Třicátý devátý díl Zeměplochy přivádí na scénu
velitele Elánia, což je dobré znamení, protože knihy s ním patří mezi ty
lepší. Výsledek je však spíše rozpačitý - na jednu stranu dostaneme
Elánia přesně takového, jakého známe a chceme, na druhou stranu knize
chybí něco nového, nějaký moment překvapení. Je to prostě jen
nastavovaná kaše, byť velmi čtivá, přitom samotné téma otrokářství má
něco do sebe a dokonce bych ho nazval (na Zeměplochu nezvykle) závažným,
celkově bych "Šňupec" zařadil jako přemýšlivější knihu.
Velitel městské hlídky Elánius odjíždí na dovolenou
na Sybilino (tedy jejich) venkovské Sídlo. Elánia doprovází i věrný
sluha Jeefes, což není takový beránek, jak se dříve zdálo a vyloupne se
z něj celkem osvěžující postava. Na Sídle sledujeme venkov očima
městského člověka, objevují se (známé) Elániovy rozporuplné myšlenky
mezi tím, že se má chovat jako aristokrat a přitom byl vždy policajt
a strávil život u zadních vchodů, což doprovází úvahy o manželství
i soužití se Sybilou, ale ani zde se neobjeví nic nového. Dějem se
proplétá také zájem malého Samíka o hovínka, podporovaný četbou
populární dětské knižní série, jejíž autorka žije nedaleko Sídla.
Elánius se navzdory vysokému postavení snaží
spřátelit s prostými lidmi a tak se vydá do podzámčí. V hospodě proti
němu, jakožto představiteli útlaku, startuje místní kovář ale Elánius ho
zpacifikuje a nakonec si s ním domluví půlnoční schůzku. Elánius totiž
instinktem policajta vytuší, že se zde děje něco nekalého a že je zde
nějaké to ošklivé venkovské tajemství. Jenže kovář na schůzku nepřijde,
zato je tam spousta krve a tak se místní mladý policajt pokouší zatknout
Elánia, což je celkem komické, Elánius mu totiž musí radit, jak má
správně postupovat.
Po Elániově zatčení, které on sám chápe spíše jako
pomoc při vyšetřování, se na scéně objeví skřeti (nová rasa v sérii)
a žádají od Elánia spravedlnost. Elánius zjišťuje, že někdo bestiálně
zabil skřetku jen proto, aby získal dostatek krve, postupně vychází
najevo, že před lety byla skupina skřetů odvedena, na což se snažil
upozorňovat jak kovář tak spisovatelka (dětských knížek o hovínkách).
Mezitím našel v Ankh-Morporku seržant Tračník skřetí schránu a ztrácí
vlastní duši, což souvisí se skřetí mytologií, a proto následuje
pátrání, v němž policista z klanu Nac mac Fíglů odhalí pravdu o skřetích
otrocích na tabákových plantážích. Elánius pronásleduje hlavního
padoucha kolesovým parníkem na rozbouřené řece, později i na moři
a přitom zachrání nejen skřety, ale i kováře.
Již zmíněná spisovatelka se věnuje vzdělávání
skřetů, přitom upozorní Elánius Sybilu na jejich úžasný hudební talent.
Sybila proto uspořádá skřetí recitál v opeře, jejich hudba je natolik
nadpozemská, že všichni okamžitě zakáží obchod se skřety, ti jsou nyní
rovnocenní všem ostatním rasám na Zeměploše. Samotný závěr ale tento
úspěch poněkud relativizuje, protože odpovědnost míří příliš vysoko
a tak už to není zločin, ale politika. Ale i tak končí kniha dobře,
zvlášť když Noby najde mezi skřetkami obdivovatelku.
***
První třetina knihy
plyne poklidně a celý příběh se rozehrává až nesměle a nenápadně, o to
silnější je moment, kdy vše do sebe zapadne - otrokářství, bohatí
majitelé půdy, říční lodě, woodoo ve slumech a další. Přesto jde (jen)
o solidní řemeslo, nic víc, nic míň, "Šňupec" je zkrátka 39. díl série
a je v podobně jalovém duchu jako posledních cca deset dílů. Naštěstí
zůstává zachována velká čtivost, kdy zvláště v druhé půlce člověk hltá
stránku za stránkou, k čemuž přispívá i nezvykle lineární a přímočarý
děj.
Žánrově jde pořád o humornou fantasy ale jak humorná
tak fantasy složka je spíše marginální. Z magie a fantasy prvků není
využito snad nic kromě rozmanitosti ras a nejoriginálnějším prvkem jsou
asi skřetí schrány, chybí mi i Smrť a to třeba ve chvíli, kdy
spravedlnost (=Jeefes) dopadne hlavního padoucha. Také humor aby v knize
člověk pohledal, je to sice z podstaty vtipné ale žádné salvy smíchu
nečekejte a nevzpomínám si, že bych se při čtení od srdce zasmál.
Nakonec je to spíše mnohovrstvá "detektivka" o tom, jak drobné zločiny
vedou k velkým, jak se zločiny nabalují a přitahují a že kde je
policajt, tam je i zločin. A velké zločiny jsou už tak velké, že je to
ve skutečnosti politika a odpovědnost se vždy hodí na nějakého toho
obětního beránka.
Opakovaně se objevuje srovnání města a venkova nebo
Elániovo vyrovnávání se s tím, že je pánem a aristokratem, tedy tím,
koho celý život nesnášel. Jenže to se opakuje už posledních deset let
stejně jako problematika soužití se Sybilou a ani Elániovy úvahy o tom,
jak málo ho dělí od zločinu, nepřináší nic nového. Je to prostě obehraná
písnička a vše už tu bylo, připadá mi dokonce, jakoby se Pratchett bál
nových nápadů. Přitom jich v knize pár nadhodí, ale jen nadhodí a raději
krmí čtenáře dokola tím stejným. Nechci, aby byl tento postřeh chápan
vyloženě negativně, je to pořád Pratchettův standard a knihu jsem si
přečetl rád - ale na rozdíl od prvních (dvaceti) dílů se k tomuto vracet
nebudu.
PS: Chápu, že práce překladatele je nevděčná,
protože je v ideálním případě neviditelná ale to, jak se pan Kantůrek
snaží být vtipný svými poznámkami překladatele mi přijde (znovu a znovu)
trapné, přesně jak říkal J.Werich v jedné forbíně (co čtenář to blbec).
Tato trapnost dosáhne vrcholu ve chvíli, kdy vysvětluje, co jsou to
makrónky nebo význam slova iritovat.
Žádné komentáře:
Okomentovat