Několik Havlových her ze 70. let jsem již hodnotil,
tentokrát jsem se dostal k trojici her z 80. let a jedná se o poslední
tři hry před autorovým vstupem do politiky.
Largo desolato (1984)
Largo desolato
líčí morální boj a dilema (stárnoucího) filosofa Leopolda. Nedávno
napsal esej o lásce a tím se stal mluvčím a nadějí lidí, kteří se k němu
upínají. Sám však kvůli tomu žije ve stresu a obavách, přátelům,
manželce i milence Lucy opakuje jen prázdné vzletné fráze a očekávané
zatčení ochromuje jeho tvůrčí práci. Jeho přátelé se ptají, zda je ještě
tou osobou a morální autoritou nebo jen její prázdnou slupkou. Proto mu
nabídka představitelů moci na popření autorství připadá vysvobozující
a možnost ode všeho si odpočinout je lákavá.
Hra líčí rozklad Leopoldovy osobnosti pod vlivem
očekávání okolí a z toho plynoucího stresu odbourávaného léky
a alkoholem. Hra patří mezi absurdní dramata a baví mě opakující se
fráze a stejné repliky různých postav vrcholící kakofonií hlášek
v závěru pátého obrazu. Stejně tak je zajímavá neschopnost říci "miluji
tě" obalená do intelektuálských frází a když za Leopoldem přijde
studentka Markéta, opakuje se stejné vzepětí citu jako kdysi u Lucy. Tak
nějak tušíme, že jde o věčný koloběh a jen se můžeme ptát, zda je to
prázdnota nebo způsob, jak lapat milenky... Autor se také vypořádává
s pobytem ve vězení a připadá mi, jako by ho omlouval a zdůvodňoval jako
odpočinek - což potvrzují i jeho Dopisy Olze.
Na závěr hry jsou přidány poznámky pro inscenátory
o lehké ironii, absurditě i nejednoznačnosti postav proplétající se
celým dílkem. Na mě to ale takhle nepůsobilo a byť autor nechce, aby byl
ze hry cítit socialismus nebo disidentsví, tak to na mě naopak čišelo.
Převažující dojem ze hry je flákající se intelektuál, který se nimrá
v blbostech. Tím nechce říct, že pouze dělník z kamenolomu má právo se
vyjadřovat, spíše jde o to věnovat svůj čas smysluplné práci a vztahům.
Což v té době možná nešlo, těžko soudit.
Pokoušení (1985)
Pokoušení je variací na faustovské téma, mě evokuje Bulgakova Mistra a Markétku nebo Pondělí začíná v sobotu bratří Strugackých svojí groteskností i byrokratickou atmosférou.
Drama se odehrává v neurčitém vědeckém ústavu
bojujícímu proti iracionálnímu mysticismu. Hlavní postavou je vědec
Foustka, toho navštěvuje okultista Fistula a nabízí se jako pokusný
subjekt; slibuje splnění přání týkajících se například sekretářky
Markéty a další důkazy svých schopností. Foustka odmítá, ne však
dostatečně rozhodně a tak se Fistulovy sliby projeví hned na ústavním
večírku, kde jindy nervózní Foustka filosofuje s Markétou. Ráno ho však
primář obviní z mysticismu a z dosavadního oblíbence se stává vyvrhel.
Markéta se Foustky zastane a je okamžitě vyhozena, Foustka sám však
dostane možnost obhájit se. Nejdříve se snaží sloužit oběma stranám, ale
nakonec se ukáže, že Fistula je nasazen primářem, což je Foustkova
zkáza.
Hra klade zajímavé otázky ohledně motivů lidského
chování, ptá se, co je to osud, co náhoda a co něčí přičinění. Lze se
ptát, zda byl flirt s Markétou pouhá náhoda, okultní pikle, nebo se ve
Foustkovi probudily schopnosti Fistulou stimulované - dnes bychom řekli,
že Fistula je kouč. A bylo z Fistulových řečí opravdu jasné jeho
postavení provokatéra nebo si to Foustka zaslepeně interpretoval po
svém?
