Základním a nejrozsáhlejším prozaickým dílem Ladislava Klímy, patrně nejoriginálnějšího českého filosofa a provokativního spisovatele, je Velký román.
I přes značný rozsah jde o torzo, které vyšlo v několika různých
verzích, já jsem četl (a hodnotím) verzi, kterou k vydání sestavila
autorova družka Kamila Lososová.
Ve své filosofii i literárním díle navazuje Klíma na filozofické myšlenky A.Schopenhauera a F.Nietzscheho
a rozvíjí je směrem k absolutnímu solipsismu a absolutní vůli.
Představuje novou morálku a vyššího člověka, obojí však demonstruje na
dekadentní aristokracii nebo zločincích, takže člověk má nakonec pocit,
jako když štamgasti z putiky na rohu povznášejí své požitkářství na
filosoficky něco vyššího. Autor totiž v duchu své filosofie vlastně
říká, že každý, kdo je dostatečně silný, si může dělat co chce.
Hrdinové Velkého románu dokáží utrpení nejen
způsobit ale i přijímat a je jím nejvyšší ctností, a to i ve fyzické
rovině, což je vidět u ženušek Cesarových a jejich trestání. Jejich
tresty mají leckdy lehce erotický podtón, ale vše odvážnější autor podle
vlastních slov zničil - prý šlo o obrovská kvanta erotických textů.
Tématika výchovy a trestů, včetně (výchovných) výprasků se vine celou
knihou a z úst hrdinek zaznívají myšlenky typu, že každá žena se chlubí
svými výprasky a chce být vychovávaná, potřebuje rozkazy a nařízení.
Soud boží
V úvodu prvního
dílu poznáváme Hrob, skalní doupě loupežníků, a jejich strašného pána,
hraběte Fabia. Seznamujeme se s morálkou loupežníků, nad níž je Fabio
vysoko povznesen, protože stojí mimo dobro a zlo. Je čistě sobecký a to
i ve vztahu ke svým bratrům a dalším postavám, mezi něž patří později
zbožštěný Edgar, bláznivý Ippolito, Pietro, Cesare a další. Přiznám se
ale, že se mi jednotlivé postavy a jejich vztahy pořád pletly,
každopádně je poznáváme v sérii různých brakových, a někdy až
groteskních, scén. Patří mezi ně útěky z vězení, vzájemné pronásledování
a souboje nebo příhody z bordelů.
Druhou dějovou linii tvoří příhody čtyř ženušek
Cesarových odehrávající se kdesi v Himalájích. Jejich vyprávění zahrnuje
vzpomínky na dětství, čímž se přes výchovu a fyzické tresty dostávají
k síle a moci, což je dokumentováno příhodou s tygrem a zejména
následným vyvražděním anglických rodin ve městě - jediným důvodem
vraždění je to, že mohou; jejich morálka je totiž nad běžnými lidmi
a vraždí z božské bujnosti.
Zmíněné akční a brakové scény vyvažují příhody
duchovní, mezi snové a nereálné příhody patří alegorické setkání se
smrtí a časem.
Bílá svině
Ve druhém díle
se Pietro po útěku z vězení vrací k loupežníkům do Hrobu, kde se
dozvídáme historii loupežníků. Jejich zakladatele oslovila bohorodička
a vyzvala ho, aby činil pokání a zabíjel nepravé křesťany a bral jejich
majetek. A měl olupovat i bohaté a majetné křesťany, protože ti se svým
bohatstvím zpronevěřili pravé víře. To vše se dozvídáme ve šroubovaném,
biblicky parodickém stylu typu "Ajta pravila sobě hlubina moudrosti".
Později se bohorodička zjeví i Pietrovi a oznámí mu,
že si ho vyvolila jako nástroj své pomsty a dokonce s ním obcuje.
Bohorodička líčí, jak v jednom z mnoha předchozích životů skutečně
porodila Ježíše, což ji v záhrobí zajistilo určitý vliv a proto i teď
pracuje na popularitě křesťanství, aby z toho něco měla.
Ráno vtrhnou do jeskyně vojáci a boj s nimi má
charakter frašky, kterou naštěstí autor přeruší s tím, že se další
podrobnosti nedochovaly. Následuje krátká scéna na lodi, kde se Pietro
neohrabaně dvoří kapitánově dceři Lesbii - scéna je důležitá pro další
vývoj děje. Mezitím, ve snění, prochází ženušky Césarovy Orkem, tedy
podsvětím, kde potkávají již známé postavy a celá scéna obsahuje směsici
hulvátství a nechutností. Příkladem je výkaly pokrytý otec jedné
z ženušek, který tak demonstruje, že šlechtic je povznesen nad lejno.
Většina hrdinů se později setkává v Persii, kde
Fabio zajal ženušky, rozhodnut umučit je. Pronásledují ho však děsivé
vzpomínky z dětství, setkává se se strašidlem, tedy svým vlastním
stínem. Strašidlo mu, velkému a svobodnému duchu, věští strašný posmrtný
osud - totiž že bude váženým profesorem filosofie a etiky, což je osud
horší než býti psím lejnem. Fabiovo strašidelné putování je zakončené
pádem do Hrobu, kde konečně najde klid.
Ženy Cesarovy
Třetí díl
zahajuje setkání Lesbie v Pietrově doprovodu s její matkou Roxanou, obě
ženy se nepoznají ale jejich hovor provází vzájemné sympatie. Lesbie se
vydává za šlechtičnu a kritizuje zatuchlou a svázanou výchovu
a školství, má raději výprask než sešněrování konvencemi a odmítá život
bez svobody.
