V této knize srovnává autor nadšení roku 1951, kdy
se odehrává její děj, s realitou roku 1983, kdy byla napsaná.
Chronologicky se tak "Českem našich otců" částečně kryje s knihou
"Prvních deset let", nabízí však pohled svazačky, která začíná
pochybovat o všem a její radostné nadšení mizí kdesi v propadlišti
dějin. Dnes o zmíněné době čteme jen to špatné a tak mi tento pohled,
vysvětlující tehdejší nadšení, vždy chyběl a zajímal mě. Marxista Bondy
navíc poúnorový převrat odmítl a jeho kritika jde takříkajíc zleva.
A tím, že má pro budování a nadšení mládeže pochopení (jakožto
pamětník), tak mi jeho pohled přijde zajímavější a upřímnější než
standardní "demokratický" pohled.
Hrdinka románu, vzorná svazačka Z., pracuje na
Stavbě mládeže v Nové huti, kde je plně spokojená. My se s ní
seznamujeme ve chvíli, kdy odjíždí bez dovolení do Prahy, protože
potřebuje krátký oddech. V Praze už nachází jen minimum známých, doba
pokročila a všude panuje plíživá podezřívavost.
Z. uvažuje o moderním umění a upřímně se těší na to,
jak krásně to bude nejen u nás ale i ve světě vypadat za pouhých třicet
let. A právě těmto pouhým třiceti letům nastavuje Bondy nekompromisní
zrcadlo, líčí, jak to dopadlo s tehdejšími ideály, konfrontuje radostné
budování (socialismu) a upřímnou touhu po změně s šedí, průměrností
a úpadkem vrcholící normalizace, s realitou roku 1983, roku před
Orwellovského. Bondy také líčí úpadek českého umění a vědy zapříčiněný
odříznutím se od zahraničních zdrojů, dále přináší trochu jiný pohled na
českou povahu i na protektorát.
Z. potkává během svého putování lidi z různých
vrstev - nové horníky na příbramsku, vojáky ve "špiony" prolezlé Sušici,
uprchlého vězně, plzeňské jazzmany, bodrého náměstka z Pardubic,
starého učitele z horské vísky, budoucí vědeckou elitu, slavnou
spisovatelku, prvorepublikového komunistu i vyděděnce nádražní hospody.
U těch všech uvádí Bondy psychologické a sociologické rozbory jejich
chování tehdy i nyní, mluví o tom, co čekali, jakou viděli perspektivu
a jak vše zparchantělo za pouhých třicet let - a to včetně marxismu. Z.
pomalu dochází k poznání, že život na Stavbě je přes vnější pečlivou
organizaci a výplň času vnitřně prázdný, jenže i když to prokoukla,
stejně najednou neví, co s tím. Jejím dalším poznáním je nedostatečnost
surrealismu a ani s tím si neví rady. Nakonec končí v nádražní hospodě,
kde se pohybují lidé na hraně společnosti, opravdový lumpenproletariát
bez všudypřítomného strachu a přetvářky. Z. vidí, jak proplouvají
životem a cítí, že by sem mohla patřit, nachází zde klid, i jim totiž
chybí perspektiva a smysl, které sama ztratila. Přesto se vrací na
Stavbu a zavírá oči před vším, tak jako ostatní. A tím vlastně zradí
(své) ideály a podílí se na všeobecném úpadku.
Kniha primárně líčí hrdinčino bolestné procitnutí
a uvědomění si reality. Věcné útrapy Z., tedy shánění potravinových
lístků, všudypřítomné kontroly, strach a podezíravost, to je jen vnější
rámec, který tvoří kulisy pro autorovy úvahy. Ale i ten prostý život je
pro nás dnes nepředstavitelný - nemožnost volně cestovat ani do
vedlejšího města, nedostupnost map, nemožnost sehnat jídlo bez
potravinových lístků nebo věčné kontroly. Když se Z. s někým seznámila
a zjistilo se, že nemá v pořádku papíry, hned se na ni dívali přes prsty
a přes mnoho slibů o pomoci mohla být vždy ráda, že ji rovnou neudali.
Na druhou stranu v tom svázání a omezení byla jakási osvobozující
jistota, že člověk dělá jen to, co může a nehrozila dnešní rozhodovací
paralýza. K absurditě doby přispěl i zmatek byrokratického aparátu, kdy
mnoho aparátčiků bez instrukcí nevědělo, co vlastně dělat. Ale i když
nevěděli, co od nich strana chce, tak věděli, že strana má vždy pravdu,
čímž se také vysvětluje jejich myšlení ve frázích.
Asi není jednoduché přistoupit na výchozí situaci
knihy a přijmou atmosféru radostného budování byť jen jako dobový fakt.
Dnes tu dobu totiž vnímáme buď přes lágry a stalinské čistky nebo
humornou optikou typu Švandrlíkových Černých baronů. Každopádně ale
nevěříme, že to někdo myslel dobře a že chtěl upřímně budovat nový,
lepší svět. Pokud však člověk knihu přečte s tímto přístupem, tak se mu
ozřejmí mnohé o motivaci tehdejších lidí, našich babiček a dědečků,
a navíc se některé motivy (chování) táhnou až do dneška.
Kniha se čte celkem dobře a patří k lepším
a přístupnějším Bondyho dílům. Daná doba je dnes pro nás dosti vzdálená,
možná i nepochopitelná a překroucená pozdějšími výklady, takže upřímná
zpověď může působit kontroverzně. Vysvětluje však smýšlení lidí v roce
1951, poučný je nejen optimismus poválečných let ale i analýza pozdější
deziluze a už jen kvůli tomu stojí za přečtení. Na druhou stranu je to
klasický Bondy, který možná zbytečně složitě poučuje a analyzuje; děj
slouží spíše jen jako kostra pro sociologické a filosofické úvahy.
A navíc to bylo psáno jen pro úzký okruh lidí z undergroundu.
Žádné komentáře:
Okomentovat