Ve hře se opět objevují prvky absurdního dramatu,
opakování stejných vět a dialogů zejména u promluv primáře, což jsou
bláboly bez obsahu opakované pracovníky na různých pozicích. Hra však
působí více jako temná groteska, komickou složku posiluje i přítelkyně
Vilma, která ve Foustkovi probouzí city, které nechtěl mít, což je motiv
objevující se i v předchozí hře. Oproti ní mi však přijde Pokoušení
hlubší, kromě osobní roviny se objevují i úvahy o zaprodání se moci
ilustrované i na složitých vztazích mezi zaměstnanci, kde se různě
kombinují vztahy osobní i kariéristické.
Asanace (1987)
V Asanaci
plánuje skupina architektů asanaci podhradí, obyvatelé jsou proti
a sepisují petici, k nelibosti představitelů místní moci. Hlavní
architekt je unaven životem a na vše již rezignoval, oproti tomu mladý
architekt Albert je proti asanaci a panelákové výstavbě, tvrdí, že
i město má vznikat organicky. Mluví o vnitřním hlasu, který ho nutí
dělat věci správně, ptá se, co to je, když přeci není žádný Bůh (podobně
se ptá Foustka i Leopold).
Nově příchozí inspektor dává architektům svobodu,
následuje bujará oslava a pitka. Po ní přichází ranní kocovina, další
inspektor odvolává právního a svoboda končí. Vše se vrací do původních
kolejí, velká slova jsou přizpůsobena nové situaci, jako staří praktici
a pragmatici s tím nemají problém. Pouze Albert se nevzdává a tak ho
tajemník uvězní, následuje další změna ve společnosti. To už nikdo neví,
jak se s ní vyrovnat a vše ústí v tragické vyvrcholení, byť jiné, než
by člověk čekal.
I tuto hru provází složité vztahy mezi postavami,
kdy každý chce někoho jiného a projevuje se to hlavně při pitce. Zaujme
bouřlivá láska mladíka ke zralé ženě a její různá reflexe ostatními. Na
jednu stranu se objevují vzpomínky na bezprostřední mládí plné ideálů,
na druhou stranu jde o mohutnou paralelu ke společenské situaci. Mluví
se zde o pluralitě proti plánování, architektura je brána jako zrcadlo
společnosti a svoboda neznamená, že není následovaná koncepce. Debaty
lze shrnout do pojmů svoboda, architektura, čest a láska.
***
Ve všech hrách vidím
posun od "banálních" jednoaktovek o radostech a strastech disidentského
života k hlubším tématům. Zvlášť poslední dvě hry jsou hodně podnětné
a hluboké, v těch obecných tématech mají co říci i dnes. Objevují se
ještě lehké prvky absurdního dramatu, od nich se však autor dostává ke
grotesce a humoru, kterými reflektuje již zmíněná závažná témata. Ta
jsou ale vždy vzdálena běžným lidem, postavy her jsou intelektuálové,
vědci z ústavů atd.
Svoji roli v ději všech her hraje alkohol a volné
vztahy v podobě různých milenek atd. Obojí Havel dobře znal a proto pro
mě není morální autoritou, přesto se na jeho hry dívám čistě jako na
literární (umělecké) dílo, oprošťuji se od autora jako takového. Proto
mohu říct, že tyto hry mají co nabídnout v obecné rovině zakotvení
lidské existence a důstojnosti. Nejsem z nich však nadšen tolik jako
nakladatel, který v úvodu knihy mluví o Havlovi jako o nejpřednějším
českém dramatikovi. I v minulém století bych našel minimálně Čapka,
možná i Topola, o klasicích a obrozencích ani nemluvě.
Our own numbers advisor gowns when Matter 100 and also pronounces a tale in relation to 100 towards small children. https://imgur.com/a/pmWBOhP https://imgur.com/a/aDs7VLD https://imgur.com/a/URbHNaC https://imgur.com/a/Ypt744a https://imgur.com/a/pS2gjlU https://imgur.com/a/4NJibfm https://imgur.com/a/Aw79EK1
OdpovědětVymazat