Oskarem oceněný slovenský film Obchod na korze
(1965) byl natočen podle novely Ladislava Grossmana, který se podílel
i na scénáři. Film se vyrovnává s obdobím Slovenského štátu a jeho
protižidovských zákonů, jeho děj se odehrává roku 1942 v malém
slovenském městečku, v době, kdy začínají platit protižidovské, tzv.
Norimberské zákony.
(Chudý) tesař Tóno Brtko (J.Kroner) je takový dobrý
a svérázný človíček, o politiku se vlastně nezajímá i když stojí
(pasivně) proti režimu. Jeho důvody jsou však osobní, Tóno je sešvagřen
s místním vojenským velitelem Markusem jehož považuje za lempla. Jeho
manželka mu apatii a neangažovanost vyčítá, protože vidí, jak se má její
sestra dobře. Jednoho večera přichází Markus nečekaně na návštěvu,
přináší pochoutky i alkohol, pod jehož vlivem se oba muži začnou hádat,
Tóno mu vyčítá, že ho připravil o dědictví a Markus zase to, že mu svojí
pasivitou brání v lepší kariéře v gardě.
Nakonec ale Markus stanoví Tóna arizátorem
galanterního obchodu paní Lautmannové. Tóno z toho moc radost nemá ale
už se vidí pánem a tak se vydá do obchodu, kde najde starou, nahluchlou
a nic nechápající vdovu. Ta ho považuje za exekutora a o arizáci nic
netuší, vůbec nechápe, co se děje. Naštěstí přichází pan Kuchár, ten
Tónovi vysvětluje, že vdova je chudá a obchod krachuje, žije hlavně
z toho, co vybere židovská obec - a něco z toho dostane i Tóno.
Dále mu vysvětluje, že lepší obchody a podniky si už
rozebrali jiní a na Tóna zbyl jen odpad. Tóno tedy chodí do obchůdku,
spravuje starý nábytek a vdova ho považuje za vzdáleného synovce. A když
donese Tóno peníze domů, tak ho má manželka i ráda, takže vše vypadá
celkem přijatelně, jen při nedělním korzování s Markusem je mu trapně.
A ještě trapněji si možná připadá, když jde k bohatším Židům pro svoji
odměnu.
Bohužel začnou transporty, všichni Židé dostanou
obsílku, jen Lautmannka ne. V té době je odhalen Kuchár jako bílý žid,
tedy pomocník židů, podle Markuse horší než Židi samotní. Během
shromažďování Židů sedí Tóno v krámu, opíjí se a neví, co má dělat. Je
rozhodnut Lautmannku bránit nebo aspoň někam schovat, pomalu začíná
hysterčit a postupně pochopí, že je to Markusova past, jak se ho (Tóna)
zbavit. A tak jí sám začne vyhazovat na náměstí a ona po svém pochopí,
že je to pogrom. Tóno ji paranoidně podezírá, že jen hraje nahluchlou,
stres a napětí roste a ... najednou je po všem, transport odjel a je
klid. Tóno si oddechne, ale jen na chvíli, vidí, že se Markus blíží ke
krámu, znovu panikaří a odsouvá vdovu vehementně do kumbálu - tak silně,
až ji shodí a tím zabije. Markus do obchodu samozřejmě ani nepáchne,
a když Tóno vidí, že zabil, sám se oběsí.
Síla filmu je v tom, jak Tóna semlely okolnosti. Ve
vrcholné scéně neví, jestli je to past, jak si namlouvá, nebo ne, zda na
ni zapomněl Markus schválně nebo omylem - a vše dělá jen jeho strach,
hysterie a alkohol. Ve skutečnosti Markus nemusí nic dělat, ono se vše
udělá samo - a v tom spočívá nebezpečí podobných režimů, lidé páchají
zlo sami, hnaní strachem, manželkou, sousedy. Tóno nejdříve jen využíval
situace tak, jak vznikla, v závěru si však uvědomí, že je to buď ona
nebo on. A přitom vlastně stále nevíme, jaký byl Markusův plán, co chtěl
nebo nechtěl, známe jen Tónovu interpretaci, interpretaci hnanou
strachem a okolnostmi.
Je to opravdu silný film a dvě hodiny u něj utečou
jak voda. První půlka je až tragikomická, ale jen v tom, jak se Tóno
pokouší domluvit se starou paní, která žije vzpomínkami na manžela
padlého během první světové války. Ale už třeba pijatika s Markusem je
strašná tím kontextem - udělám tě arizátorem a budeš velký pán - přitom
je to cynická past. A ani Tóno není tak bodrý, jak to vypadá předtím při
procházce městem, to když se pře o dědictví.
Černobílý film má skvělou atmosféru, které dodává na
síle místy až dokumentární kamera, určitý kontrast ke hrůzám
představují dvě snové scény jakési idylky, v níž toto svinstvo nebylo.
Co ovšem posouvá film mnohem výše jsou excelentní herecké výkony
J.Kronera (Tóno) a polské herečky Idy Kamiňske (Lautmannka). Vynikající
jsou každý zvlášť, viz třeba jistá Tónova plachost, ale vrchol přináší
úžasné společné scény, od tragikomických k vrcholně dramatickým.
Přiznám se ale, že po dvaceti letech nesledování
slovenských filmů jsem měl občas problém rozumět dialogům. U Lautmannky
to ještě beru, přeci jen je to Židovka odkudsi z Haliče, ale měl jsem
problémy, když spustila Evelína (manželka). Ale paradoxně ta mírná
nesrozumitelnost přispěla k jakési nervnosti filmu a ještě zvýšila můj
celkový zážitek.
Film nabízí opravdu silný zážitek a vřele ho doporučuji.
Žádné komentáře:
Okomentovat