Zhruba deset let po rozpadu a pět po jednorázovém
revivalu pro zvané se dali legendární PPU znovu dohromady a vyrazili na
turné, na němž zazněly ty největší hity z první poloviny 70. let a pár
o dekádu mladších skladeb. Zachycené skladby představují to nejlepší
z tvorby kapely, někteří posluchači budou možná upřednostňovat Pašije,
mě však více sedí tato tvorba a její živé provedení zachycuje kapelu
v životní formě.
Záznam pochází se dvou koncertů v paláci Akropolis
z listopadu 1997. Klasickou sestavu (J.Brabec - bicí, Vr.Brabenec -
saxofon, M.Hlavsa - basa, J.Janíček - klávesy, J.Kabeš - viola) doplňuje
kytarista J.Karafiát, který má asi hlavní podíl na přímočaře rockovém
vyznění. Většina skladeb pochází z první poloviny 70. let a texty jsou
z pera E.Bondyho, booklet obsahuje pár stylizovaných fotek, průvodní
slovo J.Riedela a krátký pozdrav V.Havla. Průvodní slovo nastiňuje
pozadí jak turné tak veřejného vystoupení po mnoha letech a zmiňuje
i mladickou razanci a energii nedávající prostor zbytečné pietě - s čímž
lze jen souhlasit.
Záznam zahajuje skladba "Podivuhodný mandarin",
o níž jsem v hodnocení předchozího živáku Bez ohňů je underground
napsal, že nepatří mezi nejhranější a nejznámější. Přesto je to klasická
skladba PPU a stejně jako následující (např. Dvacet, Zácpa, Toxika, Spofa blues, Prší, prší, Nikdo, Elegie)
stojí na solidní rytmice a nenápadné melodice, samozřejmostí jsou
vyhrávky a sóla (nerockových) nástrojů. V některých skladbách zazní
motivy více alternativní, jinde se objeví zajímavé basové figury
a frázování (Toxika) nebo nervní "preludování" (Okolo okna). Kromě zpěvu dostane prostor i sborová deklamace (Spofa blues) nebo expresivní vokál (Vrátí se).
Proti originálům ze 70. let jsou skladby mírně
zjednodušené, což se týká i nástrojového obsazení, mají však výrazně
rockový feeling a živý drive, od plastiků skoro nečekaný. Dvě skladby (Kanárek, Špatná věc)
zpopularizovaly kapely ex-plastiků, tedy Garáž a Půlnoc, a zachycené
provedení má blíž k nim, ať už rockovějším přístupem a gradováním ve
Špatné věci nebo chytlavou melodikou na pozadí.
Na celkovém vyznění má velký podíl také hypnotická repetativní basa, ta dostává prostor třeba v Elegii a hlavně v závěrečné Magické noci, jejíž atmosféru připraví theremin a pak se rozjede známý rif opakující se skoro osm minut. Závěr tvoří přídavek Jó jó, to se ti to spí
v defacto akustickém provedení sborového zpěvu jen nad klávesami. Jde
o ideální uklidnění, k němuž přispěla i předchozí Magická noc svou
hypnotičností.
Tahle podoba PPU se mi hodně líbí, CD si rád
poslechnu a zachycuje podle mě kapelu v životní formě. Možná je to
i tím, že v té době šlo už o "standardní" rockovou kapelu, tedy že
nehráli jen pro pár lidí z okruhu undergroundu, jímž ke spokojenosti
stačí, že jsou na pódiu plastici. Karafiátova kytara odvádí od
přílišných artistních podob a myslím, že tím došlo k ideálnímu
kompromisu hypnotické rytmiky, temné, nenápadné melodiky, vyhrávek
různých netradičních nástrojů a dravé kytary. Ale pořád jsou to plastici
a je tam slyšet takové to "neuspořádané" hraní, které rytmika drží
pěkně pohromadě. A také je tam hodně cítit chytlavost a hitovost, byť ne
na první poslech a prvoplánová.
Prostě pokud se někdo chce seznámit s tvorbou PPU, tak tohle je ideální nahrávka.
Žádné komentáře:
Okomentovat