Román Golem (1915) je asi nejznámějším a podle
mnohých i nejlepším dílem Gustava Meyrinka. Děj se odehrává v pražském
židovském ghettu těsně před jeho sanací, román je propleten mnoha
(kabalistickými) symboly i odkazy na pražské legendy a mnohdy není
zřejmé, co je skutečnost a co sen, které zážitky jsou reálné a které
symbolické. Kniha byla napsána před nástupem surrealismu ale myslím, že
se do něj může směle zařadit. A při čtení jsem měl podobný pocit jako
při sledování Lynchových filmů
Úvod tvoří nesouvislé vzpomínky vypravěče, mistra
Pernatha. Tomu se postupně vybavují útržky vzpomínek na minulost, na
začátku příběhu jako by byla jeho paměť prázdná. Podobně útržkovité jsou
i jeho zážitky, v nichž poznáváme pražské židovské ghetto a jeho
pitoreskní postavičky. Patří mezi ně vetešník od naproti, podle studenta
Charouska milionář, jemuž patří třetina židovského města. Charousek
dále vypráví podivnou historku o podvodném lékaři, údajném vetešníkovu
synu, jehož odhalil a dohnal k sebevraždě doktor Savioli. Šedou eminencí
však byl podle svého líčení sám Charousek, jehož sžírá absolutní
nenávist vůči vetešníkovi.
Pernath prožívá celou řadu podivných příhod
a setkání, ať už je to přízračné setkání s tajemným mužem, podle legendy
golemem, lehce dekadentní večírek v hospodě nebo setkání s chudým
archivářem Hillelem, jež mluví o falešné a opravdové bdělosti a díky
tomu ho Pernath chápe jako svého duchovního guru. Další podivné setkání
je s Angelinou, Savioliho milenkou, která se na Pernatha obrací se
žádostí o pomoc před vetešníkovým pronásledováním. Až po setkání s ní si
Pernath vybaví, že ji zná od dětství a vzpomene si na starou lásku
spojenou se strašnými vzpomínkami.
Pernath se z ateliéru dr. Savioliho vydává tajnou
chodbou do podzemí a nakonec skončí v pokoji, do nějž nevedou dveře, což
je součást legendy o golemovi. V tomto pokoji svádí jeden z mnoha
velkých duchovních zápasů líčených mysticky, symbolicky
a surrealisticky. V jeho duchovním hledání mu (mimoděk) pomáhá Hillel
překypující láskou a starou moudrostí.
Pernath se sbližuje s Hillelovou dcerou Mirjam,
nacházejí společné pocity odlišnosti od běžných lidí a oba jakoby
popírají přísnou vazbu příčiny a následku. Mirjam mluví o čekání na
(malé) zázraky a Pernath je pro ni začne tajně dělat. Jenže Mirjam
najednou neví, co si myslet, je to něco jiného, než čekala. A její otec
Pernatha varuje, že pomáhat není tak snadné, jak to vypadá na první
pohled. Během jednoho rozhovoru s Mirjam přichází Angelina a bere ho na
projížďku, kde jí podlehne.
Vetešník se pokouší poštvat Pernatha proti
Saviolimu, což se mu nepodaří, a tak je později Pernath na základě
(vetešníkem) podvržených důkazů zatčen. Buď kompromituje Angelinu nebo
bude souzen za vraždu, zatím sedí ve vězení bez kontaktu s vnějším
světem i bez výslechu. Teprve po mnoha měsících se přes Charouskem
nastrčené pobudy dozví, že Angelina odjela s milencem a vetešník byl
zavražděn. Po více než roce je Pernath propuštěn na základě výpovědi
zařízené Charouskem, ten mezitím spáchal sebevraždu na vetešníkově
hrobě.
Po propuštění spěchá Pernath do ghetta za Mirjam,
jenže ghetto je sanováno a nenajde tam nikoho a nic - ani lidi ani ulice
ani domy, nic, k čemu se vážou jeho vzpomínky. V závěru se skutečný
vypravěč probouzí ze spánku v hotelu a uvědomí si, že vše byl jen sen
připomínající události, které se staly před třiceti lety...
***
Už samotný děj je
dosti bizarní a spletitý, atmosféra knihy je však ještě zajímavější. Ať
už zmizelé ghetto, jeho temná zákoutí a pavlačové domy, nebo pitoreskní
postavičky, členové galerky i pražské legendy jako je Golem, loupežník
Babinský nebo právník ve službách galerky. V knize se objevuje spousta
symbolů i lehkých mystifikací, mystické a filosofické úvahy. Jednotlivé
symboly se vzájemně prolínají se svým vysvětlením, objevují se symboly
v symbolech a vše se vzájemně překrývá, vysvětluje i rozporuje.
Jednotlivé scény jsou přízračné a snové, objevují se i vizuálně silné
obrazy, zvláště podzemní chodba a dům s místností bez dveří patří
k vrcholným scénám.
Zajímavé jsou typy postav, Hillel jako duchovní
guru, zdánlivě chudý vetešník plný obrovské nedůvěry a zášti, který
kdysi zavrhl vše pěkné, student Charousek, jež podle svých slov tahá za
nitky všeho, co se v ghettu šustne, ale jestli je to jeho fantazie nebo
realita, to je na nás. A také dvě osudové ženy, jedna přináší duchovní
souznění zatímco druhá Pernatha svede.
Na knize mě ale nejvíce bavily hrdinovy úvahy
o reálnosti předchozích událostí. Když se marně pokouší vzpomínat na
svoji minulost, tak ho napadá - odkud umím to, co umím a vím to, co vím?
A když zapomněl svoji minulost, jak mohl věřit vzpomínkám byť jen na
včerejšek? To ho opakovaně pronásleduje, přitom jde o velmi zajímavou
filosofickou otázku vedoucí na jednu stranu k Descartově "Myslím, tedy
jsem", na druhou stranu k solipsismu a představě světa jako snu
prezentované v indické filosofii nebo i třeba u Klímy. V tomto smyslu mě
velmi zaujalo úvodní vyjevování se vzpomínek nebo závěrečná ztráta
všeho, kdy se po roce ve vězení nemá kam vrátit - zmizeli ulice, domy
i lidé. Velmi zajímavé jsou i motivy zázraků a milostí debatované
s Mirjam, ty se přiznám by stálo za to projít si ještě jednou v klidu,
nějak mám pocit, že se tam autor snaží říct něco, co mi uniká.
Kniha byla napsána pár let před surrealismem, ale má
němu blízko, alespoň takhle nějak si surrealismus představuji. Během
četby mi to připadalo jako filmy Davida Lynche - lehce ujetý příběh
s bizarní atmosférou snu a přízračného bdění plný symbolů i pochybností
o skutečnosti...
PS: Svět je tu k tomu, abychom ho rozdrtili myšlením.
Žádné komentáře:
Okomentovat