Román umělecky zpracovává poslední rok života
spisovatele Franze Kafky včetně umírání na tuberkulózu. Přesto v knize
není na smutek místo, toto období je totiž v Kafkově životě vyplněno
krásným vztahem s Dorou. V knize se střídají krátké odstavce z jeho
i Dořina pohledu, převážně však psané ve třetí osobě. Struktura románu
odpovídá i tomu, že část času strávili odděleně a dopisovali si, nejen
díky tomu má kniha "tweetový" a "statusový" charakter. Celkově jde
o moderní prózu líčící krásný vztah navzdory blízké smrti.
Čtyřicetiletý doktor Franz (Kafka), předčasně
penzionovaný ze zdravotních důvodů, přijíždí na zdravotní dovolenou za
svými sestrami a jejich rodinami k Baltu. V hotelu se seznámí s 25 letou
kuchařkou Dorou a vznikne mezi nimi silný vztah. Ten prožívají nejdříve
u Baltu, po měsíci se ale musí rozloučit. Doktor odjíždí se sestrou
a i Dora musí odjet, nemá pracovní povolení. Je totiž po první světové
válce (1923) a Dora patří mezi židovské uprchlíky z východu. Setkává se
tak silná "východní" židovská tradice (Dořina otce) s moderním přístupem
jak Dory, která od otce utekla, tak "západních" židů včetně doktora
a jeho přátel.
Vzájemné odloučení je vyplněno dopisy; následuje
společný život v Berlíně, hledání bytu atd. Když nemůže spát, píše
doktor povídky a pak je nechá Doru pálit, občas se u něj projevují
záchvaty kašle, málo jí a ztrácí se před očima. Dora se o něj stará,
žijí v bídě hyperinflačního Německa, přesto prožívají společné štěstí.
Po Novém roce se doktor nechá přesvědčit, že musí do sanatoria. Nejdříve
odjíždí (sám) do Prahy k rodičům a Dora zůstává v Berlíně. I nyní
pokračuje jejich vztah dopisy, které líčí jak smutek odloučení tak
obrovskou radost z každého dopisu. Ty chodí někdy i dvakrát denně (ranní
a večerní poštou), což už je skoro jako dnešní smsky.
Následuje odjezd z Prahy do Vídně, v jejím okolí
Franz střídá sanatoria a Dora ho všude věrně následuje. Stará se o něj,
vaří mu, pomáhá mu s korespondencí a píše i jeho rodičům. Jeho stav se
horší, ztrácí hlas, dojemná láska a starostlivost však trvají nadále, je
v tom něco mrazivě krásného. Franz dokonce požádá Doru o ruku a ona bez
přemýšlení souhlasí a o to více se o něj stará. Zařídí mu pořádného
lékaře, jenže jeho verdikt je neúprosný, zbývají tři měsíce života.
Navzdory tomu pokračuje jejich jarní vesnická idylka v horském sanatoriu
mezi vinohrady, Franz píše a provádí korektury.
Jeho stav se ale zhoršuje, nemohoucí leží na lůžku
a nemůže ani jíst ani pít. Přesto to není smutné umírání ale naopak
radostné žití. Doru dokonce přijme jeho rodina jako tu, kterou si jejich
syn (bratr) vybral, jen její (ortodoxní) otec Franze stále odmítá.
Kniha končí Franzovou smrtí, umírá Doře v náručí.
***
Kniha je založeno na
skutečných událostech a vychází z dochovaných dopisů, nicméně nejde
o rekonstrukci ale o umělecké líčení. Stěžejní jsou postavy Franze
a Dory, občas dostanou prostor další postavy jako Kafkovy sestry,
některé známé osoby jsou zmíněné jen křestním jménem, např. Max (=Brod).
Příjmení Kafka se v knize neobjevuje vůbec, mluví se o něm jako
o doktorovi a celý příběh by fungoval i v případě anonymních nebo
neznámých postav. Dora ho totiž nevnímala jako spisovatele ale jako
člověka, takže i když se kniha týká známého spisovatele, z "velkých"
dějin toho moc neobsahuje, převažují drobnosti a detaily.
Kniha je silná a plná citu, přitom je stručná
a tvoří ji zhuštěné kapitolky a odstavce. Silné a inspirativní je Dořino
líčení toho, jak pod jeho vlivem ožila nebo se spíše probudila, předtím
jakoby nebyla a nežila naplno. Jejich vztah je něco prostého, přitom
velmi krásného, něco, nad čím se už dnes neumíme radovat, stačí jim
totiž pouhá vzájemná přítomnost. A silný rodinný vztah umocňuje
i Franzův vztah k sestrám; to, jak jsou si blízcí a jak si rozumí - na
rozdíl od rodičů.
Kniha končí Kafkovou smrtí ale i další osudy Dory
jsou zajímavé a jako takové vydaly na samostatný román. O to ale nejde,
jde o to, že zde vystupuje jako moderní žena, která se vzepřela
tradičnímu prostředí. Byla totiž uprchlicí z Polska, kde tehdy žili
ortodoxní židé. A údajně byla uprchlická vlna po první světové válce
srovnatelná s tou po druhé, což jsem dosud ani netušil.
Děj se odehrává v rozjitřené atmosféře po první
světové válce, dvacátá léta v knize však ožívají tak nějak syrověji než
si je idealizujeme. Reálie hyperinflačního Německa jsou stejné jako
třeba u Remarqua, ale celkové vyznění je dosti odlišné. I když, jak se
to vezme... Každopádně se již v té době v Německu objevují silné
protižidovské nálady, dokonce je zmíněn i jakýsi bezvýznamný bavorský
pokus o puč. Přitom židovství Kafky a jeho přátel je spíše romantické
a mystické, zahrnuje však i snění a plánování cesty do Palestiny. Při té
příležitosti ale sám Kafka říká, že tam není potřeba spisovatel ale
někdo, kdo dělá rukama (obdělává půdu).
Kniha je zajímavým příspěvkem na Kafkovské téma,
slavný spisovatel je zde líčen jako člověk prožívající krásný a radostný
vztah navzdory blížící se smrti, zajímavá je i moderní forma románu.
PS: Byť je Kafka mnohdy chápán jako "český" autor,
psal Německy a i tato kniha se odehrává převážně v Německu a Rakousku -
a i atmosféra poraženého a okleštěného Rakouska je zajímavá.
Žádné komentáře:
Okomentovat