Cesta zpátky je volné pokračování slavného románu Na západní frontě klid a líčí osudy německých vojáků po konci první světové války.
Úvod patří posledním bojům před koncem války,
posledním zbytečným mrtvým, kteří vydrželi několik let na frontě a pár
dní před koncem zbytečně umírají. Následuje chaotický návrat vyčerpaných
vojáků do vnitrozemí, provázený informací o pádu císařství a útěku
císaře. To představuje obrovský šok a frustraci, zejména pro důstojníky,
kteří ztrácí poslední morální oporu a symbol toho, za co bojovali
a čemu věřili.
Další šok následuje po návratu domů - v Německu
probíhá levicová vzpoura a tak dojde hned po příjezdu do rodného města
k šarvátce se vzbouřenci, unavení vojáci stojí proti radikálním živlům.
Všude je zmatek, beznaděj, frustrace a tyto pocity provází zbytek knihy.
Hrdinům je kolem osmnácti let, už umí zabíjet a jsou značně otrlí
a syroví, jejich rodiče však v nich pořád vidí (své) malé děti. Navíc se
tito vysloužilí vojáci mají vrátit do škol, kde profesoři pateticky
hovoří o válce i vlastních obětech. Ve světle zákopové hrůzy,
roztrhaných těl, otrav plynem, hladu, zimy a šílenství jim to vše
připadá směšné, malicherné a nepodstatné, návrat do lavic a respekt
k profesorům je vyloženě absurdní. Mezi nimi a těmi, co zůstali v zázemí
zeje obrovská, nepřekonatelná propast vzájemného nepochopení
a odcizení.
Mnohem horší je setkání s bývalými spolubojovníky
a kamarády - objevují se mezi nimi stavovské rozdíly. Na frontě byli
všichni kamarádi a byli si rovní, v míru už nejsou - a největší zbabělci
z fronty jsou často největší páni. Smrt je spojila ale život rozděluje.
V míru se tak odehrávají větší dramata než tehdy na frontě - tam bylo
vše jasné, musel se přežít další den.
Někteří sice zůstali kamarády díky tomu, co prožili,
jiní se ale rychle adaptovali a využívají poválečných zmatků, chudoby
a nedostatku - všude se to hemží šmelináři a podvodníky. Civilní život
je pro všechny mnohem složitější než krutá válka, objevují se i různé
filosofické a revoluční úvahy. Přitom se musí řešit základní životní
potřeby a tak hrdinové řeší nejen jak sehnat kousek jídla ale i to, jak
naložit s životem.
Hrdina je krátkou dobu venkovským učitelem - ale
neví, co a jak má děti učit. Válka jeho generaci zničila, neví jak
a proč žít a každý reaguje jinak. Někdo volí sebevraždu, jiný se výhodně
ožení s koňským řeznictvím, další zešílí. V závěru dojde k zastřelení
(domnělého) soka v lásce a soud se mění v obvinění všech pokrytců
v zázemí a v míru, na který je nikdo nepřipravil a nikdo jim nepomohl.
To vše se odehrává v atmosféře zmaru a deziluze poražené země a lidí -
a přitom se hned vzmáhá nový militarismus, bojovníci z fronty jsou
najednou označeni za pacifisty a bolševiky.
***
Román je velmi čtivý
a podnětný. Možná depresivní ale pro mě mnohem silnější než Na západní
frontě klid. Tam bylo vše jasné a přímočaré, žilo se den za dnem.
V Cestě zpátky se mluví o vnitřním zmatku, o tom, co má člověk po tak
otřesné a přitom zásadní zkušenosti dělat se svým životem. Prožitá válka
změnila jejich hodnoty, poznali, co je důležité a co zbytečné
a malicherné, jenže v běžném životě je to často naopak, jejich život je
najednou příliš drsný a krátkodobě zaměřený. A to jim vyčítají ti, kteří
je za zvuků fanfár posílali do války. Děj se odehrává na pozadí
rozbouřeného a poraženého Německa, kde je bída, strach a deziluze. Ve
vzpomínkách se objevují krásné poetická a nostalgické obrazy dětství,
obrazy, jejichž součástí se už hrdina necítí být.
Velmi zajímavá kniha, i když mě při prvním čtení
před více než dvaceti lety nijak nezaujala. Ani bych ji tehdy nečetl,
nebýt autorovy popularity dané jeho sympatiemi k socialistickým
myšlenkám - dá li se to takto vůbec označit. Každopádně minulý režim
mnohá jeho díla dosti propagoval i když si myslím, že tehdejší revoluce
v Německu byla o něčem jiném.
Teď jsem si knihu užil mnohem víc a přečetl ji za
pár dní - vidím k tomu dva důvody - za prvé mi přijde, že člověk
potřebuje k této knize dospět - na co jejím hrdinům stačilo pár měsíců
na frontě, na to nám ani zdaleka nestačilo mnoho (desítek) let. A za
druhé jsem o první světové válce a jejím konci načetl trochu odborné
literatury, takže mi přijde zajímavé porovnat umělecký pohled proti
faktům, to, jakým způsobem byl císař Vilém donucen k abdikaci - a jaký
dopad to mělo na prosté vojáky a důstojníky a nakonec i na celé Německo
a potažmo Evropu.
Žádné komentáře:
Okomentovat