Marie Terezie sice významně ovlivnila naše dějiny,
mě však období její vlády nikdy k srdci moc nepřirostlo, protože si
myslím, že máme i zajímavější období. Přesto jsem si historický román
zabývající se její osobou se zvědavostí a zájmem přečetl. Kniha je
napsané čtivě a se znalostí historických souvislostí, autor se pokouší
o sondy do myšlení tehdejších panovníků ale prezentované myšlenky mi
přijdou příliš dnešní, přesto mě pasáže věnované začátkům osvícenství
zaujaly. Celkově mi připadá, že nejde o román, na to mi chybí ucelenější
děj, ale o velkou fresku ze života Marie Terezie. Těžiště knihy tvoří
její vzpomínky rozdělené do několika životních etap, tyto vzpomínky jsou
doplněny líčením historických událostí, osudy dalších postav na jejím
dvoře a zejména jejího hlavního soupeře, pruského krále Fridricha II.
Úvod patří Marii Terezii jako 23 leté dívence,
provdané z lásky za nepříliš významného Františka Štěpána. Ke sňatku
došlo navzdory mocenským ambicím jejího otce, rakouského císaře Karla
VI. a tak se po jeho smrti musela Marie Terezie přes noc změnit
z dívenky žijící zábavami na sebevědomou královnu hájící nárok na trůn.
Paralelně sledujeme osudy pruského krále Fridricha II., nejvzdělanějšího
a nejosvícenějšího panovníka té doby. Sám si sice plánoval, že bude
dobrým panovník svého lidu, přesto byl první, kdo se vrhnul do války
s Rakouskem o Slezsko. Rakousko v té době stálo před krachem, stav
financí i armády byl žalostný a tak se Marie Terezie musela pokořit
uherským stavům a nechat se korunovat uherskou královnou. Tím opřela
svoji moc o dosud opomíjené Uhry a díky tomu se jí podařilo sebrat
vojsko a zmírnit katastrofu ve Slezsku. Pouze se mi zdá divné, že
korunovace i zasedání Uherského sněmu probíhalo v Bratislavě.
I v dalších letech se Marie Terezie podbízí uherské
šlechtě, byť touží po reformě vlády podle pruského vzoru. Na tyto
reformy si troufá v ostatních zemích říše, nikoliv však v Uhrách. Toto
upevnění moci ji už zastihuje jako stárnoucí ženu, která jen těžko
snáší, že už není mladá a krásná. Její manžel se stará o přírodovědné
sbírky a průmysl, zavádí technické novinky, dokonce se stal úspěšným
bankéřem a jako jeden z prvních panovníků té doby rozlišuje státní
a soukromé finance.
Jejich syn Josef, budoucí císař Josef II., se
připravuje na vládu, s bratrem Leopoldem cestuje po říši a vše zkoumá na
vlastní oči. Sám stojí proti zpátečnické šlechtě a uherským magnátům,
tam, kde jeho matka ještě hledala kompromisy, chce jít cestou osvíceného
vladaře-diktátora. Josef byl už od mládí necitelný, jeho postoj ještě
více ovlivnila smrt milované manželky Isabely, která zemřela velmi
mladá. Josefovo truchlení prohlubuje předchozí Isabelin důvěrný vztah
k jeho sestře - Josef totiž ztratil vše co miloval a navíc ho Isabela
zradila pro něj nepochopitelným způsobem. (Tento údajně lesbický, tedy
pikantní až skandální, vztah je v bulvárním pojetí dějin probírán
dodnes.)
Další dějový zlom přináší císařovniny padesáté
narozeniny, resp. úmrtí jejího manžela. Tímto okamžikem se Josef stává
spoluvládcem a znovu se rozbíhá mocenský boj o jeho uznání, zvlášť, když
se Josef odvrací od uherských magnátů a zavádí mnohem radikálnější
reformy v důsledku čehož dochází mezi oběma vládci ke sporům gradujícím
při dělení Polska. Josef se vydává inkognito i do Francie, kde navštíví
sestru Marii Antoinettu. Je zděšen jejím prostopášným životem a uvědomí
si, že pokud nezmění styl vlády, smete revoluce i jeho. Zde by mě
zajímalo, jestli bylo tehdy lidem opravdu jasné, že revoluce přijde,
nebo je to autorova interpretace.
V závěru knihy dochází k povstání sedláků v Čechách
a při jeho potlačení je ukázána mírnost Marie Terezie - prakticky dojde
k odpuštění trestů. Závěr, a vlastně i začátek, knihy patří líčení
jejího umírání, kde autor doslova říká - Odchody ze života jsou jen více
méně šikovně vymyšlenou literaturou - což chápu jako takový metavtip.