Na osvobození ženušek měl lví podíl Pietro, což ony
netuší, považují ho za svého nepřítele a zabijí ho. Následuje patetické
loučení a usmíření žen Césarových s Roxanou a Lesbií, následně se
Cesarův harém rozroste na 8 žen. Ty samy se považují za důstojné a hrdé
ženy, ve skutečnosti je to ubohá pýcha cenného zboží.
Celý harém se vydává na několikadenní výlet. Ženy
cestou pijí a ví, že tím hřeší a že za to zaslouží trest a těší se na
něj a pro ten trest i hřeší. Jejich původní rozvernost vystřídá
stísněnost vybuzená prohlídkou strašlivého hradu. Nakonec se rozhodnou
strávit na příšerném hradě měsíc, právě proto, že z něj mají strach.
Debatují přitom o překonání strachu, zkrátka chtějí udělat to, čeho se
nejvíce bojí.
Hned první noc se na hradě objevují strašidla, jimiž
jsou duchové jimi zavražděných. V hrozné katarzi dojde ke zničení hradu
a přitom se dívky opět ocitnou v Orku, kde mají trpět za své hříchy
i důsledky předchozích životů. Na toto utrpení se těší, utrpení
a tělesné tresty je lákají, což se proplétá celým dílem, stejně jako
jejich filosofické štěbetání na téma individualismu, moci, vůle, nové
morálky a vyššího člověka.
Dodatky
Kniha obsahuje ještě tři dodatky, prvním je Filosofická fakulta,
původně úvod 4. dílu. Dějově navazuje přímo na závěr předchozí
kapitoly, tedy na putování ženušek Orkem. Ženušky se vydávají na fakultu
filosofie, kde přednáší Fabio, v tomto životě profesor filosofie
a morálky, jak bylo slíbeno. Profesoři filosofie jsou zde vyrábění ze
psích výkalů a celá tato část se jen hemží lejny, což je zajímavý
kontrast k morálce nového, vyššího člověka. Jde jen o fragment, plný
nechutně bizarních scén starce povzneseného nad lejno. Edgar a Eura,
ještě v lidské podobě, se vydávají na výlet v lodičce řekou a jejich
rozverný výlet se promění ve strašnou cestu údolím smrti, kde je honí
Smrt a Čas. Závěr tvoří samostatně publikovaná verze kapitoly Bílá svině,
tedy setkání Pietra s bohorodičkou v jeskyni. Oproti knižní verzi je
šířeji popsán "Krucifixův" život ve značně cynickém a obráceném stylu,
Ježíš je líčen jako podvodník a zloděj ale vyjde z toho paradoxně mnohem
lidštější.
***
V knize se překrývají
brakové příhody a pokleslá morálka s filosofickými úvahami. Jednotlivé
postavy samy sebe chápou jako vyšší bytosti s novou a vyšší morálkou,
oproštěnou od starých lidských měřítek. Jenže tento do extrému dotažený
egoismus slouží (pouze) k vlastnímu prospěchu a užitku a hrdiny zajímá
jen jejich vlastní já. A tak se i přes vyšší úvahy filosofie egoismu
a vůle k moci projevuje na úrovni nízkých cílů a zvířecích pudů,
živočišných a násilných - což ale autor chápe jako potvrzení svých ideí
i vysokých morálních stanovisek. Kromě filosofických úvah dostávají
prostor i lehce mystické úvahy o existenci, snu a nicotě, protože pro
Klímu je svět iluzí, takže dojde na bizarní prolínání s posmrtným
a stínovým světem.
Třeba když se Pietro rozhodně "páchat" dobro,
diskutuje o tom s Lesbií a dochází k závěru, že vznešenost dobrých
skutků spočívá (i v tom), že z nich můžeme (nebo budeme) mít
nepříjemnost. Proti tomu Lesbie tvrdí, že si vznešenost podlí a hloupí
lidé, kterých je většina, nezaslouží. Bezúhonný člověk je jen nevyvinutý
zločinec, jemuž strach brání provádět zdravý egoismus, prospět každému
znamená uškodit někomu jinému a každé štěstí je vykoupeno neštěstím
jiných. A z toho plyne, že není (objektivní) dobro ani zlo, není
všeobecně platný zákon a každý se chce starat jen o sebe. Bohužel nelze
být mezi lidmi jen sobecký a je nutné činit zištné kompromisy, nicméně
z filosofického úhlu pohledu je vše nutné a lhostejné.
Velký román jako celek je spíše brak a obsahuje
mnohdy nesouvisející nápady, úryvky dějů, příběhů a vizí, jen lehce
spojené do jednoho celku. Styl psaní je ležérní a autor se nepáře
s konzistencí detailů, zřejmě psal knihu na přeskáčku a do celku
zařazoval různé samostatné texty. Možná kdyby doplnil chybějící místa,
naznačená v podrobnějším obsahu, mohla být kniha ucelenější
a přístupnější. Spoustu textu lze brát jak prvoplánově akčně, tak
i obrazně a filosoficky, pouze nevím, co a kdy je míněno vážně (pokud
vůbec) a co parodicky nebo v ironii.
Kniha je psána v lehce blábolivém duchu a plete se
zde páté přes deváté - brakové příhody, groteskní situace, fyzické
tresty, výchovné výprasky, filosofické a mystické debaty, vůle a moc,
nová morálka, egoistická filosofie, síla a odvaha a další, často
nesouvisející témata. Přesto je v knize něco, co člověka nutí číst dál,
je to jakási zvědavost, že se tam objeví něco podnětného, co bude stát
za to - a občas tomu tak skutečně je. Třetí díl, zejména putování
ženušek Cézarových, mi přijde nejzajímavější a býval by mi stačil
i samostatně.
Žádné komentáře:
Okomentovat