Domácí kapelu jsem v první polovině
devadesátých let docela poslouchal a dokonce jsem ji považoval za mnohem
autentičtějšího pokračovatele Plastiků než třeba Půlnoc. Důvodem bylo,
že Domácí kapela si z plastiků vzala tu umělečtější a méně komerční
podobu. Druhé CD Jedné noci snil z roku 1996 jsem měl ve své době
hodně rád, ale dnes (při poslechu remastrované verze) cítím jisté
zklamání kvůli určité nepřístupnosti a neuchopitelnosti. Faktem však je,
že i já jsem se za těch dvacet let se svým hudebním vkusem a náhledem
nemálo posunul.
Remasterovaou verzi vydalo vydavatelství Guerilla
Records a jde o opravdu důstojnou podobu, byť musím přiznat, že původní
obal s vlkem se mi líbil více. Dobře vybavený booklet obsahuje texty
všech zaznamenaných skladeb (česky i anglicky), pár fotek a dobové
rozhovory a články o kapele. Název CD je inspirován L.Klímou, jak
nezapomene zmínit snad žádný článek, takže se i já přidávám. Jeden
z textů prezentuje tvorbu kapely jako něco "nadnormálního" a hluboce
existenciálního, já tahle silná slova nemám rád a ani to tak necítím.
Nástrojovým obsazením navazuje Domácí kapela na
plastiky - klávesy, housle, kytara, violoncello (Tomáš Schilla), xylofon
a klavifon; za zmínku stojí zpěvačka Míša Němcová, která se mi v Půlnoci líbí hodně ale zdejší klasická podoba mi prostě nesedí. Hlavní postavou kapely je Jan Brabec
(bicí, zpěv, piáno) a protože je hlavně bubeník, tak na nahrávce
dostávají prostor barevné a variabilní bicí - ale nejsem z nich tak
nadšený jako tehdejší recenzenti.
Remasterovaná edice obsahuje dvě CD, původní nahrávku z roku 1996 s bonusovou skladbou Havran z kompilačního CD Újezd,
druhé CD obsahuje záznam ze dvou koncertů (Jablonec 1995, Louny 1994),
kde dostávají o trochu více prostoru skladby z předchozího CD Neděle.
CD1 - Jedné noci snil
Jednotlivé
skladby působí stísněně, chaoticky a nervně, provází je zvláštní neklid
a napětí. Na tomto dojmu se podílejí temné melodie smyčců a vyhrávky
kláves, napomáhá tomu i zpěvačka a její klasicky pojatý zpěv, který mi
ale moc nesedí. Jednou z možných charakteristik nahrávky je
roztříštěnost a fragmentálnost temného undergroundu 80. let - různé
vyhrávky, fragmenty a útržky jsou napojené na podobně roztříštěný
základ. Skladby, přestože poklidné tak jsou znepokojující, objevuje se
v nich industriální podkreslení, repetativní a intenzivní plochy
i typicky "plastikovské" melodické postupy a krásné melodie; v textech
i hudbě je cítit poetika (velko)města - viz "Zajíčkovské" obraty typu
"uhranutej městem".
Zajímavý kontrast přináší "Anděli", skladba
repetativní až k nervnosti s na pozadí kontrastující táhlou melodií
a k tomu napůl perkusní bicí. Další zajímavé momenty se objeví v "Půltón
a stroj" - basy kontrastující k melodii smyčců, zklidnění a pak jakoby
dlouhé tóny varhan nad basově bicím ambientním základem, ve skladbě
"Maska" se objevují drásavé momenty "disharmonických varhan", jak tomu
říkám, které docela dobře doplňují "operní" nápěvy, zajímavý je i text -
zvláštně drásavě meditativní. Občas se objeví i nějaký ten více rockový
moment, viz třeba úvod bonusové skladby "Havran".
CD2 - Live
Na živém
bonusovém CD zazní z alba "Jedné noci snil" tři skladby plus bonusový
"Havran" z předchozího CD "Neděle", z toho zazní ještě šest dalších
skladeb. Přestože jde o živý záznam, přijde mi ještě internější
a niternější a o to více nepřístupný, plný utápění se v melancholii
a zmatku. Úplně mi chybí atmosféra živého vystoupení, přesto občas silně
zarezonuje zpěv s textem a hudbou, tyto momenty jsou však spíše
výjimečné a neplánované. Při poslechu živáku vnímám trochu jinou náladu
a momenty než u studiovky.
Úvod mi přijde trochu utopený (zejména se to týká
éterického zpěvu) a chaotický, na to už člověk fakt musí mít náladu.
Objeví se však mnoho zajímavých momentů jako jsou smyčce nad rytmikou,
razantnější momenty ve skladbě "Sen", kde se mi líbí i melodické postupy
a zvolnění ve druhé části, i když je až zbytečně protahované; je to
jakási bezčasová plynoucí hudba, jež se převaluje tam a zpátky,
podkreslená perkusními bicími - a opakující se jedno slovo "sen"...
Dále mě zaujala skladba "Úzkost" jednoduchou
rytmikou a spíše rockovým vyzněním, postupným budování melodie
a akustickou energií. Další zajímavá skladba je "Indiáni milují hory"
svojí naléhavostí u hlasitého šepotu, což připomíná podobně naléhavé
texty IRA (ne ty hardcore ale ty alternativně pomalé) což je asi náhoda,
jen je zajímavé, že lidé z různých kulturních okruhů někdy dojdou
k podobným výsledkům. "Maska" patří textem mezi silnější věci, zvláště
část "slova se zamění", v tom je určitá opravdovost, zaujmou
i minimalistické dechy alá Reich. K minimalismu má i blízko "Neděle" -
repetativní smyčce i dechy nabízí zajímavé souzvuky, zvláště když se ze
všech těch zvuků a nástrojů vynoří kytara a její osvěžující sóla
a vyhrávky, melodická linka mi zase místy evokuje postupy starých UJD.
***
Zvláštní do deska.
Při poslechu si občas vzpomenu na Půlnoc, Chadimu, UJD, nebo posledné
plastikovské CD "Maska za maskou" ale to jsou jen takové popové
záblesky. U Domácí kapely totiž převažuje umělecká podoba plná
zvláštních zvuků a nástrojů, těžko uchopitelná, nervní, potemnělá,
interní a niterná, od minimalismu k plochám disharmonického klávesového
undergroundu. Dojde i na občasné energické rockové pasáže nebo
elektronické podbarvení. Za největší slabinu desky považuji zpěvačku -
má sice několik různých poloh ale nelíbí se mi ani jedna, je divně
utopená, ukňouraná a utahaná. Podle slov kapely to tak má být, mě se to
ale nelíbí.
Je to jedna ze zásadních desek (porevolučního)
undergroundu, poslech chce však čas a náladu, protože nepatří mezi
přístupné desky...
Žádné komentáře:
Okomentovat