***
Těžiště knihy je
o vztahu rakouské císařovny Marie Terezie k uherské šlechtě a nám se
může zdát nespravedlivé, že České země jsou zmíněny jen okrajově. Marie
Terezie se sice nechala korunovat Českou královnou, ale její vztah
k Českým zemím ovlivnila zrada českých pánů, kteří zvolili králem
bavorského kurfiřta a také české protestanství, nepřijatelné pro přísnou
katoličku.
Na začátku je velmi zajímavý konflikt mladé
královničky, přestárlé tajné rady a starobylé šlechty; zejména uherští
magnáti jsou bohatší a mocnější než ona. Její mladický vzdor vůči
oficírům, pánům a kněžím je sympatický a je pěkné, jak v tom souzní
s lidem. Ten ji díky tomu vidí jako (svoji) mocnou paní a později
i dobrou matku, což trochu připomíná pohádku o hodném králi, jemuž
v dobré vládě brání zlá šlechta a dvořané. Tento motiv se v knize
objevuje mnohokrát a to, že mezi panovníkem a státem stojí mocná a zlá
šlechta chce Josef II. jednoduše obejít a odstavit šlechtu od moci.
"Pohádka" o hodné královně začíná přesvědčením mladé
dívenky o vlastní vyvolenosti ale i o touze pomoci lidu, za který je
zodpovědná. Tento názor se postupně vyvíjí k přesvědčení, že prosperita
lidu přinese i prosperitu státu a tím i panovníka. Tyto úvahy mi však
připadají příliš moderní a odvážné na královnu vychovávanou v době, kdy
byl panovník z boží vůle král. Sice bych i věřil, že si tehdy
uvědomovali, že větší prosperita znamená větší daně a tedy i zisky,
pořád však vidím podstatný rozdíl mezi snahou o větší daně a snahou
o lepší podmínky pro lid. A je otázka, jak byl v té době vlastně vnímán
lid, myslím, že byl podstatný rozdíl mezi stavy a řemeslníky na jedné
straně a nejchudší vrstvou sedláků a bezzemků na straně druhé.
Zajímavá je závěrečná rekapitulace, kdy Marie
Terezie lituje desítek tisíc zabitých ve válkách, které vedla, a cítí za
padlé zodpovědnost. Proti tomu klade války, jimž zabránila, ale také
svoji snahu modernizovat říši a je faktem, že v tom se jí mnohé povedlo.
Zavedla povinnou školní docházku, i když k tomu využila prostor po
zrušených jezuitech, čímž zachovala jejich vzdělávací činnost, zavedla
různé soupisy a matriky, čímž předběhla svoji dobu o desítky až stovky
let. A její syn v reformách pokračoval, byl však příliš radikální
a mnohé z reforem byly po jeho smrti zrušeny.
Kniha obsahuje vybrané kapitoly ze života Marie
Terezie, nejde tedy o kontinuální děj ale o zhruba čtyři epizody, jež od
sebe dělí vždy cca deset let. Mladá dívka nepřipravená vládnout se
postupně stává mocnou královnou i oblíbenou matkou, přitom však cítí, že
stárne a tloustne. Autor, i na základě úryvků skutečných dopisů, líčí
rozvernou náladu císařského dvora v Schonbrunu i Bratislavě, atmosféru
knihy ovlivňuje končící barokní nádhera i nastupující osvícenství.
Lidský rozměr Marie Terezie doplňuje její "věčné" těhotenství, čtenářky
se možná s jejími pocity mohou identifikovat, byť je autorem muž.
Prostor dostávají také konflikty generační
a národnostní, třeba na příkladu slovenského vzdělance, jež je odměněný
za zásluhy způsobem (šlechtický titul), proti kterému celý život
bojoval, což mu radikální přátelé vyčítají. Mezi tyto přátele patří
i mladí Slováci, kteří ale jen konstatují, že neexistuje Slovenština ale
jen různá nářečí.
Kniha obsahuje bohaté historické souvislosti, najde
se však i pár drobných nepřesností - podle mě v té době nebyla
Bratislava ale Prešpurk, bylo to Rakousko a ne Rakousko-Uhersko
a Petrodvorcem byl spíše míněn Petrohrad.
Kniha obsahuje výseky z života Marie Terezie
a podstatnou část tvoří konfrontace jejích záměrů a skutečnosti, přitom
je to tak trochu pohádka o hodné královně bránící lid proti zlé šlechtě.
Na druhou stranu je kniha plná historických souvislostí a mnoho dosud
osamocených bodů v dějinách mi propojila k sobě i do většího celku.
Kniha je čtivá a zajímavá, strohá dějepisná fakta ožívají před očima
a události díky tomu získaly lidštější a důvěrnější rozměr. A to, že se
až tak moc nemluví o českých zemích je nakonec výhoda, dává to událostem
jinou perspektivu i větší odstup.
Žádné komentáře:
Okomentovat