější psychika,
hrdiny Lovecraftových povídek tvoří často rozervaní jedinci, citliví
umělci a šílení vědci, jenže bez výjimky na mě působí ploše, bez
hlubšího psychologického pozadí.
Zajímavé jsou i povídky mimo cyklus Cthulhu, svým námětem tradičněji hororové nebo více fantasy.
Lovecraftovy povídky mají své kouzlo i dnes ale neoslovují mě jako horor, ale spíše svou tajemností a znepokojivostí.
Žádné komentáře:
Okomentovat