Třetí řadové album brněnských Asgard za cca 25 let
existence kapely vyšlo jako příloha Pařátu, což je určitě dobrý tah pro
propagaci alba. Jádro kapely tvoří Míra Horejsek (zpěv) a Parambucha
(basa), ty již před pár lety doplnil o generaci mladší kytarista Pačess,
autor hudby i textů. Skladbu "Pátý květen" si otextoval hostující Big
Boss (Root), mezi další hosty patří bubeník Herr Miller (Debustrol)
a T.Chytlík (sóla, basa, zpěvy).
"Eleonora: Odhalení jinotaje" je, jak je již
u Asgard zvykem, koncepční album a nabízí mix oldschool trash/blacku,
i když tentokrát v melodičtějším a řekl bych i modernějším hávu; album
mi přijde členitější a zajímavější. Základ nahrávky tvoří střednětempý
melodický trash, dojde na riffy a sóla, vrstvené vokály, střídání hlasů
a jejich výrazů, což se jednak od koncepčního alba čeká a jednak to
patří k zajímavějším momentům. Nahrávka mi přijde celkem variabilní,
skladby jsou členité a občasné rychlejší pasáže střídají až baladické
části, některé skladby mají blackovou atmosféru a celkové vyznění je
epické. Občas se objeví i nějaké to klišé, třeba ďábelský smích a skřeky
- ale on to člověk nesmí brát zase tak vážně.
Jak již bylo zmíněno, Big Boss si otextoval
a nazpíval jednu skladbu a jeho vznosný vokál posouvá atmosféru úplně
jinam. Zajímavá je i opakující se recitace textu, skladba samotná je
trochu jiná, spíše akustická a brnkaná, a nějak mi nesedí ke zbytku
alba, jakoby rozbíjela jeho koncepci a jednolitost. Následující
(poslední) skladba má až heavymetalový nádech, naléhavý vokál je špinavě
trashový, až bych řekl vychlastaný. Nevím, jestli je to tím oddělením
předchozí skladbou od Big Bosse, ale i tato věc mi přijde odlišná
a možná i zajímavější než zbytek alba. Na první poslech mě strašně
iritovalo intro a outro, po několikáté jsem si zvykl, ale stejně se mi
nelíbí.
Nahrávka je taková jakoby "stará" a tradiční, přitom
nezní archaicky ale celkem současně. Líbí se mi střídání nálad a temp
v jednotlivých skladbách, variabilní vokály, sborový zpěv nebo
polodeklamované sloky. Některé chytlavé refrény se snadno zaryjí pod
kůži a podle mě je to solidní žánrovka.
Recenze na Eleonoru byly dosti rozporuplné a jako
vždy převládaly ty negativní, objevilo se i pár nadšených. Můj pohled je
někde mezi. Je to typický Asgard u nějž člověk už ví, co může čekat,
tentokrát však příjemně překvapil, takže se nakonec přikláním ke spíše
pozitivnímu hodnocení. Samozřejmě to není žádná deska roku nebo žánrový
vrchol, což ani nikdo nečekal, ale je to solidní věc, která má své místo
na slunci a dobře se poslouchá.
Žádné komentáře:
Okomentovat